Černý pavouk 1/7 (2011, 2022)

Přidal: Martin |

Květen 23, 2011

J Mluvené slovo Jeremias Gotthelf: Černý pavouk eremias Gotthelf. Překlad a úprava Miroslav Stuchl. Zvukový mistr Milan Křivohlavý. Hudební spolupráce Danuše Stuchlíková. Natáčecí technik Jana Fišerová, Naděžda Culková. Režie Vlado Rusko.

Účinkuje Otakar Brousek I.

Připravil Český rozhlas v roce 2011. Premiéra 16. – 22. 5. 2011 (ČRo 3 Vltava, 7 x 30 min.). Repríza 1. dílu 26. 6. 2022 (ČRo 3 Vltava, 18:30 h.).

Vydala Radiotéka, srpen 2022 (MP3, CR.ES.2022.517). Ukázka k poslechu zde.

Pozn.: Četba na pokračování z románu významného švýcarského prozaika první půle 19. století, v němž autor líčí postupný vzestup ďábelského zla v jedné horské vsi. (anotace)

Lit.: (anonym): Jeremias Gotthelf: Černý pavouk (7 částí). In web ČRo 16. 5. 2011 (anotace). – Cit.: Gotthelfův román Černý pavouk (1842) dává polský spisovatel a esejista Gustaw Herling-Grudzinski do souvislosti s románem Edgara Allana Poea Černá kočka, který rovněž pojednává o zlu v člověku: „Pro obě díla je typické přesvědčení, že Zlo nosíme v sobě.“ Sedmidílnou četbu na pokračování z románu švýcarského spisovatele z vlastního, dosud nevydaného překladu připravil Miroslav Stuchl. V režii Vlada Ruska účinkuje Otakar Brousek.

„Dva ďábelské romány vznikly skoro současně: jeden v Americe, Černá kočka (1842), druhý ve Švýcarsku, Černý pavouk (1840). Autorem toho prvního je Edgar Allan Poe, autorem druhého je Jeremias Gotthelf (oblíbenec Canettiho). Oba romány pojí nejen černá barva v názvu. Kočka a Pavouk jsou nástroji Zla, které se krčí v podvědomí. V americkém románu je to zřejmé, vypravěč je jakoby původcem i režisérem vlastní záhuby, to on perverzně rozpoutal ďábelskou sérii událostí prostřednictvím Černé kočky („nejtemnější zlé myšlenky ovládly mou bytost“). Méně výrazné je to u přívětivějšího spisovatele švýcarského, který se spokojuje s podvědomým paktem s Ďáblem, králem jedovatých pavouků. Avšak jak v jednom, tak v druhém případě se Zlo stává něčím jako nádorem. Ten vyrostl v nemocném člověku a nakonec se zcela osamostatnil v zabíjení člověka. Pro obě díla je typické přesvědčení, že Zlo nosíme v sobě. Gotthelf hledá v Černém pavoukovi pomoc u Boha, jak se sluší a patří a na spisovatele s takovým literárním pseudonymem. Poe v Černé kočce ničivým satanským silám sám pomáhá. Pro spisovatele jeho formátu je Zlo nepřekonatelnou vášní.“ (Gustaw Herling-Grudzinski – Stránky z Deníku psaného v noci /Nakl. Franze Kafky, Praha 2005, přel. Helena Stachová /)

Jeremias Gotthelf (vl. jm. Albert Bitzius) (1797 –1854) platí za nejvýznamnějšího švýcarského prozaika před Gottfriedem Kellerem. Narodil se v rodině faráře, studoval v Bernu teologii, matematiku, fyziku, dějiny a filozofii. Procestoval Německo, později se usadil jako farář v Lützelflüh v bernském kantonu.) Zprvu byl přívržencem liberálních idejí, později se stal rozhodným odpůrcem protináboženského radikalismu. V duchu Pestalozziho lidovýchovných idejí pěstoval drobnou i velkou prózu, v níž jadrným jazykem a zemitou dikcí zobrazoval takřka výhradně život a prostředí bernského rolnictva. Brojil proti pokračujícímu mravnímu rozkladu vyšších, zejména měšťanských vrstev, protestoval proti tvrdému vykořisťování chudého vesnického obyvatelstva a zasazoval se o zlepšení sociálních poměrů na švýcarském venkově. Všechny tyto tendence ztvárnil ve svém hlavním díle, dvousvazkovém románu Jak čeledín Uli k štěstí přijde (1841)a Pachtýř Uli (1849). Z jeho kratších próz vynikají texty Černý pavouk (1842) a Bětuška, děvečka podivná (1843).