Rjúnosuke Akutagawa (2006)

Přidal: Přemek |

Červenec 10, 2006

Postscriptum o sbírce povídek „Rašómon a jiné povídky“, o japonském vypravěčském umění a se třemi ukázkami z povídky „V houštině“. Zvuk Pavel Šobr.
Režie Aleš Vrzák.

Hovoří Aleš Vrzák a japanoložka Věna Hrdličková.

V ukázkách účinkovali Martin Hruška, Věra Holá a Tomáš Drápela, herci Jihočeského divadla v Českých Budějovicích.

Natočeno v ČRo5 – České Budějovice, 2006 (Premiéra 2. 7. 2006, 28:31 min.).

Pozn.:
Rjúnosuke Akutagawa vstoupil do literatury v roce 1915. Patřil do skupiny označované jako neorealisté – i když je to jen uměle vytvořená skupina, každý z takto označených spisovatelů byl ve skutečnosti jedinečnou individualitou. Jejich společné rysy lze charakterizovat jen tím, že se dokázali vyrovnat s novými prvky evropské literatury a zároveň se inspirovat japonskými tradicemi. Snažili se najít zajímavá témata, ale kladli velký důraz na kvalitu díla, na kompoziční výstavbu díla a na jazyk. Přestože brojili proti naturalismu, často psali svá díla v ich-formě.

Akutagawa se narodil v Tokiu jako nejstarší syn Tošizóa Niihary. Brzy po narození propukla u jeho matky Fuku dědičná duševní choroba a dítě adoptoval strýček z matčiny strany Mičiaki Akutagawa. Po něm také Rjúnosuke dostal jméno. Studoval jak čínské klasiky, tak západní autory i soudobé japonské spisovatele, jako byl Ógai Mori a Sóseki Nacume. Studoval anglickou literaturu na Tokijské univerzitě, také v té době začal uveřejňovat krátké povídky. Náměty si vybíral v literatuře 12. a 13. století – hlavně z díla Příběhy bylo – nebylo (Kondžaku monogatari), dodával jim moderní psychologické pozadí a psal je vybroušeným jazykem. Vzbudil pozornost hned první povídkou Nos (Hana), kterou uveřejnil v roce 1916, tedy v roce, kdy absolvoval. Touto povídkou zaujal i Sósekiho, který ji velmi chválil. Pak krátce vyučoval na Námořní technické akademii, až se rozhodl, že se bude naplno věnovat literatuře. Také se oženil s Fumiko Cukamotovou. Časná léta jeho kariéry byla ta nejproduktivnější. Publikoval Rašómona (Rašómon, 1915), Batátovou kaši (Imogaju, 1916), Kapesník (Hankači, 1916), Smrt křesťana (Hókjónin no ši,1918), Pavoučí vlákno (Kumo no ito, 1918), Obraz pekla (Džigokuhen, 1918).

——————————————–
Recenze sbírky povídek „Rašómon a jiné povídky“

Vydání, které je nyní na knižních pultech je vlastně reedicí dávné sbírky Obrazy pekla a jiné povídky, která vyšla před více než čtyřiceti lety v překladu Vlasty Hilské. Tohoto překladu se drží i aktuální vydání, protože těžko lze vylepšit něco, co je dokonalé. Sice byly provedeny určité změny, ale ty byly nutné v důsledku nových japonských pravopisných zásad. Těžko se něco dodává k tomu, co bylo řečeno v recenzi předchozí Akutagawově sbírce, tak se předem omlouvám za to, že se budu místy opakovat. Není možné neříct, že Akutagawa je nejlepším japonským povídkářem, ne-li spisovatelem vůbec. Žil v době, kdy se tvořila nová japonská tradice, kdy starý svět byl nahrazován novým. Jeho povídky lámaly tabu. A napsal jich na stočtyřicet. Náměty sice nebyly jeho, převážně čerpal z dávných japonských povídkových sbírek, ale původní materiály byly tak stručné, že se jednalo spíše o popis události či děje. Akutagawa z nich dokázal vytvořit povídkovou perlu, tu tragickou, tu ironickou, tu humornou. Titulní povídka je příběh sluhy, který se skryje před deštěm do brány ve městě Kjóto. To bylo postiženo zemětřesním, požárem a morem. V bráně se sluha setká se stařenou, která si na živobytí vydělává tak, která vytrhává mrtvolám vlasy, aby z nich mohla dělat paruky. Surovost a drsnost námětu této povídky zvýrazňuje Akutagawovo výtečné vypravěčské umění. Nejsilnější v kramflcích byl Akutagawa v historických námětech. Pro Evropana je zvláštním zážitkem číst povídky, které jsou zcela jiné. Nejen svým námětem, ale především svou podobou a jazykem. Mohlo by se zdát, že tato japonská podoba je pro nás nestravitelná, ale tato i předchozí sbírka povídek Akutagawy nás přesvědčí o tom, že to není pravda.

Akutagawa svým uměním žil. Když dospěl k pocitu, že již nemá co říct a že vyčerpal své náměty, dobrovolně ukončil svůj život. Po jeho smrti Japonsko na počest jeho odkazu vytvořilo Akutagawovu cenu, která je dvakrát ročně udílena neznámým či slibným nastupujícím autorům v oblasti prozaické či dramatické. Tato cena je dokladem významu Akutagawovy prózy v japonských dějinách. Když pomineme historickou hodnotu těchto povídek musíme uznat, že vás ty povídky prostě budou bavit. A nejen to, nad mnohými z nich se i zamyslíte a řeknete si, že propast jednoho staletí, která je mezi nimi a současnou dobou nijak neubírá jejich aktuálnosti.
RECENZE : Tomáš Fojtík, 21.12.2005

Radiodokument