Benefice pro Ladislava Peška (1993)

Přidal: Přemek |

Květen 24, 2010

Ladislav Pešek ve zvukových dokumentech. Připravil Václav Cibula. Průvodní slovo Pavel Soukup. Dramaturgie Jarmila Konrádová.

Natočeno 1993. Repríza 3. 8. 2000 (ČRo, 17:00 h.). Obnovená premiéra 29. 9. 2013 (ČRo 2 Praha, 20: 10 h.; 39 min).

Lit.: anonym: Benefice pro Ladislava Peška. In Týdeník Rozhlas 32/2000 (24. 7. 2000) (článek). – Cit.: Jako tříměsíční nemluvně jsem se objevil na scéně. V kočárku, v Pikové dámě. Rodiče denně hráli, a když nevěděli, kam se mnou, strčili mě k nápovědovi do boudy. Viděl jsem spoustu her. Dozvídal jsem se víc, než má dítě vědět o lidech. Často jsem viděl tatínka jako hrdinu a maminku jako čisté dívčí stvoření, kterému ubližují. Bál jsem se.

Lála Pešek, dítě ze staré herecké rodiny, hrál v brněnské divadelní společnosti u níž působili jeho rodiče Ladislav a Ema Pechovi, všechny dětské role a vystupoval dokonce i s Eduardem Vojanem. Na divadelní kariéru však vůbec nepomýšlel. Studoval na obchodní škole a teprve v posledním prázdninovém létě, před nástupem do solidního zaměstnání v papírnickém obchodě, zvítězila rodinná tradice a přirozený talent. Kdepak obchod – brněnská konzervatoř! Výrazně na sebe upozornil už za studií a po několika úspěšných sezonách v Zemském divadle v Brně přišla v roce 1929 nabídka z Národního divadla. A tak v devětadvaceti letech začala jeho spolupráce s náročným K. H. Hilarem, s obdivovaným a milovaným Jiřím Frejkou, s Karlem Dostalem. Na sklonku života o těchto režisérech a jejich přístupu k divadlu velmi podrobně a zajímavě vyprávěl v memoárech Tvář bez masky, které známe i z rozhlasové verze. Z Peškových nejslavnějších divadelních rolí si v benefici připomeneme z archivních snímků otroka Pseudola, (hrál ho ve Frejkově režii ve válečném roce 1942 a byl to jeden z jeho největších úspěchů), Chlestakova, Vocilku, Polonia, Čapkova Tuláka a ovšem Archie Rice z Osbornova Komika, slavného Radokova představení z roku 1957.

Když bylo Ladislavu Peškovi osmdesát (sic!), zeptal se ho jeden novinář: Vaše životní krédo? A dávno už bělovlasý starý pán odpověděl s úsměvem: I když přibývalo let, snažil jsem se nepropadnout nečinnosti, skepsi, omrzelosti a vnitřní prázdnotě, která člověka hubí. Myslím, že mládí si musí člověk podržet až do smrti, když chce lidem dávat radost.

Radiodokument