K jadérkům smutků svých a milování svého (2010)

Přidal: Přemek |

Prosinec 1, 2010

Připravila Marie Valtrová. Kompozice o životě a díle překladatele, herce a nadějného divadelního režiséra Gustava Schorsche. Režie Hana Kofránková.

Účinkují Jaroslav Plesl, Jiří Ornest a Růžena Merunková.

Natočeno 2010. Premiéra 23. 1. 2011 (ČRo 3 Vltava, 20:00 – 21:02 h.; 60 min.).

Lit.: Valtrová, Marie: K jadérkům smutků svých a milování svého. In Čtvrtletník Klubu Vltava 4/2010, s. 30 (článek). – Cit.: Dům U Jezulátka Jezulátka v pražské Hellichově ulici básník Jiří Daniel nazval „domem tří podivuhodných sourozenců“ – Karla, Julie a Gustava Schorschových. V malém bytě s gotickou klenbou se tu na počátku protektorátu scházela vybraná umělecká společnost – kromě sourozenců Schorschových František Schulmann (Jiří Daniel), Kamil
Bednář, Věra Škrabálková, Jan Kotík, Josef Hiršal, Josef Hlinomaz, Karel Pech a další. Jak uvádí Josef Hiršal ve Vínku
vzpomínek: „…mezi nimi pobíhala tříletá dívenka, budoucí režisérka Helena Glancová.“ O Schorschových lze bez nadsázky říci, že byli vzornou ukázkou židovské rodiny. Zatímco prarodiče začínali jako drobní živnostníci, rodiče
pokračovali jako úspěšní podnikatelé. Ale jejich děti, které přitahovalo umění, už neměly zájem rozmnožovat jmění, k němuž přispěl vlastní pílí otec Egon Schorsch, ředitel hořické textilní továrny. Na rozdíl od starších sourozenců bylo Gustavovi, jenž se narodil 28. ledna 1918 v Hořicích v Podkrkonoší, dopřáno, aby studoval reálné gymnázium Dr. Jindřicha Vančury v Praze na Smíchově. Už tehdy se projevil jeho mimořádný talent, když z latiny přeložil esej Tita Lucretia Cara O podstatě jsoucna. (…) Jako student gymnázia se Gustav rozhodoval mezi medicínou, divadlem a literaturou. Do svého deníku si zapsal: „Bože můj, napsat něco, to je ale docela velká pošetilost. Muselo by toho být malinko, tak málo, abychom sami strnuli nad tou slávou prostoty. Docela málo a docela pravdivě: o nic jiného nám nejde. Ale co všechno musí člověk ze sebe dostat ven, kolik papírů popíše a kolik hluku prokřičí, než se dostane k jadérkům smutků svých a milování svého.“
Zájem o divadlo Gustava Schorsche nakonec přivedl ke studiu dramatického oddělení pražské konzervatoře, kde se seznámil s Jiřím Ortenem, Josefem Schwarzem-Červinkou, Věrou Škrabálkovou, Věrou Fingerovou a dalšími. V téže době se stal asistentem režiséra Národního divadla Karla Dostala, který mu svěřil nastudování recitačních sborů v inscenaci Goethova Fausta. „Využívám této příležitosti, abych Vám, vážený pane režisére, ze srdce poděkoval znovu za pracovní možnost, kterou jste mi poskytoval v tak málo příznivé době, za důvěru, které jsem se bohužel nemohl ukázat hodným, konečně a především za velký příklad osobnosti a díla; nedovedu si přát větší oporu pro své nastávající údobí nečinnosti, ke které budu patrně přinucen. Upřímně Vám oddaný Gustav Schorsch.“
V roce 1938 Gustav Schorsch pro rozhlas připravil dramatizaci Mannova Tonio Krögera, která byla nastudována v režii Václava Sommera s hudbou Jiřího Eliáše. Na podzim 1939 založil spolu s dalšími (F. Le Breux, J. Orten, A. Somolová, V. Schönová, V. Škrabálková) ve výstavní síni U Topičů Divadélko pro 99, které však nemělo dlouhého trvání. Kromě Horova Jana Houslisty, kterého přednesl za zástěnou Jiří Orten, uvedlo ještě Seifertovy Verše o Praze a poezii Ivana Blatného.
V červnu 1941 byl Gustav Schorsch spolu se svým budoucím švagrem, básníkem Františkem Schulmannem, povolán do internačního tábora v Lípě u Havlíčkova Brodu, který sloužil pro „převýchovu“ mladých židovských mužů. Odtud putoval stejně jako mnozí další do Terezína, kam přijel dva dny před Štědrým dnem 1942, a kde se setkal se svými nejbližšími – sestrou Illi a malou Helenkou. Podvakrát je díky své prozíravosti a výlučnému postavení zachránil před transporty. Poprvé, když je sestra Illi chtěla přihlásit do rodinného tábora Birkenau a on prohlásil: „Já bych jim nevěřil!“, podruhé, když jako kulturní pracovník, kterého Němci potřebovali, trval na svém: „Jestli půjdou ony, půjdu taky.“ Terezínské divadlo je pevně spojeno právě se jménem Gustava Schorsche, který se na naléhání ostatních ujal režie Gogolovy Ženitby, Kienových Loutek a večerů poezie. Jan Fischer vzpomíná: „Jeho doménou bylo mluvené
slovo. Slovo jako magický prvek. Jednou nás pár lidí pozval do zkušebny a četl nám při zkoušce úryvky z bible. Bylo to nádherné. Čeština Kralické bible zněla jako varhany. Jindy nám přednesl řeč Cata proti Catilinovi. V latině, nazpaměť a potmě. Gustav nedokázal režírovat chladně a profesionálně. Každou zkoušku s námi prožíval a protrpěl. Když se u herce něco nového rodilo, seděl skrčený na bobku a hryzal kapesník. Byla to nádherná práce, nebo spíš zážitek. Dostal z nás, víceméně začátečníků, nevídané tóny. Tak se mi to zdá a všichni, kdo to zažili, tvrdí totéž.“

V souvislosti s Gogolovou Ženitbou nelze opomenout ani jméno scénografa Františka Zelenky, který na půdě jednoho z terezínských domů vytvořil z dek, hrubé pytloviny a latí imaginativní scénu z variabilních paravánů. Poslední písemná zmínka o Gustavu Schorschovi se dochovala v záznamech o transportu číslo Er 936 ze dne 16. 10. 1943, kterým do Osvětimi odjelo patnáct set vězňů. Gustav Schorsch byl údajně v lednu 1945 zastřelen na marodce při likvidaci polského koncentračního tábora Fürstengrube. Postel s jeho tělem nacisté zapálili, ale jeho slova zůstala: „Není smrti. Všechno trvá. Nevyúčtován zůstává nebožtíkův život.“ O tři roky později – v roce 1948 – vydal bývalý Schorschův spolužák z gymnazia, divadelní kritik a historik Jan Kopecký, sborník literárních prací Gustava Schorsche a vzpomínek jeho přátel Nevyúčtován zůstává život. Z tohoto sborníku a dalších zdrojů čerpá náš rozhlasový pořad K jadérkům smutků svých a milování svého.

Literární pásma