„Ruší nám to natáčení“ (2006)

Dvouhodinový fragment záznamu bystřického procesu je významný tím, že je podstatnou částí toho, co se před soudem odehrálo. Ze zhruba pěti hodin hlavního líčení se dochovaly 2 hodiny a 10 minut. Ukazují, že někteří sedláci se v té době (proces se konal 25. srpna 1954) ani tváří v tvář soudnímu tribunálu nevzdali a bojovali o svou záchranu. Sedlákovi Josefu Pažoutovi se na několika místech podařilo zcela rozbít chabé „odborné“ argumenty prokurátora Lva Blocha – bývalého ostravského dělníka, který se k justici dostal po absolutoriu devítiměsíčního rychlokurzu „Právnická škola pracujících“ (stejnou školu absolvovala rovněž Ludmila Brožová, prokurátorka z procesu s Miladou Horákovou). Bloch spáchal necelý rok po procesu sebevraždu. Někteří pamětníci si dodnes myslí, že ho k ní dohnaly výčitky svědomí. U prokurátorského spisu případu Josefa Pažouta po sobě Bloch zanechal unikátní kartičku, která dala název celému dokumentu „Ruší nám to natáčení.“

Lit.: Janáč, Marek: Ruší nám to natáčení. In web ČRo 1 Radiožurnál, září 2006 (článek). – Cit.: Ten dokument by mohl mít i podtitulek: Hledali jsme Horákovou a našli ‚kulaka’. Před více než čtvrt rokem Český rozhlas 1 – Radiožurnál odvysílal dva dokumenty Marka Janáče o nových výzkumech kolem politického procesu s Miladou Horákovou. Součástí akce byla výzva posluchačům k hledání 170 originálních magnetofonových pásů se záznamem procesu, jejichž existenci předpokládáme. Našli jsme zatím něco, co nikdo z týmu, který výzvu připravil, nečekal – dosud neznámý záznam procesu z 50. let. Dokument, v němž hrají důležitou roli tajné rozkazy ministrů, protistátní letáky, nesplněné dodávky potravin a záhadná smrt prokurátora tohoto procesu.

Záznam se skrýval ve fonotéce Českého rozhlasu v Plzni v devíti neevidovaných lepenkových krabicích s nenápadným nápisem „Proces Bystřice“. Pásy jsou natočeny rychlostí 76 cm/s, která se na profesionálních magnetofonech již celou řadu let nepoužívá. Proto byl pásy zaslány do pražského archivu Českého rozhlasu a digitalizovány. 

Následovalo doslova detektivní pátrání v dokumentech Státního okresního archivu v Jičíně, Okresního soudu Jičín, Národního archivu v Praze, Archivu ministerstva vnitra v Kanicích a Regionálního muzea a galerie v Jičíně. Významnou pomoc poskytli zejména Alena Šimánková (Nár. arch. Praha) a Radovan Sál (Jičínské Listy). Podařilo se nashromáždit řadu detailů, které ukazují, jakým způsobem komunistický režim počátkem 50. let zlikvidoval celou jednu společenskou třídu – soukromé sedláky. 

Dvouhodinový fragment záznamu bystřického procesu je významný tím, že je podstatnou částí toho, co se před soudem odehrálo. Ze zhruba pěti hodin hlavního líčení se dochovaly 2 hodiny a 10 minut. Ukazují, že někteří sedláci se v té době (proces se konal 25. srpna 1954) ani tváří v tvář soudnímu tribunálu nevzdali a bojovali o svou záchranu.