„Nemáš nějakou vraždičku?“ Helena Benešová a její rozhlasová prvotina Šerloček

Přidal: Martin Čípek |

Září 20, 2024

Martin Čípek

(napsáno pro Panáčka v říši mluveného slova)

Když dívka školou povinná, které okolí přisoudilo pro její zvědavý nosánek přiléhavou přezdívku Šerloček vyslechne v parku rozhovor dvou neznámých ženských o náhlém skonu jakéhosi muže, bývalého spolužáka jedné z nich, zdá se jí, že má před sebou konečně opravdový kriminální případ. Okamžitě se pustí do pátrání na vlastní pěst. Díky náhodnému setkání s nevšední stařenkou, která nosí nápadně červenou háčkovanou čepičku a místo klíčů používá šperhák se dozví leccos z minulosti nejen předčasně zesnulého muže, ale vyslechne také dramatický životní příběh předchozího nájemníka. Z vyprávění staré dámy je brzy zřejmé, že všechny stopy vedou ke starodávnému cínovému poháru. Kdo byla ta tajemná žena, která jej darovala svému milenci? A proč každý, kdo si jej oblíbil, začal pomalu chřadnout? Šerloček chce té záhadě přijít na kloub a s případem se svěří také své oblíbené učitelce klavíru, která se několik měsíců předtím zhroutila a pobývá nyní v psychiatrické léčebně. A věci dostanou nečekaný spád…

Helena Benešová (1923 – 2023), vystudovaná laborantka a později také úspěšná spisovatelka a autorka televizních a rozhlasových her, na sebe výrazně upozornila už svou rozhlasovou prvotinou nazvanou Šerloček, která se určitým způsobem odlišovala od ostatních – přirozeným, nestylizovaným jazykem i do detailu promyšlenou dějovou konstrukcí balancující na nepodbízivé hraně tragikomedie významně prolamuje ledy soudobé rozhlasové estetiky a v podstatě předznamenává, čím a proč se její hry vymykají běžnému vnímání slov a jejich významů.

Benešová se ve své tvorbě zabývá reálným životem současných lidí, všímá si jejich sociálních vazeb a interakcí s člověkem, zároveň ale nemoralizuje, naopak nutí své hrdiny (a tím pádem i nás, posluchače) zamyslet se nad specifičností zátěžových a mezních situací, do nichž se dostali a s nimiž si neví rady. Analýza mezilidských vztahů prováděná často prostřednictvím intimních rozhovorů s bližními či s těmi, kteří mají nebo mohou mít na dané věci zájem se odráží, byť zatím spíše v obecnější rovině, i na příběhu ještě nedospělého detektiva v sukních. A nejde tu jen o rodinné ovzduší, kdy matka ve zmíněné hře vlastně vůbec nevystupuje (známe jen její letmé vzkazy a tušíme, že půjde o ženu, která je pracovně i společensky značně vytížená), ale také o generační konflikty a vnímání světa dospělých pohledem nezkušeného a naivního žabce domnívajícího se, že život se skládá jen ze vzrušujících dobrodružství. Tento motiv Benešová zesiluje i tím, že do popředí staví na první pohled směšnou stařenku, která už nikoho nezajímá. Člověk, který spěchá nemá čas ohlížet se zpět. Brebentění staré dámy nachází vděčného posluchače jedině v Šerločkovi, jemuž se nepřehlédnutelná bábrlinka s červenou čepičkou na hlavě a šperhákem místo klíčů zdá z davu vystupující individualitou, sympatickým zjevením v šedi městského mumraje. Se stejnou intenzitou je možné sledovat i další vztahy zde načrtnuté – především zvláštní, nepojmenovaný vztah Šerločka k hospitalizované učitelce klavíru, k níž se dívka utíká víc jako ke starší přítelkyni než jako k oficiální autoritě. Právě tento vztah, tedy vztah člověka, který je ještě nezralý a neuvědomuje si závažnost vyřčených slov, a toho, kdo už v životě leccos zkusil a má důvod neříkat všechno nahlas, má ve hře Heleny Benešové zásadní význam a na jeho pozadí lze vytušit otisky čehosi vážnějšího, důležitějšího.

Hru nastudovala v prvních měsících roku 1968 režisérka Jana Bezdíčková a do hlavních rolí obsadila vycházející hvězdu pražského Národního divadla Kláru Jernekovou a legendární Olgu Scheinpflugovou, která se tu, aniž to kdokoli mohl tušit, vlastně rozloučila s rozhlasem a rozhlasovým mikrofonem. Jerneková je v roli pubertální dívenky naprosto autentická, dokáže s obdivuhodnou lehkostí nejen správně intonovat, ale také se orientovat v textu a přesně držet tempo, zároveň si po celou dobu zachovává mírně pobavený nadhled, a proto nepůsobí monotónně. Dobový slang, který Benešová používá zaznívá z jejích úst zcela přirozenou formou, s jemnými jazykovými nuancemi, díky nimž snáze pronikáme do světa stále ještě dětské fantazie a představ. Olga Scheinpflugová naopak interpretuje svou šperhákovou stařenu v pomalých, zadýchaných pauzách vyjadřujících reflexi změněné životní situace. „Starého člověka nikdo neposlouchá“, lamentuje v opakujících se intermezzech, a dává tím najevo vzrůstající nezájem o ty, jejichž čas pomalu vypršel. Ale Šerločka lehce bizarní bábrlinka zajímá, připadá jí inspirativní a důvod, proč se k ní vetře není zdaleka jen čistě sobecký – chce mít stejnou háčkovanou čepičku jako ona. Scheinpflugová ovšem charakterizuje svou roztomilou bábinku svrchovaně realisticky, není to žádná pošetilá duše, spíš někdo, kdo už dlouho nikomu nic nevyprávěl a všímavá dívenka v ní vzbuzuje podvědomé asociace a vzpomínky. Kontrast, který obě herečky prostřednictvím svých rozdílných rolí navzájem vytvářejí je ještě posilován výběrem stejně diferencovaných přístupů k interpretaci dalších postav – především Jenůvky (Věra Kubánková), jejíž křehkost a zranitelnost má kořeny v neuchopitelnosti vlastního osudu, a Šerloččina otce (Jiří Adamíra), který se dívce stává čímsi jako sparring partnerem.

Krátké vstupy, které přetínají jednotlivé frekvence zasazují celý příběh do konkrétního rámce, jakéhosi zpětného (vidoucího) pohledu na věci příští. Tragické finále, jímž hra na detektiva končí má za následek nejen ztrátu dětských iluzí o životě a světě dospělých, ale zároveň také přiznává, že přílišná zvědavost může zabíjet. A slzy, jež v hořkých přívalech roní jedna prostořeká dívenka, která na začátku toho všeho toužila po záhadné vraždičce jsou toho důkazem. A varováním současně.

Historie rozhlasových her