Legionářská anabáze 1/5 (2011)

Přidal: Přemek |

Březen 12, 2011

Zdeněk Štěpánek. Dramatické vzpomínky známého herce na boje českých legionářů v Rusku. Rozhlasová úprava a režie Petr Pleva.

Účinkuje Petr Štěpánek.

Nastudoval ČRo Brno v roce 2011. Premiéra 7. 3. – 11. 3. 2011 (5 x 25 min.).

Lit.: Tamchyna, Robert: Legionářská anabáze. In web ČRo, březen 2011 (anotace). – Cit.: „… poprvé jsem měl možnost vidět v Rakovníku skutečné divadlo a byl jsem unesen a ztracen zároveň. Pamatuju se, že jsem mamince vykládal celý děj dlouho do noci, že jsem jí některé scény hrál, až mne musela zahnat do postele. Ale usnout jsem nemohl, cítil jsem nějak podvědomě, že divadlo bude mým osudem.“

Tak vzpomínal Zdeněk Štěpánek (22.9.1896-20.6.1968) na svoje začátky u kočovných divadelních společností. Tady získávall první výrazněšjí zkušenosti vyjímečný talent mladého herce, který už ve svých pětadvaceti letech hrál v tehdejším Městském divadle na Vinohradech, odkud po pěti letech odešel do Národního divadla. O Zdeňku Štěpánkovi se nejčastěji mluví jako o pokračovateli slavné tradice herectví Eduarda Vojana a Václava Vydry, bezesporu patří mezi největší české herce všech dob. Síla Štěpánkova herectví dokázala oslovit diváky několika generací, charakteristický pohled očí, silný znělý hlas. (Postupem let se košatost a rozmach Štěpánkova herectví měnily ve střídmost a – aniž by se ztrácela uhrančivost jeho výrazu – koncentrovaly se do úsporných gest a především do práce se slovem. Charakteristický řezavý hlas se dovedl melodicky rozklenout, až zněl jako nejkrásnější hudba. Jaroslav Someš) Jak vzpomíná Bohumil Bezouška, když skončilo v českém divadle období metody Stanislavského, bylo najednou v módě divadlo myšlenky a jak bylo v té době v kraji zvykem okamžitě bylo nutné uspořádat celostátní aktiv. Zdeněk Štěpánek prý odcházel domů už v polovině a cestou vyprávěl přátelům: Tak jsem se dozvěděl, že herci začali myslet až v roce 1960. A co, pro pána krále, dělali až do dneška…? Kampak s takovou teorií na herce, který stejně jako např. Jan Pivec dokázal pracovat bez velkého přemýšlení o své roli – a mnohem důležitější pro něj byla důvěra a porozumění s režisérem, talent a jakási vnitřní herecká intuice. Mezi nejoblíbenější Štěpánkovy jevištní postavy patřil, jak sám říkal, Cyrano – jenom na pražských divadelních scénách se k němu vrátil v životě celkem třikrát.

Zdeněk Štěpánek byl otcem čtyř dětí a v jeho rodině nemohlo nikdy platit, že by rodiče zapřísahali děti, jenom aby je, proboha, náhodou nechtěli následovat. Naopak – ostatně je to i název vzpomínkové knížky Zdeňka Štěpánka Za divadlem kolem světa, a tak jméno královského hereckého rodu má i dnes na jevišti několik úspěšných následovníků. Když bylo Zdeňku Štěpánkovi šedesát let, hrál v ND Kupce benátského. Vstoupil na jeviště a diváci vstali a začali tleskat. A nebylo málo těch, kteří měli pro svého milovaného herce připraveny květiny. Začátek představení se tak neplánovaně opozdil, protože každý chtěl právě tu svoji kytičku položit na jeviště. Inu Zdeněk Štěpánek byl herec skutečně milovaný svým národem. A jestli té větě slyšíte do jisté míry patos, tak se mu nebraňte. Protože nakonec i ten patřil k herectví Zdeňka Štěpánka, uměl s ním totiž na velkém jevišti pracovat stejně přirozeně jako v detailu filmové kamery nebo před rozhlasovým mikrofonem. Prof. Radovan Lukavský popisuje herectví Zd. Štěpánka z pohledu kolegy na jevišti ještě přesněji. Patřil k těm hercům, kteří opravdu zdánlivě na jevišti jako by nedělají nic. Ale aby to nic uchvátilo svou přirozeností- k tomu je zapotřebí hodně talentu, citu práce i zkušeností. Ale pak je to právě tak, jak to má být. Z pohledu diváka Zdeněk Štěpánek (prostě) nedělal nic a tím byl jeho výkon veliký. V tom a právě v tom to bylo.

Četba na pokračování