Osudy – Jako chlapce by mě zastřelili 1/5 (2010)

Přidal: Přemek |

Červen 8, 2010

Vyprávění Jaroslavy Skleničkové z Lidic. Připravil Tomáš Černý.

Natočeno 2010. Premiéra 7. – 11. 6. 2010. Webová repríza 10. 6. 2022 (ČRo 3 Vltava) v rámci 80. výročí vyhlazení obce Lidice.

Lit.: anonym (asi Tomáš Černý): Jako chlapce by mě zastřelili. In web ČRo, květen – červen 2010 (anotace). – Cit.: V cyklu Osudy se setkáme s paní Jaroslavou Skleničkovou, rozenou Suchánkovou, která byla v červnu 1942 jako čerstvě šestnáctiletá dívka z Lidic úředně uznána dospělou ženou a po likvidaci obce nacisty coby odplaty za smrt protektora Heydricha poslána se svou matkou, starší sestrou a dalšími lidickými ženami do koncentračního tábora Ravensbrück. Jaroslava Skleničková podává věcné a přitom jímavé svědectví o svém dětství, okamžiku loučení s tatínkem a rodnou vesnicí, přes tříletý pobyt v Ravensbrücku až po účast v pochodu smrti, návrat do Československa a poválečný život až do současnosti. Osudy připravil Tomáš Černý na základě knížky Jaroslavy Skleničkové Jako chlapce by mě zastřelili.

„Jako chlapce by mě zastřelili“ říká o sobě paní Jaroslava Skleničková v názvu knížky, která původně vznikla jen jako sešit vzpomínek pro její nejbližší. Pak se ale ukázalo, že takto vzniklé memoáry jsou nejen velice čtivé, ale zároveň se zrodilo věcné a přesné svědectví o osudu žen z Lidic na Kladensku. V červnu 1942 byly, jak známo, Lidice potrestány za domnělou účast jejich obyvatel na odstranění říšského protektora Heydricha. Jaroslavě Suchánkové bylo 16 let. Během likvidace obce nacisty byla úředně uznána dospělou ženou a poslána se starší sestrou, matkou a dalšími lidickými ženami do koncentračního tábora v Ravensbrücku. Původně na doživotí, konec II. světové války tento rozsudek naštěští zmírnil na tři léta. Přesto to byly roky nelehké, završené pochodem smrti a svízelným návratem domů. Přesněji tam, kde ženy z Lidic domov očekávaly, ale nenašly. Stejně jako své muže zastřelené nacisty ještě téhož dne, kdy obec byla vypálena. A nemluvě o dětech, které podle Říšské propagandy byly „dány na náležité vychování“, avšak ve skutečnosti drtivá většina z nich skončila v Lodži, v autech, jejichž výfukové plyny posloužily jako smrtící prostředek. Jaroslava Skleničková s manželem se do Lidic vrátili na důchod. Žijí v domku, který je na první pohled docela obyčejný a přece je pozoruhodný. Přestože oba jeho obyvatelé už dávno oslavili osmdesátku, jejich čilý kontakt se světem zajišťuje počítač, internet, e-mail. Pan Sklenička si dopisuje se studenty v Americe, kteří před časem Lidice navštívili a zajímají se o příběh paní Skleničkové, ozývají se zájemci o knihu, jejíž německá a anglická verze zpřístupňují světu zprávu o krutosti nacismu. I to je jedním z motivů, proč Jaroslava Skleničková své vzpomínky sepsala: sílící hlasy popírající existenci koncentračních táborů, sílící pravicový extremismus.

Osudy přinášejí příběh tak, jak ho najdete v knížce s přidanou hodnotou spočívající v síle autentického vyprávění Jaroslavy Skleničkové. Pořad připravil Tomáš Černý.

Radiodokument