Kudy šel anděl (2009, 2010)
Jan Balabán. Příběh rozvedeného samotáře a Příběh doktorky Tomské. Rozhlasová dramatizace dvou povídek současného českého prozaika. Pro rozhlas vybral Petr Hanuška. Na heligonku hraje a zpívá Jožka Přibyl. Zvuk, záznam a střih Zdeněk Prchlík. Rozhlasová úprava a režie Michal Bureš.
Účinkují Dušan Urban, Naděžda Chroboková, Vlasta Hartlová, Vladimír Hrabal, Zora Ježková a další.
Připravil Český rozhlas Olomouc v roce 2009 (31 min.). Premiéra 3. 1. 2010 (ČRo 5 Olomouc, 20:30 h.) v cyklu Setkání s literaturou. Repríza ve středu 6. 1. 2010 (ČRo Olomouc, 19:02 h); 2. 11. 2016 (ČRo 3 Vltava, 0:35 h) v cyklu Noční bibliotéka.
Lit.: Hanuška, Petr: Kudy šel anděl. In web ČRo Olomouc, leden 2010 (článek) – Cit.: Když jsem na vlnách Českého rozhlasu hovořil s nakladatelem Jaroslavem Erikem Fričem o nové próze ostravského prozaika Jana Balabána nazvané Kudy šel anděl, shodli jsme se, že autor v současnosti patří k nejlepším tvůrcům tzv. mladší střední generace, tedy pro upřesnění zhruba ke spisovatelům, jimž na dveře nedávno zaklepala či vbrzku zaklepe čtyřicítka.
Shodli jsme se také na tom, že Balabán nepatří a povahou svého psaní ani nemůže patřit k mediálním miláčkům, kteří plní první stránky různých společenských týdeníků.
Je to dáno především tím, že se svou literaturou nepodbízí, nenadbíhá čtenáři mixáží oblíbených či dráždivých témat a atraktivních dynamických vyprávěcích postupů. Balabán je v obou směrech střídmým, ba konzervativním. Pokud sáhne k nějakému narušení linie svého vyprávění, pak pouze k prostému přehození kapitol, které je naračním nakousnutím budoucích dějů.
Z hlediska volby témat si vystačí s pouhým každodenním životem, který však snímá nekompromisně syrově, téměř bezohledně, protože takový se mu svět jeví, pokud v jeho špatnosti mají lidé bez boží bázně a hany.
A právě onen mravní bič je Balabánovým poselstvím, které se nepřijímá vždy jednoduše a snadno.
My jsme pro vás připravili rozhlasovou dramatizaci dvou jeho povídek (Devatenácté a Jednadvacáté), které jsou zarámovány krupiérovým vyvoláváním v kasinu, leč i ono má závěrečnou pointu…
Pozn. 2: Příběh začíná v 70. letech na ostravském sídlišti, kde vedle nejrůznějších přistěhovalců za prací a vykořeněných rodin vyrůstá také Martin Vrána. Útržkovitě sledujeme jeho životní pouť od vlasatého studenta gymnázia, prožívajícího své první lásky, přes slibnou dráhu překladatele až k osobním ztroskotáním, manželské krizi a životní deziluzi. Martin Vrána bilancuje svůj život před změnou režimu i po ní a rozpoznává, jak se do mladické bojechtivosti zvolna vkrádá rozčarování, zklamání a únava. Ale přesto přese všechno jsme tady. (Ondřej Horák)Lit.: Vaněk, Petr: Balabán, Jan: Kudy šel anděl. In ILiteratura, 13. 2. 2006 (recenze knihy). – Cit.: Na úspěch Balabánovy knihy Možná že odcházíme zareagovalo nakladatelství Host vydáním autorova předchozího románu Kudy šel anděl, který v roce 2003 vyšel v omezeném nákladu u Vetus Via. Kujme železo, dokud je žhavé, chtělo by se říct. Avšak tato próza, i když v některých ohledech skutečně „jenom“ předchází oceněné sbírce povídek, je důležitým mezistupněm v kontextu Balabánovy tvorby.Město a doba; paměť a příběhy
Martin Vrána dospívá v sedmdesátých letech na ostravském sídlišti. Navlas stejné panelové domy se stejně olezlými putykami, místo bez náměstí či kostela – tak vnímáme atmosféru města, na které se snáší temno doby; města, v níž hlavní postava prožívá milostný vztah a zatvrzele, třebaže nehlučně vzdoruje sídlištní maloměstskosti i socialismu lepších zítřků. Na rozdíl od předchozího románu, který byl sondou do historie a současnosti příbuzenských vztahů přeťatých emigrací, se zde začíná vydělovat generační problematika, jež ovšem ve skryté podobě přetrvá až do dospělosti. Obecně jakýsi pocit nepatřičnosti – nejen v soukolí rodiny, kam podle otcových představ Martin ve své „tajné samostatnosti“ nějak nepasuje – se v druhé části knihy prohlubuje, hlavní postava jej niterně prožívá v celé bytnosti, a tím se tyto stopy paměti přetvářejí ve čtivou literaturu. Zejména tam, kde emoce jdou vypravěčovi přímo ze srdce, se vytváří napětí, ve kterém je imanentně zahrnuta paměť minulosti a nejistota týkající se přítomného prožitku. Ta rezonuje u všech ústředních postav Martinovy generace, především u jeho bývalé lásky Evy Topolské a u samolibého Ivana Figury (jehož tlak okolností po revoluci zlomí). Všichni tři si pokládají otázku: Kdo vlastně jsme? Nebo ještě lépe: Jak tu jsme? Zde najednou vidíme přechod mezi jeho předchozím románem Černý beran a souborem povídek Možná že odcházíme. Balabánovi se zkrátka podařilo existenciální moment vyhrotit takovým způsobem, že z něj byl schopen vytěžit celou povídkovou knížku – a ta se stala literární událostí roku 2004.
K technice a formě
Na rozdíl od předchozího románu Černý beran, jenž byl zároveň autorovým prvním pokusem o delší prózu, Balabán vymaňuje text ze strohé sevřenosti: konfrontuje ho víc s prostorem a řekl bych, že tím ho nechává silněji rozeznít (a to hlavně v závěru). Neděje se tak ovšem nějakým radikálním způsobem, i když text už nedrží pohromadě pouze tematicky: Po diskontinuitním Černém beranovi je knížka vystavěna chronologicky; příběhy postav se prolínají v celé délce textu, ať už se jedná o zmíněnou Evu Topolskou nebo Ivana Figuru. Jejich obraz se v duchu románovosti proměňuje, a právě tím se od předchozí prózy liší. Zároveň jsou příběhy vystavěné většinou z malých, nebo méně podstatných peripetií (nejedná se o celistvé osudy), a tak máme možnost sledovat postavy jako mozaiky slepené z „nahodilých“ střepů.
Na druhé straně – oproti snaze vytvarovat román – je po přečtení několika stránek zřejmé, že Balabán i nadále zůstává bytostným povídkářem. Každá kapitola sama o sobě tvoří precizně sevřený celek. Tento dojem podtrhují i četné pointy a zpoetizované popisy, které nahuštěním příhodných významů zvýrazňují zkratkovitost. Je z toho cítit vůle autora, jenž stojí pevně nad věcí a svoje psaní od samého základu koriguje.
A anděl?
Obraťme se ještě k druhé půli knihy. Jak už bylo naznačeno, odehrává se v devadesátých letech. Pocit z existence, která se nikdy neměla z totality vymanit (viz úvahy Martinova bratra o atomové válce apod.), se střetává s transcendencí křesťana, na nějž si vyšší vůle dělá nárok. Anděl, boží posel, jenž tuto vůli zprostředkovává, však zůstává nespatřen; vlastně je v knize zmíněn jen v jedné větě, ale přesto, viděno ve zpětné perspektivě, se k postavám sklání a bdí nad jejich citlivostí…
If you enjoyed this post, please consider to leave a comment or subscribe to the feed and get future articles delivered to your feed reader.
Komentáře
Zatím nemáte žádné komentáře.
Napište komentář k článku