Svatý Xaverius 1/8 (2010, 2018)

Přidal: Přemek |

Prosinec 14, 2010

Cover Jakub Arbes. Románový příběh s tajemstvím. Připravila a režii má Markéta Jahodová. Redaktor Jiří Vondráček.

Účinkuje Jan Hartl.

Natočeno 2010 (8 x 28 min.). Repríza 1. dílu 5. 4. 2014 (ČRo 3 Vltava, 18:30 h.); 31. 10. 2018 (ČRo 2 Praha, 20:00 h) v cyklu Čtení na pokračování; 11. 6. 2020 (ČRo 3 Vltava, 18:30 h.).

Vydala Radiotéka, srpen 2018 (MP3).

Pozn.: Za tuto četbu (a za roli Harryho Hubbarda v rozhlasovém seriálu Duch Děvky autora Normana Mailera) byl Jan Hartl nominován na Neviditelného herce 2010.

Lit.: anonym: Jakub Arbes: Svatý Xaverius 2/8. In web ČRo 3 Vltava, duben 2014 (anotace + ukázka k poslechu). – Cit.: Před sto lety, 8. dubna 1914, zemřel v Praze spisovatel a novinář Jakub Arbes. Jeho dílo si připomeneme osmidílnou četbou na pokračování z romaneta Svatý Xaverius.

Ve svých prózách čerpal Arbes hojně náměty ze současného pražského života, do nichž prolínal autobiografické zážitky. Měl rád tajemné příběhy a dílo E. A. Poea. Byl to však zároveň neobyčejně racionální člověk, který se zajímal o techniku a o nejnovější vědecké objevy.

Nejzdařilejší a dodnes nejživější jsou jeho prózy, někdy označované jako kratší romány, novely či naopak rozsáhlejší povídky s dramatickým, tajemným dějem, avšak s překvapivým zakončením. Tento nový literární žánr pojmenoval Jan Neruda romaneto.

K nejzdařilejším romanetům Jakuba Arbesa (1840–1914) patřil už v době svého vzniku (1873) Svatý Xaverius. Svatý Xaverius je obraz od mistra Balka, který se nachází v chrámu svatého Mikuláše na Malé Straně.

Vypravěč se hluboce zajímá o malířství. Jednou pozoruje obraz, na kterém je znázorněn umírající světec. Rozhodne se, že v chrámu přenocuje a obraz zevrubněji prozkoumá. Po skončení bohoslužby však zjistí, že v chrámu není sám…

Lit.: Vondráček, Jiří: Jakub Arbes – Svatý Xaverius. In Čtvrtletník Klubu Vltava 4/2009, s. 16 (článek). – Cit.: Spisovatel a novinář Jakub Arbes se narodil 12. 6. 1840 v Praze v rodině ševcovského mistra. Vystudoval reálku, kde byl žákem Jana Nerudy (Jan Neruda se stal pro Arbese vzorem a přítelem). Studoval polytechniku, avšak studia přerušil kvůli žurnalistice, pro níž se nadchl v šedesátých letech. Roku 1868 se stal odpovědným redaktorem Národních listů. Bylo to v době, kdy vrcholilo hnutí za politické zrovnoprávnění Čechů s Uhry v rámci monarchie. Ve funkci odpovědného redaktora se Arbes ocitl několikrát před soudem, často skončil ve vyšetřovací vazbě. Nakonec ho roku 1873 odsoudil německý soud v České Lípě k třináctiměsíčnímu vězení. Pobyt ve vězení využil k literární práci. Po návratu z vězení pracoval v méně politicky orientovaných rubrikách Národních listů. Jakub Arbes se nadále aktivně věnoval otázkám dělnického hnutí, dokonce se zúčastnil založení Spolku českých žurnalistů. Proto byl z redakce Národních listů na Štědrý den roku 1877 propuštěn.
Od té doby po celý zbytek života pracoval jako volný literát. V letech 1876–1879 byl dramaturgem Prozatímního divadla. V letech 1880–1881 spolu s Mikolášem Alšem vydával satirický časopis Šotek. Vydávání tohoto časopisu bylo rakouskou cenzurou brzy zastaveno. Ke konci života Arbese trápily vážné existenční problémy, k nimž se později přidala i postupná ztráta zraku. Zemřel v Praze 8. 4. 1914.

Jakub Arbes v počátcích své literární tvorby psal především básně. Věnoval se též překladům poezie. Pokoušel se i o drama, ale své nejvlastnější poslání nalezl v psaní prózy. Je autorem řady románů se sociální tematikou (Kandidáti existence, 1878; Moderní upíři, 1879; Epikurejci, 1880; Mesiáš, 1883; Štrajchpudlíci, 1883; Anděl míru, 1890; Agitátor,
1893). Jejich hrdiny jsou nejčastěji bloudící, nevyrovnaní jedinci, kteří touží reformovat společenské poměry, ale nakonec ztroskotávají.

Z Arbesových žurnalistických prací jsou nejvýznamnější jeho stati kulturně historické a beletrizovaná publicistika, zaměřená na osudy významných osobností vědy a umění (Pláč koruny české neboli Nová perzekuce, 1870; Český Paganini, 1884; Karel Hynek Mácha, 1886; Z martyrologie umění, 1892; První sociální revoluce, 1892; Siluety divadelní, 1904; Arabesky literární, 1905; Nesmrtelní pijáci, 1906; Záhadné povahy, 1909; Z duševní dílny básníků, 1915). Povídky uveřejňoval v časopisech Lumír, Světozor, Květy a v dalších periodikách.

Jakub Arbes ve svých prózách čerpal hojně náměty ze současného pražského života, do nichž prolínal autobiografické zážitky. Často užíval formy vyprávění v první osobě. Měl rád tajemné příběhy, zejména povídky Edgara Allana Poea. Byl to však zároveň neobyčejně racionální člověk, který se zajímal o techniku a nejnovější vědecké objevy. Nejzdařilejší a dodnes nejživější jsou jeho prózy, někdy označované jako kratší romány, novely či naopak rozsáhlejší povídky s dramatickým, tajemným dějem, avšak s překvapivým zakončením. Námětem jsou neobvyklé jevy, pro něž se posléze nalezne reálné vysvětlení. Pro tento nový literární žánr vytvořil Jan Neruda pojmenování romaneto (Ďábel na skřipci, 1866; Sivooký démon, 1873; Ukřižovaná, 1876; Ethiopská lilie, 1879; Newtonův mozek, 1877; Šílený Job, 1879, Poslední dnové lidstva, 1895 a další).

K nejzdařilejším romanetům patřil už v době svého vzniku (1873) Svatý Xaverius. Svatý Xaverius je obraz od mistra Balka, který se nachází v chrámu svatého Mikuláše na Malé Straně. Vypravěč se hluboce zajímá o malířství. Jednoho dne celé odpoledne pozoruje obraz, na kterém je znázorněn umírající světec. Rozhodne se, že v chrámu přenocuje a obraz zevrubněji prozkoumá. Po skončení bohoslužby však zjistí, že v chrámu není sám. Spatří muže, který je velmi podobný muži na obraze, jak drží v ruce nůž. Vrhne se na něj, ale po chvíli se spřátelí. Zjistí, že mladý muž, který se shodou okolností jmenuje také Xaverius, nechce obraz ukrást. Xaverius mu vypráví o své babičce, která sloužila u mistra Balka, a ten, když umíral, jí řekl, že obraz v sobě skrývá cestu k bohatství. Xaverius je přesvědčen, že v rysech světce lze vyčíst zašifrovanou cestu k pokladu. Zjistil, že v některých místech maloval malíř některé tahy protisměru. Namaloval si jisté body a snažil se v mapách vyčíst cestu. S mužem, kterého potkal v chrámu, se o jedné měsíční noci vypraví do rokle, kde kopou, ale vykopou jen plechovou schránku. Xaverius uteče a od té doby se po něm slehla zem.

Za nějaký čas se druhý muž dostal z politických důvodů do vězení, kde se setkává s Xaveriem, který byl uvězněn za údajné vykradení chrámu. Když se toto vypravěč dovídá, zařídí Xaveriovo propuštění, neboť onu noc, kdy byl chrám vykraden, byli spolu v rokli. Omilostnění však přijde pozdě, Xaverius podlehl své nemoci. Celý příběh je zakončen logickou úvahou, že Balkova slova o zašifrované cestě k pokladu jsou vlastně nesmysl. A že tahy malované protisměru jsou jen náhoda. Připravila a režii má Markéta Jahodová. Účinkuje Jan Hartl.