Velcí Sedmilháři (1968)

Přidal: Přemek |

Srpen 3, 2010

lp_030 Veselé historky ze života, jak je mikrofonem zapsala Dita Skálová. Sleeve-note Marie Šimáková, 1968. Režie Dita Skálová.

Hovoří Jindřiška Smetanová, Zdeněk Jirotka, Jaroslav Otčenášek, František Vlček, Vladimír Kalina a Ivan Osvald.

Natočeno 1968. Vydal Supraphon v roce 1968 (1 LP, 0 58 0401, 16 2/3 ot./min.).

Pozn.: Poslouchat jejich příběhy je jako ležet ve vaně s teplou vodou. Příjemné a přitom obyčejné. Naše telefonistka, řeznice a můj fotograf šíří historky Sedmilhářů dál, někde si je nahrávají na magnetofon, z Vídně se dali slyšet, že je mají nejraději ze všech našich rozhlasových pořadů. Ivanu Osvaldovi někdo vyprávěl dvě, prý úplně nové historky, a on zjistil, že jsou ze Sedmilhářů.

„Ano, ta hraběnka v modrotisku tam pásávala kozy. Ale abych začal od začátku…“ Pak přišel na řadu Brynda z Mokropes, pak člověk, který uměl přivolávat déšť a jmenoval se René Bžďoch, pak maminka Vlčková z Komušína, pak člověk, který nikdy v životě nepil nic jiného než pivo a po operaci v nemocnici se poprvé napil limonády. Pak cihlář; toho ranila mrtvice, když šlapal hlínu, od hlíny měl nohy, a proč mu je tedy mýt, když do hlíny zas přijdou. Pak pradědeček, co měl krásnou smrt. Seděl a karet a hlásil dvě sedmy a klepla ho pepka.

Svět Sedmilhářů je zalidněný. je dorosrdečný, shovívavý, víc veselý než smutný. Trochu vymyšlený? Ale ani malíř nemusí namalovat dům, jaký doopravdy je.

Jinřiška Smetanová jednou vyprávěla o zvláštním sochaři. Bydlel v bývalé lodní restauraci na Vltavě, choval tam prase a měl různá podivná zařízení a vynálezy. Všem se zdálo, že Smetanová přehání, že je valí až moc. V té době onen podivuhodný sochař, který si u nás nežil zrovna nejlíp, byl pozván k příteli do Kanady. Ten prý tam má vanu peněz a mohu spolu dobře žít. Už se nevrátí a nic se nedozví.

Najednou se sochař objevil v Praze. „Tak už jsem zas tady, jsem zas švorcovej a jsem blaženej,“ říkal svým známým. Přišel do rozhlasu za Ditou Skálovou. Že prý rozhlas o něm něco vysílal a že by si to poslechl. Dita Skálová poněkud znervózněla, a když sochař poslouchal pásek, říkala: „To přehánějí, kecají, že jo? Víte, ale lidi to chtějí. “ „Ale ne, to všechno je pravda. Mohli toho říct ještě daleko víc. Třeba jak pěstuju rajčata ve skříni.“ Bylo mu to ještě málo.

Sedíme už pátou hodinu, vyprávíme, totiž oni, Skálová, Smetanová, Vrba, Otčenášek, Jirotka, Kalina a Osvald vyprávějí. Vladimír Kalina neříká nic, poslouchá, směje se, ale až něco řekne, bude to prý stát za to. Už čtyři hodiny mám chuť říct jednu historku o mé babičce. Hodila by se sem, je krásná. Moje babička často mluvívá o smrti. A já říkám, babi, co to povídáš, ty ještě neumřeš! Ke konci léta dělala povidla ze švestek a nad hrncem vzdychla: „Kdo ví, jestli budu dělat povidla za rok!“ Chtěla jsem jí zase říct, babi, co to povídáš, ale řekla jsem – proč? „Kdo ví, jestli budou za rok švestky,“ řekla. Ale já jsem tu historku stále nevyprávěla.

Bylo co poslouchat, člověk musel myslit na to, že rozhlas vzkřísil umění vypravěčské, že povídání není vyprávění, že vznikl pořad vysloveně český a lidový. Každý den přijde balíček dopisů. Poslouchači sami posílají příběhy bez jakýchkoli nároků na odměnu, na jmenování autora. Chtějí jen oblažit a potěšit druhé.

Ten pořad je jednoduchý a v tom je jeho kouzlo. Několik lidí si povídá a přitom se natáčí. Pořad nemá režiséra, Dita Skálová vystupuje spíš jako hostitelka a od Vánoc třiašedesátého roku se vysílá. Slyšíš, jak se rodí myšlenka, jak se smějí, jak si skáčou do řeči. Pořad nemá spojovací text, jedna historka navazuje na druhou, střih dělá Skálová sama.

Těžko říci, kdo ze Sedmilhářů byl a je nejlepší. Filmový režisér Martin Frič, scenárista František Vlček, spisovatel Zdeněk Jirotka, spisovatel Milan Smolík, muzikant dr. Julius Kalaš, spisovatelé Miloslav Stehlík, Jaromír Tomeček, Jindřiška Smetanová, malíř Jaroslav Otčenášek, docent Ivan Osvald aj., ti všichni už byli před mikrofonem.

Některé historky člověk poslouchá s otevřenou pusou. Možná, že to není ani tak v té historce, ale v podání. Slyšet a vidět Jindrišku Smetanovou je zážitek. Je téměř nemožné, aby sedmilhářům došel dech. Neboť život jde dál a tvoří historky a příběhy sám.

Byl to nápad Dity Skálové. Přivedla před mikrofon zajímavé lidi a nechala je vyprávět. Lidé chtějí nové historky a staré chtějí slyšet znovu. To jim umožní gramofonová deska, kterou zde Supraphon vydává.

Historku o babičce jsem samozřejmě nevyprávěla. Netroufla jsem si, vyprávění je umění.

Marie Šimáková

Mluvené slovo na zvukových nosičích