Josef Vinklář – Vášnivý šlechtic divadla (2010)

Přidal: Přemek |

Listopad 16, 2010

Josef Vinklář – vášnivý šlechtic divadla se zvláštně zastřeným a bohatě odstíněným hlasem. Před kamerou stál poprvé v dětské roli v roce 1945 v Nezbedném bakaláři. K divadlu se dostal přímo, bez škol. Portrét u příležitosti nedožitých osmdesátin mimořádného umělce připravila Kateřina Ondroušková.

Vzpomínají Taťána Medvecká a Barbora Hrzánová, Radmila Hrdinová, Michal Dočekal, Miroslav Donutil a jeho syn Adam Vinklář.

Natočeno 2010. Premiéra 14. 11. 2010 (ČRo 2 Praha, 40 min.). Repríza 3. 8. 2014 (ČRo 2 Praha, 22:00 h.) v cyklu Léto rozhlasových legend; 27. 8. 2017 (ČRo 2 Praha, 22:00 h).

Lit.: Hanáčková, Andrea: Vášnivý šlechtic divadla. In Týdeník Rozhlas 50/2010 (recenze). – Cit.: Jsou to tři roky, co zemřel Josef Vinklář, herec velkých rolí v Realistickém a Národním divadle a mnoha menších rolí ve filmech a televizi. Dokument, který o něm pro ČRo 2 – Praha připravila Kateřina Ondroušková, načrtl Vinklářův portrét laskavě, s úctou, a přitom již s možností odstupu a celkového pohledu na tvorbu „elegána a velkorysého člověka“, který žil s divadlem a pro divadlo.

Kateřina Ondroušková natáčí dokumenty o divadle více než deset let. Umí jako málokdo v českém rozhlasovém prostředí připravit montáž výpovědí, svědectví, archivních záběrů, zvukových dramatických a literárních ukázek. Pracuje i s filmovým a televizním zvukem, stejně jako se záznamy inscenací. Daří se jí srozumitelně a bez nutnosti autorských titulků a komentářů řadit záběry tak, že jeden dává smysl druhému, navzájem se doplňují, tvoří přirozený kontrapunkt a vytvářejí sytý obraz osobnosti.

Jako respondenty si autorka vybrala herečky Báru Hrzánovou a Taťjanu Medveckou a herce Miroslava Donutila. Zatímco vzpomínky a reflexe ženských kolegyň jsou plné detailů, důvod výběru herce mi poněkud unikl. Donutil hovoří o Vinklářovi uctivě a poměrně obecně. Zajímavé konotace hercova osobního a pracovního života dodal do pořadu režisér Michal Dočekal především v ohlédnutí za beckettovskou inscenací Krapp aneb Poslední páska z roku 2003. V této části dokumentu se podařilo spojit popis hereckého výkonu, informace o tom, že si Vinklář psal celý život deník, a doklady jeho totálního zaujetí pro aktuálně zkoušenou roli. Podobně zapracovala autorka i vyprávění o lásce k výtvarnému umění a množství přátel, o něž herec velkoryse pečoval. Kritickou distanci Vinklářova hereckého umění nabídly poučené vstupy divadelní kritičky Radmily Hrdinové. Díky ní můžeme postupně sledovat růst neproškoleného kandrdase v hráče psychologických charakterů, pro něhož dramatik Oldřich Daněk psal role ve svých hrách ze sedmdesátých let.
Upřímně řečeno jsem po dvaceti minutách „oslavného“ pořadu docela trnula, protože mám Vinkláře svého dětství spojeného především s normalizačními filmy a seriály a kromě detektiva Boušeho a doktora Cvacha mi před očima naskakuje řada anonymních soudruhů, které v životě odehrál. Říkala jsem si (v duchu s Janem Rejžkem), zda i dokumentaristika podlehne étosu nekrologů a ožehavému tématu se vyhne. Nikoli, dokument tato fakta nepomíjí, i když o nich referuje poměrně cudně. Člověk posedlý herectvím natolik, že je ochoten spolupracovat s jakýmkoli režimem – i tak by mohla znít charakteristika herce Vinkláře, který si zřejmě doživotně nesl stud i za své prorežimní vystoupení z října roku 1988 na Václavském náměstí po boku nejvyšších komunistických potentátů. V tomto směru zůstává autorka dlužna vysvětlení nepamětníkům, Vinklářovo dvacetileté normalizační působení zmiňuje jakoby mimochodem. Nejde mi o žádné morální soudy, jen o prosté pojmenování toho, co se stalo. „Ten nešťastný Václavák“ je jako událost takto označená už dnes nečitelná. Je příznačné, že ještě dvaadvacet let poté hledáme různé eufemistické postupy, jimiž lze popsat fakta.
Nesrovnatelně větší prostor získávají charakteristiky Josefa Vinkláře jako „osamělého člověka, který se bál samoty“, herce „fortelně udělaných figur“, „malýho, silnýho, zabejčenýho“.

Radiodokument