Písně krátké Jana Jeníka z Bratřic (2011)

Přidal: Přemek |

Únor 26, 2011

Výběr básní a režie Marek Pivovar.

Připravila Ostrava. Premiéra 13. 2. 2011 (60 min.).

Lit.: Kopáč, Radim: Proti masturbantům falešné kultury dvě stě let „písní krátkých“ Jana Jeníka z Bratřic In web Kulturní magazín Uni 10/2009 (článek). – Cit.: „Naše česká literatura pučí a kvete, jenže mnozí bohužel mnohý její květ často nohama šlapou – totiž cenzoři,“ napsal Jan Jeník rytíř z Bratřic v dopise z 2. listopadu 1832. O sedm let později, 3. října 1839, připojil: „…já zůstal samojediný na tom božím světě. […] stojím tu sám jako opuštěný sirotek, k němuž ta nynější generace se více nehodí.“ Vzácná autorská schopnost refl exe i seberefl exe ozřejmuje, proč dnešní literární historie odpovídá na otázku tzv. národního obrození jmény A. J. Puchmajera, F. L. Čelakovského, J. Jungmanna, J. V. Kamarýta anebo J. Kollára – a nikoli v prvé řadě jménem Jeníka z Bratřic (6. ledna 1756, Radvanov – 26. srpna 1845, Praha).

Svědčila by pro to i prostá chronologie: Jeník byl u nás první, kdo projevil soustavný zájem o českou lidovou píseň. Úvodní z řady jeho bohemikálních souborů začal vznikat už v roce 1809 – tedy právě před dvěma sty lety, pouhý rok po edici iniciační práce „jenského“ romantismu, Arnimova a Brentanova Chlapcova kouzelného rohu, a šestnáct let před vydáním Slovanských národních písní F. L. Čelakovského a Českých národních písní Jana Rittera z Rittersberka. Jenže Jeník nezamýšlel své soubory publikovat; a kontext by mu to ani nedovolil. Jeho přístup k památkám národního písemnictví – a nejen k soudobému folklornímu materiálu, protože Jeníkův zájem mířil též do minulosti, zejména k intelektuálním dominantám konce středověku a k osobnostem doby před – i pobělohorské – byl výjimečný. Jeník z Bratřic jednak nesledoval úzkoprsý, ba kastrující národněobrozenecký ideál, tedy představu jakési domnělé ,duše národa‘, jíž tvůrci senti mentálního romantismu Puchmajerova nebo Čelakovského typu snášeli na oltář pouze pečlivě vybíranou obětinu, jednak odmítal estetizující autocenzuru, tj. neměl potřebu své soubory lidových písní (o nichž především bude dále řeč) upravovat po stránce stylu či jazyka. Ve svém úsilí byl ojedinělým, a proto nežádoucím a marginalizovaným zjevem. Když v pětačtyřicátém roce, nedlouho před svou devadesátkou, zemřel, neobjevil se v českém tisku jediný nekrolog; s výjimkou anonymního povzdechu kteréhosi z jeho sympatizantů:

„[…]
Ctihodní přátelé, kteří památku
jeho ctí,
spisy jeho, časem zaprášené,
zase očistí.
[…]“

Literární pásma