A jednu generaci pozhasínali jako světla (2011)

Přidal: Přemek |

Červen 6, 2011

Jan Zábrana. Obraz normalizace v dopisech básníka a překladatele Jana Zábrany Josefu Škvoreckému. Připravila Marie Valtrová. Režie Markéta Jahodová.

Účinkují Michal Pavlata (Škvorecký) a Miroslav Táborský (Zábrana).

Natočeno 2011. Premiéra 5. 6. 2011 (60 min.).

Lit.: Valtrová, Marie: A jednu generaci pozhasínali jako světla. In web ČRo, červen 2011 (článek). – Cit.: Pořad z cyklu Schůzky s literaturou je sugestivním obrazem normalizace v dopisech básníka a překladatele Jana Zábrany. Připomíná zároveň 80. výročí jeho narození (4. 6. 1931). Připravila Marie Valtrová. V režii Markéty Jahodové účinkují Apolena Veldová, Miroslav Táborský a Michal Pavlata.

V roce 2009 vyšla jako 39. svazek Spisů Josefa Škvoreckého jeho korespondence s Janem Zábranou nazvaná Jak je ve větě člověk. Oba autory pojilo přátelství, které se zrodilo na počátku padesátých let, poté, co si Zábrana přečetl Škvoreckého novelu Smutek v zemi socialismu, jež byla poprvé vydána až v roce 1968 pod názvem Konec nylonového věku. V souvislosti s uveřejněním Zbabělců v roce 1958 čelil Josef Škvorecký ostré kritice a zákazu publikovat. A tak se jeho mladší přítel Jan Zábrana, který se mezitím navzdory politickému tlaku prosadil jako překladatel z ruské a angloamerické literatury, podepsal pod Škvoreckého překlad Millerova Prezydenta krokadýlů. Z této konspirace se zrodil nápad vydat pod jménem Jana Zábrany jejich společné dílo – trojici detektivních románů Vražda pro štěstí, Vražda se zárukou a Vražda v zastoupení.

Poté, co se manželé Škvorečtí v srpnu 1968 vydali na cestu do Ameriky, která se po roce změnila v emigraci, a nalezli trvalé útočiště v Torontu, se přátelství mezi Josefem Škvoreckým a Janem Zábranou proměnilo ve vztah ryze epistolární. Pro Jana Zábranu to znamenalo značné riziko, protože musel hledat přijatelný způsob, jakým zasílat dopisy do Kanady, aniž by na sebe upozornil. Dělo se tak pomocí přátel a spolupracovníků, kteří jeho dopisy odesílali z cest do zahraničí. Zatímco Josefa Škvoreckého zajímal především zdejší literární život po srpnu 1968 a hledal texty, které by mohl vydat ve svém torontském nakladatelství Sixty Eight Publishers, Jan Zábrana, usiloval o zachování základních jistot své rodiny a jakékoliv riziko, jež by plynulo ze spojení s doma proskribovaným Josefem Škvoreckým, odmítal. Jeho vnitřní nesouhlas ještě zesílil poté, co se začal Škvorecký ve svých komentářích na Hlasu Ameriky nepřímo dotýkat citlivých témat minulé, či budoucí spolupráce. V roce 1982 Jan Zábrana vážně onemocněl a jako člověk se zcela uzavřel do sebe. Následkem toho se v posledním období jeho života korespondence s Josefem Škvoreckým omezila na výměnu formálních přání a vzkazů. Přesto na sebe oba přátelé nezapomínali, ale oddělovali je rozličné existenční podmínky a možnosti.

Pod tíhou normalizace Jana Zábranu sužoval pocit „starého člověka na konci života“ – verdikt, který bezděčně vynesl sám nad sebou. Snažil se také porozumět jednání svého přítele, když v jednom z dopisů v říjnu 1971 napsal: „Já velice dobře chápu, že ozon de la liberte je opojný a že člověk hodí za hlavu všechny přebytečné a vskutku nesmyslné starosti, ale zatím se nedá nic dělat, rozdíl je ten jediný, že Ty jsi tam, já tady, a s tím se nedá svítit. Přece bys nechtěl přihlížet tomu, jak lidé riskují nebezpečí totálního existenčního zničení, s tou krásnou lhostejností lidí, jimž zničení nehrozí.“

Literární pásma