Krátká spojení (2010)

Přidal: Přemek |

Květen 13, 2010

Vladislava Fekete. Rozhlasová hra. Jak žít, když máte vlast v přístroji mobilního telefonu? Příběhy evropských exulantů, do jejichž života zasáhl válečný konflikt v Jugoslávii. Přeložil Zdeněk Jecelín a Petr Štindl. Rozhlasová úprava Zdeněk Jecelín. Hudba Marko Ivanovič. Dramaturg Hynek Pekárek. Režie Petr Mančal.

Osoby a obsazení: vypravěčka (Daniela Kolářová), Ona (Jana Stryková), On (Martin Finger), Malá (Johana Sládková), Matka (Hana Maciuchová), Dara (Lucie Trmíková), Boro (Jiří Langmajer), Milija (Kamil Halbich), Gary (Martin Myšička), Azra (Helena Dvořáková), muž z realitky (Aleš Procházka), Srdan (Kajetán Písařovic) a neznámý (Milan Bahul).

Natočeno 2010. Premiéra 18. 5. 2010. Repríza 2. 4. 2011 (ČRo 3 Vltava, 14:00 h.) v cyklu Rozhlasové jeviště; 18. 8. 2015 (ČRo 3 Vltava, 21:30 h.; 62 min.).

Pozn.: Hra byla uvedena 10. 6. 2010 v Café Sladkovsky jako „první veřejná off air rozhlasová hra v C.F.“. Šlo o první ze série zamýšlených rozhlasových her v Cafe S.

Pozn. 2: Můžete se odstěhovat, můžete se snažit zapomenout, můžete udělat téměř cokoliv, ale určitých vazeb se prostě nedokážete zbavit. Právě minulost, před níž se nedá schovat, je hlavním tématem hry Krátká spojení Vladislavy Fekete.

Uprostřed telefonátů a mailů stojí mladá žena, která před lety začala nový život. Tak moc si přála, aby všechno ošklivé zůstalo doma ve Srbsku. Jenže problémy si našli cestu i do jejího nového domova v Bratislavě. Každý třetí den čelí telefonátům své nejspíše šílené matky. Matčin zájem o drby jakoby měl připomenout divákům absurdnost jejích vlastních starostí. Občas zavolá i nejlepší přítel – gay, který pracuje téměř na druhé straně světa a právě přišel o svého přítele. Hovoru se tu a tam neubrání ani mladá dívka, které šla za kmotru. Do toho zavolá její ženatý milenec, s nímž už dlouho řeší zda se rozejdou nebo vezmou. Trochu moc telefonátů a starostí na jednoho člověka, řeknete si.

Tak proč všichni volají? Pro staré dobré časy přátelství? Potřebují poradit či politovat? Nebo se chtějí jen vypovídat? Ať tak nebo tak, zamotané vztahy a složitá minulost každé z postav občas možná trochu komplikují orientaci, na druhou stranu ale jistě ocení nadhled, s jakým autor celý příběh vylíčil. (anotace)

Pozn. 2: Hra získala Cenu Alfréda Radoka za rok 2008. Původní rozhlasová premiéra byla plánována na 27. 4. 2010.

Lit.: anonym (= Velíšek, Martin): Vladislava Fekete: Krátká spojení. In web ČRo 3 Vltava, 2. duben 2011 (článek). – Cit.: Ještě nedávno byli přáteli a vídali se, kdykoli se jim zachtělo, ale pak přišla válka a jejich osudy se rozdělily. Teď žijí každý jinde ve světě a komunikují už pouze přes mobilní telefon. Taková je základní situace hry Vladislavy Fekete Krátká spojení, která získala nejvyšší ocenění v dramatické soutěži o Cenu Alfréda Radoka za rok 2008.

Autorka Vladislava Fekete, do roku 2008 v Čechách známá především jako ředitelka slovenského Divadelního ústavu, se narodila v srbské Vojvodině do prostředí slovenské menšiny. Dětství prožila ještě v socialistické Jugoslávii, po jejím rozpadu sledovala s nevěřícným úžasem eskalaci národnostní nesnášenlivosti a válečný konflikt, který mnoho jejích vrstevníků rozprášil do často velmi vzdálených koutů světa. Doma často nechávali svoje blízké a o tom, co během války prožívají, se dozvídali jen během „krátkých spojení“ prostřednictvím telefonu, mailu, skypu.

Právě takovou situaci prožívá i hlavní hrdinka autorčiny dramatické prvotiny, kterou v roce 2010 v Českém rozhlase nastudoval režisér Petr Mančal.

Lit.: Švejda, Martin J.: Fragmenty rozhlasu: Zkrat, ne Krátká spojení. In Divadelní noviny, 16. 4. 2011 (recenze). – Cit.: Hru Krátká spojení Vladislavy Fekete, jež byla v Cenách Alfréda Radoka za rok 2008 vyhlášena nejlepší původní českou a slovenskou hrou, bychom mohli považovat za obligátní produkt evropské dramatiky, instantně, v tradičních schématech nahlížející balkánské události devadesátých let, nebýt však patrného „osobního ručení“ autorky. Faktu, že Fekete své postavy dobře „zná“. Přátelé a příbuzní z bývalé Jugoslávie, do jejichž osudů fatálně zasáhne válka, žijí rozprášeni po světě, komunikují spolu převážně telefonicky, jejich osobní životy (též pod přímým či nepřímým vlivem války) se jim hroutí… zůstává samota. Hra o samotě, zasazená do konkrétních společensko-politických souřadnic – to je téma a hlavní devíza Krátkých spojení.

Převažující neosobní forma komunikace mezi postavami téměř svádí k rozhlasovému zpracování. Hru v loňském roce, v drobných úpravách Zdeňka Jecelína, pro Český rozhlas 3 – Vltava nastudoval režisér Petr Mančal. A doslova a do písmene hru Vladislavy Fekete pohřbil. Především: zdá se, jako by nad rozhlasovými interprety vůbec nedržel ruku; jako by neměl žádný koncept, jak hru pojmout, a herce nechal, ať tvoří dle libosti. A herci s gustem hrají, respektive rozehrávají a „vyhrávají“ své postavy v obvyklých psychologických rejstřících a výsledkem je patřičná „rozpatlanost“ celého kusu. Nahrávce schází tah a spád (nastudování by za jiných okolností mohlo být klidně o dvacet minut kratší), nesnaží se vyjádřit téma hry (a pokud ano, činí tak zvnějšku dodávanými efekty, např. podbarvováním dění kýčovitou „osudovou“ hudbou); jako by šlo vlastně jen o nějaké neškodné kuchyňské drama typu Jak se máte, Vondrovi? Dominují herci sledující své postavy; nebo přesněji: herci sledující svou „bravurní“ hereckou techniku, se kterou – podle vlastních představ, režijně nekorigováni – pojímají postavy.

Krátká spojení případnému rozhlasovému či divadelnímu nastudování kladou větší odpor, než se na první pohled zdá. Potřebují režiséra, který dá inscenaci této hry pevnou fazónu. Petr Mančal se takovým režisérem nestal.

Lit.: anonym: Vladislava Fekete: Krátká spojení. In web ČRo 3 Vltava, srpen 2015 (článek). – Cit.: Ještě nedávno byli přáteli a vídali se, kdykoli se jim zachtělo, ale pak přišla válka a jejich osudy se rozdělily. Teď žijí každý jinde ve světě a komunikují už pouze přes mobilní telefon. Taková je základní situace hry Vladislavy Fekete Krátká spojení, která získala nejvyšší ocenění v dramatické soutěži o Cenu Alfréda Radoka za rok 2008.

Lit.: Gregor, Jan: Klasika na baru. Česká rozhlasová hra chytá druhý dech. In web Respekt, 20. 6. 2010 (článek). – Cit.: Desátého června byli návštěvníci vršovického Café Sladkovský vystaveni unikátnímu experimentu. Místo tradiční kulisy v podobě proudu hudby se na ně po osmé hodině z reproduktorů rozlinulo slovo. Rozhlasový režisér Petr Mančal tu uspořádal poslech hry slovenské autorky Vladislavy Fekete Krátká spojení.Autor nápadu pořádat ve veřejném prostoru pravidelně audiovečer, postavený na nahrávkách veřejnoprávního rozhlasu, se obával, jestli nijak odlehčený text reflektující osudy emigrantů poválečné Jugoslávie udrží pozornost publika. „Ve srovnání s filmovými projekcemi přece jen potřebuješ větší koncentraci, potřebuješ mentální prostor, aby sis v hlavě vytvořil svůj vlastní film,“ vypráví Mančal o necelý týden později na místě průkopnického činu. Lidé prý ale byli zcela nadšeni.

Sedmatřicetiletému režisérovi, působícímu v rozhlase pátým rokem, se tak potvrdil předpoklad, že mluvené slovo stále žije. Inspirací je mu praxe v Německu a Švýcarsku, kde se i veřejnoprávní instituce naučily okupovat veřejný prostor takřka guerillově: „Do parku plného odpočívajících lidí přijede dodávka s logem rozhlasu a začne tam pouštět nějakou hru,“ popisuje hon na posluchače Mančal.

„To by bylo skvělé i tady,“ zasní se. Jistá propagace žánru by na škodu opravdu nebyla. Hry, dokumenty či četba na pokračování mají sice věrný okruh posluchačů, ale v porovnání s televizí, jejíž diváci se počítají na miliony, mají hry poslechovost v řádu desetitisíců. V poslední době se přitom v této oblasti, považované částí publika za beznadějně mrtvou, dějí opravdu zajímavé věci. (…)

Rozhlasové hry