Dobrá vůle – Ukrývané dítě (2009)

Přidal: Přemek |

Prosinec 8, 2010

Připravila Lenka Svobodová. Během holocaustu zahynulo více než jeden a půl milionu židovských dětí. Nejprve byly vyloučeny ze škol, ze sportovních klubů, nesměly na koupaliště, sportoviště, ani vlastnit psa nebo papouška? To vše na ně čekalo před tzv. „konečným řešením“. Přežila hrstka těch, s nimiž se matky odhodlaly rozloučit a svěřily je cizím lidem, kteří se navzdory hrozbě smrti odvážili poskytnout jim úkryt. Dnes už dospělé ukrývané děti se sdružují v mezinárodní organizaci Hidden Child – Ukrývané dítě. Osudy některých z nich si můžete poslechnout v dokumentu Lenky Svobodové. Režie Yvona Žertová. Mistr zvuku Roman Špála.

Natočeno 2009. Premiéra 24. 1. 2009 (ČRo 2 Praha, 18:30 h.). Repríza 7. 5. 2016 (ČRo 2 Praha, 18:30 h).

Lit.: Svobodová, Lenka: Hidden Child – Ukrývané dítě. In web ČRo, leden 2009 (anotace + pořad ke stažení). – Cit.: Příběhy bývalých ukrývaných židovských dětí si připomínáme u příležitosti Mezinárodního Dne holocaustu, který připadá na 27. ledna. Židovské děti byly stejně jako dospělí odsouzeny k nebytí. Jejich životní prostor se postupně zmenšoval: byly vyloučeny ze škol, ze sportovních klubů, nesměly na koupaliště, sportoviště, nesměly vlastnit psa ani papouška, to vše na ně čekalo před „konečným řešením“. Přežila hrstka dětí, s nimiž se matky odhodlaly rozloučit a svěřily je cizím lidem, ochotným navzdory tomu, že riskovali vlastní životy, poskytnout jim úkryt. S následky pronásledování se ovšem ukrývané děti vyrovnávají po celý život. I proto se sdružují v mezinárodní organizaci Hidden Child – Ukrývané dítě. V našem pořadu vystupují tři bývalé ukrývané děti.

Lit.: Pavlovský, Petr: Život bez hvězdy. In Divadelní noviny 15/2009 (recenze). – Cit.: Pro všechny československé Židy, kteří včas neemigrovali, přichystal nacistický režim jednotné „konečné řešení“: fyzickou likvidaci. V koncentračních táborech zahynulo přes půldruhého milionu židovských dětí, do konce války přežil jen zlomek odvlečených – o jednom takovém případu se můžeme dočíst v letos vydaných pamětech Moje šílené století spisovatele Ivana Klímy. Těch, kterým se zásluhou dospělých podařilo do transportu nenastoupit a celá ta léta se na českém či slovenském území úspěšně skrývat, byla hrstka. Jejich osudům byl věnován dokument pravidelného odpoledního sobotního cyklu Dobrá vůle stanice ČRo 2 – Praha.

Hidden Child, Ukrývané dítě, se jmenuje vzájemně podpůrná organizace, jejímiž členy je asi 250 lidí, kteří jako děti v ilegalitě na území Protektorátu nebo Slovenského státu přežili a dožili se dneška. Sedmileté dítě v situaci drastického rodinného ohrožení jako by ze dne na den dospělo. Své trauma z dětských prožitků si nejenom oni, ale i jejich rodiny, děti, ba i vnoučata nesou často dodnes, tím spíš, že s nejrůznějšími formami diskriminace se setkávali i po válce, ať už ze strany držitelů jejich bývalého majetku, anebo v rámci nového antisemitismu, příznačného pro náš komunistický režim na počátku 50. let. Lidé, pokud přežili, se cítili celoživotně poníženi. Pocity strachu, náhlého ohrožení svých blízkých, se dodnes znovu a znovu vracejí, zvláště pak při veřejných projevech neonacismu, jakým byla třeba pražská demonstrace antisemitů v den výročí tzv. křišťálové noci přímo v Meisslově ulici v centru Prahy.

V půlhodinovém pořadu jsme slyšeli vyprávět řadu vzpomínek (příznačné: na vlastní žádost bez uvádění jmen), seznámili se s jedinečnými osudy. Principiální rozdíl mezi situací u nás a na Slovensku vedl k řadě odlišností v dobrém i ve zlém. Slováci, jako občané spojeneckého státu „Říše“, měli možnost „arizovat“, a tak měli zájem především o židovské nemovitosti. Na druhé straně se našly i osoby, které byly ochotny za úplatu skrývat celé rodiny nebo se na takovém skrývání podílet, což ve šťastných případech vydrželo až do vypuknutí povstání.

V Protektorátu byla situace bohužel daleko dokonaleji „zadministrovaná“, do ilegality bylo možno až na výjimky dostat pouze malé, papírově nedosti podchycené děti, a to obvykle změnou identity, která mj. znamenala i možnost „normální“ docházky do školy. Podílely se na tom evangelické i katolické sirotčince (opatrovaly i děti vězněných a padlých českých odbojářů, někdy též děti cikánské), ale i některé rodiny především na venkově. Určité komplikace nastávaly u smíšených manželství, kdy tatínek byl např. moravský katolík a maminka Židovka: pokud odmítli rozvod, znamenalo to oddálení nástupu do transportu, a tím někdy i záchranu života.

Na všech „nezákonných“ a krajně riskantních aktivitách se nutně muselo podílet značné množství „árijců“ (byl zmíněn i jeden mladý německý voják). Z hlediska sociopsychologického a kulturně-antropologického byly zajímavé i výpovědi lidí, kteří se s nasazením vlastního života (a vlastně i své rodiny) solidarizovali s ohroženými: zpravidla prostě a neokázale konstatovali, že pomoc bližním – bez ohledu na „rasu“ či náboženství, byla pro ně přirozenou a samozřejmou součástí rodinné kultury.

Členové Hidden Child se pravidelně scházejí, jejich spolková činnost nespočívá jenom ve vzájemné pomoci, ale i v kulturních akcích, jako jsou návštěvy židovských kulturních památek nebo poznávací zájezd do Izraele, kde někdy žijí i vzdálení příbuzní. Nakladatelství Štěpán Bartoš teď k tomuto tématu vydalo dvojjazyčnou knihu Ptaly se proč? – They asked why? s podtitulem Ukrývané děti vzpomínají – Recollections od the Hidden Children.

Radiodokument