Prevítem snadno a rychle (2010)

Přidal: Přemek |

Květen 7, 2010

previtem_snadno_a_rychle Simon Brett. Překlad Fratntišek Fröhlich. Hudba Petr Mandel. Zvuk Jiří Suchánek a Radek Veselý. Střih a mastering Radek Veselý. Režie Dimitrij Dudík.

Čte Václav Postránecký.

Natočeno duben 2010 (studio DAMU). Vydalo nakladatelství Tympanum, květen 2010 (3 CD, 195 min.).

Pozn.: Jste zkušení rodiče a myslíte si, že víte, co vaše milé a roztomilé batole potřebuje? Najíst, pohladit, pochovat, novou plenku? Nikoliv. Batolata nejsou roztomilá a bezbranná. Batolata jsou cílevědomá stvoření, kterým je to vaše žvatlání k smíchu, ale neprozradí se ani náznakem, protože je to pro ně výhodné. Tato kniha vám otevře oči, ať chcete nebo ne. Teprve díky ní pochopíte, že každé dítě je od narození především prevít a že je potřeba být stále ve střehu a nepodléhat jeho lstivě roztomilým úsměvům, nemotorným pohybům a sladkému broukání. A nestěžujte si pak, že jsme vás nevarovali. (anotace)

Lit.: Komorádová, Kateřina: Audiokniha jako sendvič. In web Facebook, 7. 5. 2010 (rozhovor). – Cit.: Rozhovor s hercem Václavem Postráneckým, interpretem audioknihy Simona Bretta Prevítem snadno a rychle. Tuto audioknihu doporučujeme především bezdětným párům, které o dětech teprve uvažují – a věříme, že si to i po jejím poslechu nerozmyslí…

Na rozhovor s panem Postráneckým jsem měla všehovšudy deset minut, maximálně patnáct. S rozbalením a přípravou kameramanského nádobíčka včetně. Čistého času tedy něco kolem osmi minut. I tak bylo řečeno hodně, a občas také víc mezi řádky než přímo explicitně…. Čtěte dále. Následující řádky jsou nezkráceným přepisem videorozhovoru, jehož část budete moci brzy shlédnout také na našich stránkách. A tady třeba taky :)

Před pár dny jste natočil první část knihy Simona Bretta Prevítem snadno a rychle. Jak se vám to četlo?

Špatně…. Špatně, protože vcítění se do tak složité postavy je docela obtížné. Jde totiž o čerstvé novorozeně a tyto okamžiky si ve svém případě vybavuji s velkými obtížemi (usmívá se). Takže je to skutečně velmi těžké číst monolog novorozence…

A jak se s tím tedy potýkáte?

Těžko.

Máte nějaký fígl, jak …

Nemám žádný fígl. Ono to nejde (usmívá se). To vám vydrží chvilku a za chvilku zjistíte, že každá snaha vytvářet mimino, je chybná. Takže to čtu jako sedmašedesátiletý stařec. Ale ujišťuji vás, že takhle zápornou postavu jsem ještě nehrál… Mně se na panu autorovi moc líbí, že není sentimentální a že příchod člověka na svět bere jako skutečný zápas. Taky je tady skóre, kolik vede nad rodičemi, a tak. Takže je to složitá dramatická postava a velmi složitý charakter… Je to nenapravitelný recidivista, co se týče trápení rodičů.

Máte bohatou zkušenost se čtením na mikrofon, predevším díky své práci pro rozhlas. O co je to jiné číst audioknížku a pracovat na rozhlasové hře?

Tak pár audioknížek jsem už přečetl, jednu dokonce s velkým úspěchem. Ta se jmenovala Sísa Kyselá a dokonce existovaly po republice kluby této rozhlasové podoby. Ale já ro rád nemám. Já osobně jsem vášnivý čtenář, milovník knih a … (přemýšlí) asi bych si nekupoval přednes knihy kýmkovi. A to jakkoliv obdivuji Jana Wericha a jeho Švejka. Když ho čtu sám, tak mám jiný zážitek, protože když poslouchám Wericha, tak vpodstatě vnímám Wericha. A nevnímám Haška. Tady vidím problém autorství.
Takže když budu číst tuhletu knížku (ukazuje na „Prevíta“), tak lidé vlastně uslyší moji verzi a dokonce verzi pana režiséra, který na to má jiný názor než já. Protože já jsem to vzal, že jde o všechny děti na celém světě, ale on si přeje, protože autor je Angličan, aby to dítě bylo trochu anglické. Takže tady jsme na sebe názorově narazili, ale protože režisér má vždycky pravdu, musel jsem ustoupit. Takže čtenář vlastně má sendvič (směje se): Má tu autora, má tu můj názor a má názor pana režiséra, který si prosadil.

A dá se tedy říct, že se vám raději pracuje samotnému, nebo s někým?

Já bych knihu vůbec nečetl. Protože vztah čtenáře a knihy, to je skoro milostný vztah: Jednak ji držíte v ruce, jednak se jí pořád tak jemně dotýkáte, můžete si přestat, kde chcete, můžete se vrátit, couvnout si… Je to jiný vztah. Tohle mi přijde takové trošku umělé, trošku nafukovací, takové jako z umělé hmoty… Ale doba je jiná a vyžaduje si to a možná, aby se lidi vůbec setkali s literaturou, tak možná je tohle nejlepší způsob, jak toho docílit. Ale já tedy zůstávám klasickým zatvrzelým čtenářem knih, které šustí, když se jimi probírám.

Máte nějakou oblíbenou knihu, kterou byste si rád přečetl, když už tedy ne NAčetl…?

Tak já se teď zabývám všelijakými knihami, které asi moc široká četnářská obec nečte. Protože mě zajímá psýcha, její původ a její vznik, čili ta základní psycha a otázky mozku, což je strašně vzrušující, ale jenom pro toho, kdo už četl třeba Davida Huma. Takže kdo už má tuto průpravu, tak to teprve dovede ocenit. Takže si myslím, že to není zrovna nejširší téma…

Za čas, prostor a kameramanskou asistenci svého kolegy Karla Černoška děkuje
Kateřina Komorádová

Poznámka z natáčení (25. dubna 2010):
Přes Brettova „Prevíta“, kluby vzniklé kolem postavy Sísy Kyselé a přes Švejka v podání Jana Wericha jsme se nakonec dostali k tomu, jaký má pan Postránecký k audioknihám vlastně vztah. A stačilo jeho prvních pár slov, abych věděla, že je zle. Že mi doslova a do písmene tak trochu vypálil rybník. Vždyť další moje otázky se točily právě kolem audioknih, oblíbených a poslouchaných kdykoliv a kdekoliv… A vlastně mi byl rybník vypálen i tak trochu s těmi oblíbenými knihami – no uznejte: Jak kontrovat, když není čím? Dílo anglického filosofa Davida Huma se totiž v mém čtenářském deníku – ač jiné tituly v něm jsou neméně zajímavé – skutečně nevyskytuje…

Tak, jako bývá čas ve většině případů neúprosný a spíš honíme každou jeho vteřinu a chtěli bychom jich mít k dobru „ještě aspoň trochu“, v tomto případě stál na mé straně: Vždyť na rozhovor jsem měla jenom několik minutek… I to se stává.

Mluvené slovo na zvukových nosičích