Sedm svědků (1967, 2016)

Přidal: Přemek |

Červen 6, 2006

Peter Karvaš. Překlad Vladimír Rais. Zvuk Miroš Svatoň. Zvuk Miroš Svatoň. Záznam a střih Anna Halbichová. Asistent režie Artur Šviha. Dramaturgie Jaroslava Strejčková. Režie Jiří Horčička.

Osoby a obsazení: starší VB (Rudolf Hrušínský st.), mladší VB (Rudolf Jelínek), svědci (Karel Höger, Jan Tříska, Radoslav Brzobohatý, Jaroslav Marvan, Jaroslav Kepka, Vladimír Brabec a Dana Medřická).

Natočeno 1967. Premiéra 26. 3. 1967 (Praha – RPD, 19:44 – 20:56 h.; 70 min.). Repríza 11. 2. 1968 (Praha, 15:00 – 16:13 h.); 12. 7. 2014 (ČRo 2 Praha, 20:00 h.) v cyklu Léto rozhlasových legend; 26. 5. 2015 (ČRo 3 Vltava, 21:30 h.); 25. 4. 2020 (ČRo 3 Vltava, 15:00 h.) k 100. výročí narození Petera Karvaše; 14. 4. 2024 (ČRo Pohoda, 12:00 h.; 21:00 h.).

Vydal JazzMusic a Radioservis, únor 2016 (1 CD; JM009-2, EAN 8594168769067).

Pozn.: Vzniklo i slovenské rozhlasové nastudování, hra byla natočena i v zahraničí. Režisér Peter Saolan natočil televizní film Sedem svedkov (1967).

Lit.: anonym: Sedm svědků. In Čs. rozhlas a televize 13/1967 (14. 3. 1967), s. 16 (článek).

Lit.: Gm: Dnes v rozhlase: Sedm svědků. In Lidová demokracie 85/1967 (26. 3. 1967), s. 4 (článek).

Lit.: anonym: Sedm svědků (booklet CD). – Cit.: Dva násilníci, jedna žena, jedna vražda a sedm svědků. Fakta, se kterými pracují dva policejní vyšetřovatelé.

V Pivovarské ulici u domu číslo 133 se odehrála tragédie. Vidělo ji sedm lidí. Každý z nich ale o události vypovídá jinak. Jako by byli svědky úplně jiné scény. Vypovídají tak mnohem víc o sobě než o tom, co na ulici viděli. Také postavy vyšetřovatelů vnáší do hry zvláštní napětí. Jeden je přesný, nesmlouvavý, systematický, klidný, na první poslech přirozeně moudrý. Jen tak něco ho nepřekvapí a je už tak trochu unavený svou prací.

Druhý, začátečník, se nemůže smířit s faktem, že šest svědků mohlo zabránit vraždě, ale žádný z nich to neudělal.

Režisér Jiří Horčička dokázal vytvořit napětí skvělým vedením všech herců, kteří pravdivě vystihli charaktery postav, i mistrovskou prací se zámlkami nebo pomocí jednoduchých zvuků. Například zachycením způsobu chůze, jakou jednotliví svědkové do místnosti vstupují. (článek)

Lit.: Hnilička, Přemysl: Panáčkův průvodce rozhlasovou hrou 50. – Vraždění v naší ulici. In Týdeník Rozhlas 24/2013 (článek); také k dispozici na Panáčkovi. – Cit.: V roce 1967 natočil režisér Horčička v pražském rozhlasovém studiu hru Petera Karvaše Sedm svědků. Byl to výjimečný počin; v textu z živé současnosti se objevila kritika hned několika negativních společenských jevů. V první řadě (a v prvním plánu) to byla kritika lidské nevšímavosti vůči násilí; Karvaš však do hry dokázal vepsat i kritiku morálně problematických atributů socialistické společnosti, která soustavným a promyšleným násilím na duši národa ztratila morální právo jej soudit (to ovšem už Karvašova hra explicitně neříká, naopak v některých částech textu potvrzuje status quo).

V Pivovarské ulici dojde k násilí: dva muži vtáhnou do průjezdu bránící se ženu, znásilní ji a zbijí tak, že později následkům zranění podlehne. Vzpomíná režisér Jiří Horčička: „Hra má půvab v tom, že existuje vražda, jež má sedm svědků a vyšetřuje to policie. Z těch sedmi svědků jich bylo šest nablízku tak, že mohli pomoct, ale nepomohl ani jeden. (…) Poslední, kterou přivedou na stanici, je žena obviněná z toho, že poškodila nějaký majetek. Ta to viděla, byla u krámu, o němž věděla, že je v něm telefon, rozbila skleněné vchodové dveře a běžela k telefonu, aby volala policajty. (..) Je to naprosto perfektně vymyšlené a vypočítané do poslední tečky nad i. Mám tu hru velice rád.“

Dramatik Peter Karvaš měl odjakživa cit pro zneklidňující témata, z jeho pera pocházejí hry jako Malá anketa, Absolutní zákaz (obě 1968) nebo cyklus Výslechy (1970). „Karvaš si mne jako režiséra našel sám. Podle úmluvy se slovenskou dramaturgií měla právo na první uvedení téhle hry Bratislava. On tohle porušil a poslal mi text Sedmi svědků s tím, že si je vědom porušení dohody, ale byl by rád, aby měla premiéru Praha,“ řekl Horčička pro knihu otce a syna Vedralových Jiří Horčička – Rozhlasový režisér.

Každý ze svědků je něčím pozoruhodný, každý má velmi logické argumenty, proč nezasáhl, proč se ho celá událost netýkala… Uveďme alespoň tři příklady. První svědek – Arnold Fabry (Jaroslav Kepka) – od počátku tvrdí, že nic neviděl, nic neslyšel a nemá „s tím vším“ nic společného. Tónem hlasu dává herec Kepka najevo od počátku, že máme co dělat se slabochem, který se proti násilí neozval ze zbabělosti: „Já jsem vlastně rád, že jsem zbabělec. Zbabělci jsou slušný lidi, na pořádnou lumpárnu jednoduše nemají dost odvahy, na světě je moc málo zbabělců. (…) Hrdinové, to je nebezpečí. Aby se mohli ukázat, musí být zle. Kdyby tamti dva rabijáti byli zbabělí, nervali by tu chudinku z auta a nic by se nebylo stalo.“ Všechny tyto detaily, které Karvaš nechává Fabryho pronést, jej zároveň zlidšťují a zároveň mohou vyvolat nechuť k němu. Tuto ambivalenci zde Karvaš zobrazuje s plným vědomím, nechce tu posluchači dát jasný „návod k použití“ Arnolda Fabryho. Veškerá tato ambivalence však končí závěrečnými větami prvního svědka: „A co ta ztráta času? Kdo mi tady nahradí ztrátu času?“

Další svědek – Cyril Vajda (Radoslav Brzobohatý) – je přímým antipodem Kepkova aranžéra; od prvních vět tu před námi stojí sebevědomý hokejový hráč, silný svalovec, schopný zmlátit snad celé mužstvo protivníků. Vajda však nezasáhl a stává se tak okamžitě posluchači nesympatický. V průběhu výslechu však vyvstávají před ním nové skutečnosti, které tento jasně negativní pohled problematizují. Hokejista své nezasahování obhajuje osobními zkušenostmi: VB ani stát se ho nezastali ani když upozorňoval na nekalé praktiky v hokeji či autodílně, kde pracoval, ani když se zastal své nevlastní sestry proti jejímu řediteli, který ji svedl: „Tak já vám něco povim: to se ví, že mě to strkalo, ubal jim jednu, pošli je k zemi, ale co by se bylo stalo. Ženská by jasně zdrhla, ty dva by tam zůstali ležet, ostatní by se vypařili a koho by ste sbalili: mě, koho jinýho, mě! (…) Jen se s váma nezaplýst. Kdo mi pomoh, když sem se vozval proti svinstvu, hm? Nechali ste mě ve štychu, tak se na to vyfláknu já zrovna tak.“

Třetím svědkem, jehož si popíšeme, je bývalý univerzitní profesor (Karel Höger), zahořklý, nenávistný člověk, kterého – jak se tehdy rádo říkalo – „semlela doba“; penzionován byl předčasně, snad také perzekvován (to se ovšem ve hře nepotvrdí). Ze všech svědků je právě on největší mravní nihilista – obhajobu své netečnosti staví na srovnání jedné „malé“ vraždy v Pivovarské ulici a „velkého“ vraždění ve Vietnamu či Osvětimi. Höger postavu staví pevnými tahy – profesor hovoří klidně, s nechutí a despektem vůči stávajícímu režimu. Režisér nesympatičnost Högerovy postavy zvýrazňuje malým režijním detailem: když si profesor bere prášky, které musí pravidelně užívat, zachytí Horčička jejich chroupání a polykání ve zvukovém detailu, zveličené tak, aby se posluchači postava ještě více znechutila.

Dva vyslýchající příslušníky VB hrají Rudolf Hrušínský a Rudolf Jelínek. Starší z nich je již praxí zletargičtělý řemeslník, zapisující bez emocí, jeho mladý pomocník naopak s emfasí a rozhořčením vyžaduje po svědcích vysvětlení jejich neochoty pomoci ohrožené ženě.

Lit.: anonym: Peter Karvaš: Sedm svědků. In web ČRo 2 Praha, červenec 2014 (článek). – Cit.: Dva násilníci, jedna žena, jedna vražda a sedm svědků. Fakta, se kterými pracují dva policejní vyšetřovatelé: Rudolf Jelínek a Rudolf Hrušínský st.

V Pivovarské ulici v domě číslo 133 se odehrála tragédie. Vidělo ji sedm lidí. Každý z nich ale o události vypovídá jinak. Jako by byli svědky úplně jiné scény. Vypovídají tak mnohem víc o sobě než o tom, co na ulici viděli.

Druhý, začátečník, se nemůže smířit s faktem, že šest svědků mohlo zabránit vraždě, ale žádný z nich to neudělal.

Režisér Jiří Horčička nastudoval inscenaci znamenitě. Dokázal vytvořit napětí skvělým vedením všech herců, kteří pravdivě vystihli charaktery postav, i mistrovskou prací se zámlkami nebo pomocí jednoduchých zvuků. Například zachycením způsobu chůze, jakou jednotliví svědkové do místnosti vstupují.

Kvůli skvělému hereckému obsazení a vzhledem k výbornému zobrazení postojů jednotlivců, které vedou k nevšímavosti celé společnosti, byla hra zařazená do cyklu Léto rozhlasových legend. Na Dvojku se tak z archivu vrací po dlouhé době.

Zajímavostí je, že v roce 1950 byl vyrobený slovenský televizní film Sedm svědků s výborným psychologickým prokreslením postav i bravurními hereckými výkony natočený ve stylu Kurosawova Rašomona.

Lit.: anonym: Peter Karvaš: Sedm svědků. In web ČRo 3 Vltava, květen 2015 (anotace). – Cit.: V Pivovarské ulici, v domě číslo 133, se odehrála tragédie. Vidělo ji sedm lidí. Každý z nich ale o události vypovídá jinak. Jako by byli svědky úplně jiné scény. Vypovídají tak mnohem víc o sobě než o tom, co na ulici viděli.

Také postavy vyšetřovatelů vnáší do hry zvláštní napětí. Jeden přesný, nesmlouvavý, systematický, klidný, na první poslech přirozeně moudrý. Jen tak ho něco nepřekvapí a je už tak trochu unavený svou prací. Druhý, začátečník, se nemůže smířit s faktem, že šest svědků mohlo zabránit vraždě, ale žádný z nich to neudělal.

Lit.: Kamberský, Jakub: Studie lidského nitra. In web Naposlech.cz, 10. 3. 2016 (recenze). – Cit.: Šedesátá léta znamenala rozkvět nejen hudby, filmu, divadla a literatury, ale také rozhlasu, zejména jeho umění dramatického. Za nekorunovaného krále rozhlasové režie je považován Jiří Horčička, který měl, zejména v té době, štěstí na silné látky kvalitních autorů. Připomeňme jeho komorní dramata typu Bylo to na váš účet (Aškenazy, 1964), Linka důvěry (Stehlík, 1966), dramatickou koláž Jistý den daleké minulosti (Ptáček, 1965), Výběrčí (Uhde, 1967), Člověk velikosti poštovní známky (Lustig, 1967) a další. Do kánonu dramatiky 60. let spadá i hra Petra Karvaše Sedm svědků (1967), která se nyní konečně dostává na CD zásluhou vydavatelství JazzMusic ve spolupráci s Radioservisem. Už jen samotné herecké obsazení napovídá, že půjde o nadmíru silný zážitek. Co teprve samotný text a příběh hry.

Výchozí situace je zdánlivě prostá a jasná: dva vyšetřovatelé – rutinní v podání Rudolfa Hrušínského a ambiciózní nováček Rudolfa Jelínka – vyslýchají svědky tragické události. Každý z nich viděl incident po svém, ale jedno mají společné: ani jeden nezasáhl a každý má pro svou nečinnost v podstatě logické vysvětlení a zdůvodnění.Karvašova hra je důmyslnou sondou do našich niter, kritikou lidské lhostejnosti, ale zároveň rafinovaným obrazem policejního aparátu a režimu, který z lidí činí přihlížející figurky. Do této letargie zabředl i vyšetřující Rudolfa Hrušínského, jehož věcnost a úsečnost pokládaných otázek je až mrazivá. Proti tomu postavu mladého vyšetřovatele Rudolfa Jelínka lze vnímat jako spravedlivě rozhořčeného muže plného pochyb o své práci, o zřízení, o lidech samotných, víc a víc propadajícího deziluzím. Vzájemné jiskření obou je díky preciznímu Horčičkově vedení nemilosrdně autentické.Režisér si vystačil s úspornými prostředky: několik zvukových efektů v rámci kanceláře, důmyslná práce s kroky, jejichž rytmus leccos napoví o charakteru a rozpoložení jednotlivých aktérů, a především práce s odstíny hlasu, dikcí a správným temporytmem. Jaroslav Kepka například pouze pomlkami, lapáním po dechu, hlasitým polykáním a zajíkáním dokonale vyjadřuje charakter strachem ovládaného člověka. U svědka Radoslava Brzobohatého zase díky hlasu rozkrýváme, že pod slupkou zdánlivého floutka a drsňáka je zlomeným, zcela prázdným a rezignovaným člověkem. Svědek novinář Jana Třísky je zase senzacechtivý snílek a naprosto cynický kariérista.Konečně svědek v podání Karla Högera je asi vůbec nejkomplikovanější osobou. Společností exkomunikovaný nihilista, který pro současný režim nehodlá hnout ani prstem, naprostý cynik, považující vraždu jedné lehké dívky za nicotnou oproti hromadným vraždám všech režimů. V jeho závěrečných otázkách „kde byl zákon, když k tragédii došlo”, je ovšem něco burcujícího. Höger svým výkonem potvrzuje, že měl vždy promyšlenou každou slabiku, pomlku i hlasovou nuanci a že žádné jeho slovo nevyznělo naprázdno. Toho si byl jistě Horčička vědom a spolu s Hrušínským byl Höger jeho oblíbencem. Posluchač může za tuto symbiózu jen děkovat a těšit se z mistrovského herectví.Potěšit se můžete i vy. Nahrávka po bezmála padesáti letech nijak nezestárla a možná budete i překvapeni, jak tehdy v rozhlasu uměli.