Nový název pro radio: „rozhlas“ – Josef Maršík

Přidal: Přemek |

Srpen 15, 2005

Rok 1924 přinesl také název novému médiu. K jeho označení se až dosud používal termín „radio“ a pomocí složenin vznikala pro nové jevy s ním spojené řada novotvarů, které se rychle vžily: radioposluchač, radioobchodník, radiofonie, radioprůmysl, radioamatér, radiokoncert, Radiopalác ad. Radiojournal však hledal vhodnější české výrazy, a proto dokonce vypsal soutěž pro posluchače o nejlepší český název k pojmenování rádia. Přestože přišla řada návrhů, žádný se nezdál vhodný a soutěž skončila neúspěšně. Všeobecně zdomácněl až termín „rozhlas“, který poprvé vyslovil a uvedl do života redaktor Národních listů J. D. Richard, vlastním jménem Richard Durdil, který nový název vytvořil na základě rozboru původního anglického označení „broadcasting“. Ve svém článku v Národních listech z 21. května 1924 zdůvodnil jeho jazykovou oprávněnost slovy: : „Broadcasting značí česky asi tolik jako široké rozhození, rozsévání… Stanice přijaté zprávy nebo hudbu skutečně r o z h l á s í v š e m , a proto je jistě oprávněno, navrhujeme-li pro její funkci název „rozhlas“. Doufáme, že „rozhlas“ najde porozumění v kruzích majitelů přijímacích stanic stejně jako u všech, kdo dbají čistoty a výraznosti řeči – vždyť přimyká se přesně pojmu a vychází přímo z ducha našeho jazyka.“ Nově vytvořený termín byl nadále používán souběžně s mezinárodním označením „radio“, avšak později zcela převládl.

Přednášky

Vzdělávací a osvětová činnost Radiojournalu se ve slovesném programu nejvýrazněji uplatňovala v přednáškách, které byly vysílány od května 1924. V naprosté většině byly připravovány externími institucemi a spolupracovníky rozhlasu.

První přednáška byla věnována památce Antonína Dvořáka. Dne 1. května 1924, v den 20. výročí jeho úmrtí, ji na mikrofon přednesl ing. Otakar Šourek, uznávaný znalec skladatelova života a díla. Po přednášce následoval koncert z Dvořákova hudebního odkazu v podání Českého tria.

V dalších týdnech následovaly přednášky literárního historika a kritika Františka Sekaniny (literárního poradce Radiojournalu) o významu knihy básníka Petra Křičky a o jeho díle s autorskou recitací z jeho poezie, historika F. X. Harlase o staré Praze a Vojtěchu Hynaisovi. Tyto přednášky s náročnějším vzdělávacím zaměřením byly doplněny „odlehčenými tématy“ v podání různých ministerských a magistrátních radů, redaktorů ad., v nichž přednašeči posluchačům sdělovali své zážitky z cest do Itálie a Francie, vyjadřovali přesvědčení o nezničitelnosti lidské myšlenky, věnovali se zimním Krkonoším apod. Přednáška v rozhlasovém programu velmi brzy zdomácněla a stala se nejfrekventovanějším rozhlasovým publicistickým žánrem v celém meziválečném období. Toto její výjimečné postavení v rozhlasovém slovesném programu nebylo náhodné. Jednak nejlépe odpovídalo vzdělávací, osvětové, lidovýchovné koncepci vedení Radiojournalu, jednak bylo dáno tradicí a významem přednášky v období před vznikem masových médií.

Přednáška totiž byla běžnou formou osvěty a šíření informací, a to nejen ve vzdělávacích institucích, ale také ve veřejném životě. Mnoho významných osobností dvacátých let se soustavně věnovalo přednáškové činnosti, která byla považována za samozřejmou formu vyjadřování stanovisek a názorů v odborných kruzích. Oblíbené byly ovšem také veřejné přednášky a někteří přednašeči a řečníci si získali ve veřejnosti značnou oblibu a popularitu.
Proto byly přednášky v rozhlase přijímány posluchači od samého začátku zcela přirozeně a se zájmem. Didaktické zásady, které přednáška uplatňovala, však musely být v rozhlasovém provedení doplněny zásadami dalšími, jež vyplývaly ze specifičnosti rozhlasové komunikace mezi mluvčím a posluchačem. Řečnický styl, založený na interpersonální komunikaci mezi přednášejícím a posluchači, musel být pozměněn. Přednášející v rozhlase se museli postupně naučit respektovat jiné požadavky na stavbu projevu, na stylistiku, na tempo řeči, přesnost a srozumitelnost vyjadřování, zajímavější přednes atd., než byli zvyklí v klasické přednášce k publiku. „Individuální poslech vyžadoval tlumený, komorní tón, intimní, skoro domácí ladění a hovorový, besední projev.“ 128) Také délka přednášky v rozhlasovém provedení musela být kratší. Zatímco v sále mohl přednášející věnovat tématu hodinu i více, před mikrofonem mohl počítat jen s maximální délkou deset až patnáct minut.

První sportovní přenos

Rok 1924 přinesl rovněž v té době výjimečný a průkopnický experiment, který předznamenal nové, dosud netušené možnosti rozhlasu. 2. srpna 1924 se uskutečnil ve velmi primitivních podmínkách první přímý sportovní přenos, jenž je v literatuře také označován jako první evropský pokus o sportovní reportáž. Vznikl z podnětu programového šéfa Miloše Čtrnáctého, který ve snaze zpestřit a obohatit program o nové programové formy (a získat další koncesionáře), dojednal s funkcionářem Československé boxerské unie Jiřím Hojerem možnost uskutečnění sportovního (boxerského) vysílání. Šlo vskutku o odvážný pokus. V té době totiž vážil rozhlasový mikrofon 10 kg a byl převážen techniky na vozíku. Protože kbelské studio bylo značně vzdáleno od centra Prahy, musel být použit nejjednodušší komunikační prostředek – telefon.

V klusáckém stadionu na Letné se v uvedený den uskutečnil dlouho připravovaný boxerský turnaj, jehož vyvrcholením byl mezinárodní zápas těžkých vah mezi českým reprezentantem Františkem Růžičkou, vystupujícím pod jménem Frank Rose, a americkým boxerem černé pleti Rocky Knigtem. František Růžička byl českému sportovnímu publiku dobře znám – nedlouho před zápasem uskutečnil velmi úspěšné boxerské turné po Jižní Americe, o němž český tisk obšírně referoval. Přenos probíhal tak, že Jiří Hojer telefonem (nacházejícím se v budce v blízkosti ringu) hlásil do kbelského studia přípravu soupeřů na zápas, popis prostředí, v němž bylo utkání připravováno, i popis jeho vlastního průběhu. Ve studiu byla jeho slova zapisována a předávána hlasateli Adolfu Dobrovolnému, který je bezprostředně předčítal do mikrofonu. Zanedlouho si však uvědomil, že převod autentického zvukového sdělení z místa utkání do písemné formy zbytečně informace zkresluje a zpomaluje, proto sám převzal sluchátko a okamžitě, bez „písemného mezičlánku“ opakoval Hojerova slova. Přenos tím nabyl na dramatičnosti a bezprostřednosti očitého svědectví.

Celá akce se setkala s nadšeným ohlasem, a to nejen u posluchačů u krystalových nebo lampových přijímačů, ale také u posluchačů na Václavském náměstí před redakcí Národní politiky, kde byl na balkoně v druhém poschodí instalován velký reproduktor k veřejnému poslechu.
Vzpomíná-li rozhlasová historie na tento přenos, tak nejen proto, že se uskutečnil jako první sportovní přenos (či dokonce reportáž) v Evropě, ale zejména proto, že otevřel rozhlasu nové, dosud netušené možnosti. Zprostředkoval posluchačům vzdálený děj, a to okamžitě, v době jeho průběhu, učinil posluchače jeho bezprostředním účastníkem. Zároveň poodhalil novou metodu rozhlasové práce, metodu rozhlasové reportáže, která se později stala základní a nenahraditelnou součástí rozhlasové tvorby. Zatím však nebyla zcela objevena ústřední postava rozhlasové reportáže, reportér, a také se posluchači dosud nemohli seznámit se zvukovým pozadím události, které k reportáži patří.

Věstník Radiojournalu pochvalně konstatoval: „Pokus se vydařil a velký zástup s účastí sledoval přes hodinu zprávy, podávané ze stadionu p. Hojerem do Kbel a hlášené v zápětí odtamtud recitátorem A. Dobrovolným.“
„Telefonická reportáž“ z boxerského utkání získala Radiojournalu značný věhlas, nové koncesionáře, a tím také nový příjem do jeho pokladny. Proto se program v druhé polovině roku 1924 mohl rozvinout do větší šíře až na plochu celého dne, a to také díky kvalitnější technice a lepším provozním podmínkám ve vinohradském ateliéru.

Programové schéma

Programové schéma z prosince 1924 již může zaznamenat 15 položek, i když většina z nich byly zpravodajské relace převzaté z mimorozhlasových zdrojů a rozhlasem pouze reprodukované.

Přesto mohl měsíčník Radiojournal hrdě hlásit: „Od 2. prosince 1924 vysíláme z nového atelieru na Královských Vinohradech v paláci „Poštovní nákupny“. Především rozšířili jsme relace koncertní tak, že hudba a zpěv vysílají se nyní denně od 8 do 10 hod. večer. Novinkou jsou ve středu a v sobotu „koncerty o páté“, jakož i nedělní koncerty večerní. Podstatně rozšířena a obohacena část zpravodajská o nejnovější zprávy časové, dodávané několikráte denně ČTK v Praze a poslední zprávy hlášené před 10. hodinou. Nová je též relace v 7:15 hod. večer, jež je určena pro přednášky ze všech oborů a ve středu a sobotu k vypravování pohádek pro děti. Zprávy povětrnostní hlášeny jsou dvakráte denně a zprávy sportovní rozmnoženy o hlášení stavu sněhu a jiné doplňky.“

11:00 hod.: ve všední dny: ČTK, meteorologické zprávy. V neděli: koncert

11:30 hod.: v úterý a v pátek: burzovní zprávy

11:40 hod.: časový signál pařížský

13:00 hod.: burzovní zprávy

13:15 hod.: zpravodajství ČTK

13:45 hod.: burzovní zprávy

16:45 hod.: burzovní zprávy

16:55 hod.: ČTK, meteorologické zprávy

17:00 hod.: středa a sobota: koncert o páté

18:00 hod.: úterý a pátek: burzovní zprávy

19:15 hod.: přednášky, ve středu a sobotu: pohádky pro děti

20:00 hod.: koncerty hudby vokální, instrumentální, opery, operety, později i taneční hudba

21:00 hod.: časový signál, povětrnostní zprávy

21:30 hod.: ČTK, sportovní zprávy, sněhové zpravodajství

21:55 hod.: místní zprávy (výročí, oslavy ad.), divadelní zprávy, policejní korespondence

Přes převažující počet zpravodajských relací ve vysílání byla tedy pozornost vedení Radiojournalu i nadále zaměřena především na umělecký program, zejména hudební, který však vycházel vstříc
ve větší míře než dřív požadavkům posluchačů: „vážný genre se střídá s lehkým, klasická hudba s hudbou zábavnou a taneční, vážná píseň s chansonem, opera s operetou. Je zastoupena i přísná hudba komorní…“ Stranou pozornosti ovšem zůstává i nadále publicistika, která se začíná objevovat až později, a to zejména z mimorozhlasových zdrojů.

Mezinárodní spolupráce

V červnu roku 1925 se zástupci Radiojournalu zúčastnili první mezinárodní konference rozhlasových organizaci, která se konala na pozvání BBC v Londýně. Na této konferenci byla založena Mezinárodní rozhlasová unie (Union Internationale de Radiodiffusion – IRU) se sídlem v Ženevě, v níž Radiojournal získal zastoupení v předsednictvu. Na konferenci byl především nastolen problém rozdělení rozhlasových vlnových délek pro jednotlivé stanice tak, aby s vzájemně nerušily. Na základě přijatého usnesení byla v červenci svolána do Ženevy porada techniků rozhlasových organizací, sdružených v IRU, která se zabývala rozdělením kmitočtů pro 87 vysílacích stanic. Byla zřízena technická komise, v níž měl Radiojournal zastoupení, jež zpracovala konkrétní návrh, tzv. „ženevský plán“. Po mezinárodní zkoušce vysílačů obdrželo Československo na následující konferenci IRU v září 1925 pět vlnových kmitočtů – tři pro již vysílající stanice (Prahu, Brno a narychlo sestavenou stanici v jedné z kanceláří Poštovní nákupny z náhradních dílů strašnické vysílačky – kmitočet byl požadován pro připravované vysílání Bratislavy) a dva pro stanice budoucí. Na základě dohody byla vysílačce ve Strašnicích přidělena nová vlnová délka – 408 m.

Přijetí československé rozhlasové společnosti do IRU a její aktivní účast při jednáních samo o sobě svědčí, že si již během několika prvních let činnosti získala respekt a mezinárodní uznání. Radiojournal obdržel jedno místo v radě Unie a jedno v její technické komisi a v Ženevě si zřídil vlastní kancelář.

Zahájení pravidelného vysílání pro děti

Rok 1925 se rovněž zapsal do dějin rozhlasového vysílání pro děti, které bylo zahájeno 1. září. Je spojeno se jménem Jana Vavříka, redaktora dětské rubriky v Národní politice, který ve vysílání vystupoval pod pseudonymem „Strýček Václav“. Na základě svých pedagogických zkušeností s dětmi (původním povoláním byl učitel) dokázal především formou přátelského, laskavého rozhovoru získat pro vysílání nejen dětské posluchače, ale i dospělé.
Připravoval pro děti besídky, soutěže, reagoval na jejich dotazy a podněty z dopisů. Dokázal ve vysílání dokonce využít loutkových představení divadla Umělecké výchovy na Vinohradech. Ohlas jeho relací byl tak velký, že Radiojournal ve spolupráci s ministerstvem školství začal brzy uvažovat o zahájení pravidelného vysílání pro školy.

Se zahájením nového školního roku bylo také započato s vysíláním dlouho připravovaného prvního jazykového kurzu – francouzštiny. V programovém věstníku Radiojournalu byly k tomuto kurzu otiskovány jednotlivé cvičné lekce.

Rozhlasové hry