Černá vdova a množství mušimasa

Přidal: Přemek |

Květen 26, 2010

Mgr. Přemysl Hnilička

Na místě věnovaném rozhlasové recenzi se opět budeme věnovat repríze; co však dělat, jde-li o hru tak povedenou. Napsal ji profesor Vladimír Mikeš a byla natočena v roce 1993 pod názvem Černá vdova. Jde o obraz lidského i zvířecího hemžení – autor pro vyjádření svých názorů použil formu víceméně bajkovou; zatímco lidé zde prožívají nejbanálnější nevěry a manipulace, smysl života a blížící se zánik světa řeší zvířata.

Realizaci jistě pomohlo angažmá režiséra Karla Weinlicha; jeho dlouholeté zkušenosti z natáčení pohádek zde byly využity beze zbytku, jeho vedení herců je brilantní. Z obsazení vyniká Jitka Molavcová jako vulgární, ordinérní, povrchní Kočka, charakterizovaná pražskými „línými“ vokály. Dokáže vyjádřit stálé pohrdání vším a všemi a zároveň pudový strach z tušené smrti. Málokdy máme možnost slyšet Molavcovou tak tvárnou a herecky rozmanitou. I Alois Švehlík jako Pes používá dobrou hlasovou charakteristiku: jeho hlas je pomalý, basový, ve vzteku i lítosti vrčivý; není to však jen primitivní hlasová nápodoba zvířete.

Vrcholný výkon tu však podává Jaroslav Kepka. Zatímco ve filmu a televizi dostává povětšinou drobné role, v rozhlase několika hlavními rolemi přesvědčil o výjimečném inteligentním herectví. Mikešův tvárný text zpodobňuje Pavouka – Černou vdovu jako podivnou rusko-německo-českou hatmatilkou hovořícího vetřelce, posedlého požíráním, smrtí a koncem vůbec. Kepka pracuje s tímto textem půvabně destruktivním způsobem: „špatně“ dělí věty, nelogicky klesá hlasem v půli souvislého textu, žongluje s tónem i výškou hlasu, ve vteřině dokáže změnit emoci v její pravý opak (sugestivní vábení Mouchy, výhrůžky Kočce). Jeho projev, to není plynulý tok slov, to je drkotavý, polorozpadlý kočár, držící pohromadě snad silou vůle či – v nepřeneseném významu – smyslem vět. (Podobně charakterizoval zvířecí řeč i Karel Höger ve hře Arthura Millera O kočičce a mistru instalatérském, který se nezalekl.)

Ne nadarmo si posluchač u Černé vdovy vzpomene na hru bratří Čapků Ze života hmyzu. Jsme sice už o několik desetiletí dál, pocit marnosti z chování lidí však evidentně přetrval. Škoda jen, že při dubnové repríze Mikešova díla byl vynechán uvozující dialog dramaturga Zdeňka Hedbávného s autorem; byl podnětný, hru nevysvětloval, ale otevíral další možnosti výkladu.

Tato recenze vyšla v Týdeníku Rozhlas 20/2010.

Názory a komentáře