Kalman (2010)

Jsme na hřbitově ve Slezské Ostravě. Kalman hraje na housle. Jejich zvuk zesiluje pomocí malé umělohmotné krabičky, malého reproduktoru, který mu visí za pasem. V čele pohřebního průvodu ho doprovází výborný harmonikář Emil a basista Janko. Po skončení obřadu hostí pozůstalí muzikanty panáky vodky. Hráli dobře, a navíc v třeskutém mrazu. Je leden a venku minus patnáct. Sklenku na zahřátí dostávám i já.

ABY BYLI SPOKOJENÍ

Skleničkou něčeho tvrdšího mě Kalman vítal i při našem prvním setkání. Bylo to asi před rokem v jeho malém, ale útulném bytě v Ostravě-Porubě. Domlouvali jsme se tam na nahrávání dokumentu o něm a o jeho kapele. Nebylo obtížné získat Kalmanův souhlas a po několika dalších setkáních se v přítomnosti mikrofonu choval už docela přirozeně a nenuceně. Když mi pak nabídl, abych ho doprovázel na tradiční romský pohřeb, ani na chvíli jsem nezaváhal.

Na pohřbu hraje Kalman vždy podle přání rodiny. Jeho repertoár je široký. Umí zahrát písně moravské, slovenské, romské i maďarské. Hlavní je, aby byli pozůstalí spokojení. Dopředu toho mezi muzikanty není domluveno mnoho. Kalman jen několika tóny houslí naznačí melodii a Emil s Jankem s okamžitě přidávají. Takto hrají v kostele beze slova a bez přestávky třeba hodinu i déle. Plynule přecházejí z písně do písně, z harmonie do harmonie. Za roky společného hraní jim ty syrové a teskné melodie kolují v krvi. Hráli je snad tisíckrát, ale nikdy ne úplně stejně. Pokaždé je přizpůsobí situaci, okamžité náladě, použijí jiné ozdoby, jemně pozmění harmonii nebo frázování.

„Jak se ti to líbilo?“ ptá se Emil, když v mrazu před kostelem sundává harmoniku a zapaluje si cigaretu. „Moc, jenom jsem si přál, abych byl s mikrofonem neviditelný a nerušil nějak průběh pohřbu,“ odpovídám. „Jsi tu s námi,“ říká Kalman, „všechno je domluveno, jsi teď na chvíli jako součást kapely, nikomu to nevadí.“ Trochu mě to uklidňuje, ale stejně se ještě chvíli zbavuji pocitu nepatřičnosti, že jsem tu se svým velkým mikrofonem jaksi navíc.

POSLEDNÍ MOHYKÁNI

Tradičních romských kapel dnes už na Ostravsku moc nezbývá. Ta Kalmanova je jedna z posledních. Kalman přišel do Ostravy za prací v roce 1978 ze Slovenska. Dnes už je v důchodu, ale dříve pracoval jako jeřábník v železárnách. Vyrůstal v chudé podtatranské obci Rakúsy a na housle, jak sám říká, začal hrát už ve třech letech. Když mu bylo čtrnáct, vystupoval už ve své první vesnické kapele. Svatby, zábavy, křtiny, pohřby – kolotoč akcí byl tehdy podobný jako dnes, po bezmála padesáti letech, během kterých Kalman vystřídal celou řadu skupin a spoluhráčů a naučil se od nich stovky písní.

„Celý život jsem sbíral romské písně, z každého kraje něco – západ, střední Slovensko, Maďarsko,“ vypočítává, když zase sedím pohodlně usazený v křesle jeho porubského bytu. V předsíni mou pozornost upoutává nažehlený černý oblek s kravatou, který visí na věšáku. Kalman je vždy připravený, usmívám se v duchu. Co kdyby někdo zavolal a měl by jít třeba hned zítra hrát na pohřeb nebo na křtiny? Poslední dobou už ale zájemců o jeho muziku není tolik jako kdysi. Tradiční zvuk houslí, harmoniky a basy. Případně cimbálu, nahrazuje ve zdejší romské komunitě popový zvuk kláves a saxofonu. Podle Kalmana ale saxofon na pohřeb nepatří. „Nikdo nebyl nikdy spokojený, když na pohřbu hrál saxofon,“ říká. „Vždycky měli lidé radši lidovku.“

ZAPOMENOUT S MUZIKOU

Zkušenosti má Kalman obrovské. Ve své dosavadní muzikantské kariéře hrál na pohřbech celé řady místních Romů. S pýchou vzpomíná například na to, jak před několika lety vyprovázel na poslední cestě olašského krále. „Olašským Romům se musí hrát vesele, samé čardáše, žádné smutné písně. Věří tomu, že zemřelý se má mít na druhém světě lépe, ať je mu tam veselo.“ Podobně vysvětluje smysl pohřební muziky i harmonikář Emil. „Možu říct jen to, co jsem zaslechl. S muzikou zemřelý lépe překračuje na druhý břeh. Muzika mu pomáhá, aby se neobracel na svět, na kterém byl, prostě aby zapomněl.“

Když už se chystám k odchodu do studia a přemýšlím, které části rozhovoru vyberu pro finální střih, Kalman ještě dodává: „Naše muzika je taková jiná. Jak bych to řekl? Když vidím, jak lidé na pohřbu prožívají tu naši hudbu, cítím, že jim ty husle vnikají do srdce… Já bych bez té muziky žít nedokázal.“