Stín katedrály (2003)

Přidal: Martin |

Březen 6, 2011

Urban Miloš. Ukázka z gotického románu Stín katedrály (Roman Rops se stává obětí podivných událostí, souvisejících s vraždou). Pro rozhlas vybral a v úvodu hovoří Petr Hanuška. Zvuk, záznam a střih Mirka Sychrová. Hudební spolupráce Antonín Schindler. Režie Michal Bureš.

Účinkují Pavel Juřica, Marie Štěchová, Jakub Stich, Miroslav Hruška a Ivan Koreček.

Připravil Český rozhlas Olomouc v roce 2003 (31 min.).

Pozn. 1: Pátý román spisovatele oceněného cenou Magnesia Litera za román Hastrman.

Pozn. 2: „Vstupujeme-li do katedrály, vstupujeme do jiné reality – platí zde vyšší zákony a : také nároky na naši morálku jsou vyšší. Málokdo dnes cítí v kostele posvátnou bázeň. Ale pod klenbou katedrály i nevěřící smekají čapku a ztišují hlas v očekávání, že se přihodí něco mimořádného.“
Citát nás uvádí do dějiště strašlivých událostí, jež postihnou nejznámější pražský chrám na podzim nejmenovaného roku: na zdech se objevují znamení s rohy, v zamrzlých kropenkách se zrcadlí budoucnost a v relikviářích přibývají čerstvé ostatky neznámého původu. Je jen otázkou času, kdy v chrámu zazní střelba a před Zlatou bránou poprvé zastaví pohřební vůz.
Na tuto knihu volně navazuje román „Santiniho jazyk“.

„Kdesi ve stínu katedrály je magický prostor, kde se potkáte se svou minulostí. Napíše vám milovaná žena, kterou jste dávno pokládali za mrtvou. Váš přítel je brutálně zavražděn a pohřben hlavou dolů ve vysvěcené kryptě. I vám někdo usiluje o život, ale policie ve vás vidí vraha. A pak je tu někdo, kdo vás odjakživa nezištně miluje i se všemi obludnostmi. Před takovými se mějte na pozoru. Stín katedrály je alchymistickou sloučeninou dvou neslučitelných žánrů: jednak temného thrilleru, jednak zpovědi o ztrátě víry a o jejím znovunabytí.“

Tolik je o knize – vydané v Praze a vytisknuté v Olomouci – psáno na jejím přebalu. K předběžné charakteristice a na to, abyste byli dostatečně nalákáni k jejímu přečteni, to stačí, protože vyzradit podrobnější obsah by bylo vzhledem k její tajemnosti poněkud netaktní. Doplňme tedy alespoň tolik, že Miloš Urban patří v dnešní mladé próze k autorům, kteří ve svých textech spojují zálibu v napínavém a kompozičně složitě propracovaném vyprávění, jež je podloženo znalostmi evropských duchovních kultur a literatur, resp. vytříbeným estetizujícím vnímáním.

Pro někoho je Urban příkladem psaní moderního inteligentního kýče, pro jiné zase – kupříkladu pro mě – reprezentantem renesance spisovatelské vzdělanosti v době, v níž je tvůrčí duch často deptán automatismem komerčně přetlakované společnosti. Pokud vám předchozí věty připadají poněkud patetické a šroubované, nechť! Urbanovy knihy Poslední tečka za rukopisy, Sedmikostelí či Hastrman jsou tituly, které bych chtěl umět napsat a k nimž se rád a opakovaně jako čtenář vracím.

Povídky