Do chodníčka (2005)

Přidal: Martin |

Září 28, 2010

Jan Balabán. Rozhlasová dramatizace povídky ze sbírky Možná že odcházíme. Pro rozhlas vybral a úvodem opatřil Petr Hanuška. Zvuk, záznam a střih Zdeněk Prchlík. Hudební spolupráce Antonín Schindler. Rozhlasová úprava a režie Michal Bureš.

Osoby aobsazení: Vladek (Václav Bahník), Ivan (Jaroslav Krejčí) a Pavla (Naděžda Chroboková).

Natočeno v Českém rozhlase Olomouc v roce 2005 (30 min.). Premiéra 24. 5. 2009 (ČRo 5 Olomouc) v cyklu Setkání s literaturou jako součást projektu Květinová literární přehlídka k 15. narozeninám Českého rozhlasu Olomouc. Repríza 27. 05. 2009 (ČRo Olomouc, 19:02 h.); 3. 11. 2016 (ČRo 3 Vltava, 0:35 h.) v cyklu Noční bibliotéka.

Lit.: anonym (= Hanuška, Petr): Jan Balabán: DO CHODNÍČKA. In web ČRo Olomouc, květen 2009 (článek). – Cit.: Soubor povídek ostravského prozaika Jana Balabána (*1961) nazvaný Možná že odcházíme se stal v anketě Lidových novin knihou roku 2004.

Pokud bychom hledali odpověď na jednoduchou otázku – Čím Balabán vyráží čtenářům a kritikům dech? – mohli bychom sklouznout až k hodnotícím frázím typu „hluboce lidská výpověď“, „kniha o hledání současného člověka“, „psychologické sondy do dramatu lidského bytí“ apod. A i když předchozí slova mohou znít jako vyprázdněné fráze, přece jen se o podstatu této knihy alespoň letmo otírají.

Balabán skutečně staví do centra svého vyprávění obyčejného člověka. Tedy bytost, kterou zasazuje do téměř šedivého prostředí, ale nechá vyniknout její mentalitu, kterou zformovaly zděděné vlastnosti a většinou tragické úděly.

Balabánův typ je tak často postava bojující se sebou samou jako s nezatvrzelejším nepřítelem, individuum dusící se vlastní samotou, nekomunikativností, bezmocností, slabostmi přerůstajícími v nezvladatelné démony, ale i oběť škrcená nepochopením okolí. A aby té bezmoci nebylo málo, vstupují na scénu síly, proti nimž člověk nenachází protizbraň, proti kterým nepomůže nasazení jakéhokoliv léčiva a jež si vybírají za oběť toho nejslabšího – dítě.

Ne, tím nechci říct, že je to jen kniha o lidské nebohosti, o neschopnosti bránit se tlakům, útočícím na člověka zvnějšku i zevnitř. Jsou to i prózy o momentech našich vítězství, ale především o nepochopitelných ztrátách. O vrcholech, jimž je nám umožněno dosáhnout ve dnech, kdy nám svět leží u nohou se všemi svými dary, tedy s láskou v mnoha variacích, s mezilidským porozuměním, se štěstím, jež dosáhneme bok po boku toho druhého, ale koneckonců i sebe samého. O strmých pádech, v nichž se nám ten nejbližší náhle stává úhlavním nepřítelem, cizincem rabujícím v našem nitru, tváří ztrácející dříve tolik milované rysy. O tom, že v nás – zřejmě nezadržitelně – ubývá lidskosti, citlivosti, pochopení, tolerance, jako by naše oči napadl šedý zákal.

Rozhlasové hry