Osudy – Trkalo se tele s dubem 1/10 (2002)

Přidal: Přemek |

Září 1, 2006

Alexandr Solženicyn. Vybrané kapitoly z autobiografie světoznámého ruského spisovatele. Překlad Ludmila Dušková. Připravil Václav Daněk. Režie Hana Kofránková.

Čte Petr Pelzer.

Natočeno 2002. Premiéra 4. – 15. 11. 2002 (Vltava, 11:30 h.) v cyklu Osudy. Repríza 5. – 15. 12. 2018 (ČRo Plus, 23:33 h.) v cyklu Radiokniha.

Obsah: 1. Spisovatel v ilegalitě – 2. Ivan Děnisovič otevírá brány - 3. Poznámky z prvního kremelského setkání - 4. Poznámky z druhého kremelského setkání – 5. Ideologický kolotoč se rozjel – 6. Tele v břiše krávy – 7. Raněné zvíře bývá nebezpečné – 8. Oprátka se přetrhla – 9. Rakovina – 10. Trkalo se tele s dubem.

Lit.: anonym: ALEXANDR SOLŽENICYN: Trkalo se tele s dubem. In web ČRo 3 Vltava, 1. leden 2000 (sic!) (článek). – Cit.: 4.-15. 11. v pondělí až pátek od 11:30. „Trkalo se tele s dubem“, toto ruské přísloví, připomínající naše „hlavou zeď neprorazíš“, si zvolil světoznámý autor proslulého románu Souostroví Gulag jako název svých literárních memoárů. Vybrané kapitoly z této knihy, která i u nás vzbudila mimořádnou pozornost a vyvolala mnoho rozporuplných ohlasů, jsme zařadili do cyklu Osudy. V režii Hany Kofránkové čte Petr Pelzer.

Alexandr Solženicyn vydal své literární memoáry ihned po svém vypovězení z vlasti, roku 1974. (Jejich úvodní část byla však napsána již několik let předtím, zjara roku 1967. Kromě této části obsahuje kniha v posledním vydání ještě několik tzv. Dodatků z let 1967 – 1975.) Z téměř 600 stránkového svazku mohl Václav Daněk pro deset půlhodinek rozhlasového vysílání vybrat jen zlomek. Soustředil se především na první třetinu knihy – počátek 60. let, období kolem XXII. sjezdu KSSS a dočasného politického ?tání? za Chruščovovy éry; právě v té době došlo k vydání Solženicynovy slavné novely Jeden den Ivana Děnisoviče v časopise Novyj mir. Solženicyn s dokumentární přesností popisuje, jak k tomu došlo a co následovalo potom; výraznou postavou jeho memoárů je šéfredaktor Nového miru básník Alexandr Tvardovskij; peripetie jejich složitého pracovně-přátelského vztahu je výmluvným svědectvím doby. Atmosféru schůzí a monstrózních setkání nejvyšších stranických činitelů se spisovateli dokládá Solženicyn podrobnými stenografickými záznamy. Závěrečná část naší četby pak popisuje, jak byl Alexandr Solženicyn v roce 1974 vypovězen z vlasti. České vydání Solženicynových memoárů pod poněkud zavádějícím názvem Autobigrafie (Academia, 2001, překlad Ludmila Dušková) vzbudilo řadu ohlasů, dlužno říci, že většinou pro Solženicyna nelichotivých. Vytýká se mu jeho mesianismus, neúměrné literární ambice, přeceňování významu vlastní osobnosti; o jeho představách, jak reformovat Rusko po pádu komunismu, se hovoří s neskrývaným despektem… Nelítostným kritikům jako by se vytratilo z paměti, že bývalý mukl Solženicyn skutečně dokázal to, co si kdysi tajně předsevzal: podstatně zasáhnout do osudu své země. Jeho odvážné svědectví o poměrech v sovětských koncentrácích zahájilo novou etapu nejen v ruských, ale i světových dějinách. Vytrvalé trkání tvrdohlavého telete přece jen dokázalo pohnout příslovečným dubem…

Četba na pokračování