Vyhlazení paměti (2011)

Přidal: Přemek |

Červen 9, 2011

Vilém Faltýnek. Příběh lidické rodiny Kubíkových, která do Lidic nikdy úplně nezapadla, a ti, kteří přežili zničení obce, emigrovali z Československa v roce 1949. Redaktor Michal Lázňovský.

Natočeno v roce 2011. Premiéra 8. 6. 2011 (60 min.). Repríza 12. 2. 2012 (ČRo 6, 20:10 h) v cyklu Téma; 10. 6. 2012 (ČRo 6, 20:10 h) v cyklu Téma.

K poslechu zde.

Lit.: Faltýnek, Vilém: Vyhlazení paměti. In web ČRo, červen 2011 (článek). – Cit.: O Lidicích víme zdánlivě všechno, protože jsme o nich celá desetiletí slýchali. A přesto se stále a stále objevují nová svědectví, jednotlivé a mnohdy spletité příběhy konkrétních lidí. Z mozaiky lidických osudů bychom tentokrát chtěli vyzdvihnout také pozoruhodný a zapomenutý příběh rodiny Kubíkových.

František Kubík byl intelektuál, redaktor ČTK, živil se hlavou a perem, a takových mužů bylo v Lidicích minimum, vedle faráře Štemberky snad už jen místní učitel Petřík. Ani rodina paní Kubíkové – rozené Müllerové – nepatřila k typickým. Její bratři dosáhli vzdělání a Lidice brzy opustili. František Kubík, který se do Lidic přiženil, navíc pocházel z Německa. Narodil se v roce 1905 v Berlíně, kde vyrostl v české rodině, a do Československa odešel až ve 20. letech. V Lidicích se navíc příliš nezdržoval, dojížděl denně do Prahy do ČTK. Jeho hlas býval slyšet i z rozhlasového vysílání. Nedostatečný kontakt s životem vesnice a poměrně vysoký životní standard, to vše umocněno německým původem, postavení rodiny Kubíkových v době mezi krizí a okupací také nepomáhalo.

Je paradoxem, že František Kubík, který byl podle nových indicií s největší pravděpodobností jako jediný z Lidic zapojen do protifašistického odboje, býval ve vesnici považován za podezřelého, nedůvěryhodného a div ne kolaboranta. Tato podezření zcela nezmizela ani poté, co byl František Kubík popraven spolu s lidickými muži.

Jeho žena Anna i dcera Eva téměř zázrakem přežily. Anna Kubíková se po válce podruhé provdala a se svým manželem Jaroslavem Zbíralem v roce 1948 emigrovala z Československa. Tím se příběh Kubíkových ještě jednou zkomplikoval, protože lidické památky se mezitím chopila komunistická propaganda. Rodinná historie Kubíkových se na půl století zakonzervovala a teprve dnes ji díky dceři Františka Kubíka, paní Evě Kubíkové, můžeme začít poodkrývat. V pořadu jsou využity unikátní zvukové dokumenty, které pořídila v 80. letech 20. století paní Jaroslava Zbíralová a laskavě je poskytla autorovi ke zveřejnění.

Po osudu redaktora Františka Kubíka a jeho blízkých pátrá Vilém Faltýnek v dokumentu Vyhlazení paměti, jehož premiéru vysíláme v rámci pravidelného Radiodokumentu na Českém rozhlase 3 – Vltava.

Lit.: Hanáčková, Andrea: Paměť díky rozhlasu nevyhlazena. In Týdeník Rozhlas 28/2011 (recenze). – Cit.: Jméno Lidic je v posledních měsících skloňováno především v souvislosti s novým filmem Petra Nikolaeva. Silný osobní příběh, jehož je lidická tragédie úběžníkem, našel i rozhlasový dokumentarista Vilém Faltýnek v osudech rodiny Františka Kubíka, pozapomenutého a komunistickým režimem záměrně diskreditovaného redaktora ČTK.

Faltýnkův dokument Vyhlazení paměti (premiéra 8. června na ČRo 3) přehledně a srozumitelně provází posluchače množstvím historických událostí, jmen, svědectví a vzpomínek. Začíná širokou explikací poklidného života v předválečných Lidicích a daří se mu ve zvuku vytvářet obrazy – lokaci dědiny provede pohledem z přistávajícího letadla, působivé je vyprávění Evy Kubíkové o husách na rybníku i o společném poslechu rozhlasového přijímače u nich na dvoře. Fokus se postupně zužuje na osud pětičlenné rodiny a především jejího živitele, Františka Kubíka. Z dobových materiálů, erudovaných poznámek vojenského historika Eduarda Stehlíka, vzpomínek manželky a dcery vyrůstá portrét muže, který přežil gestapácké zatýkání Schmoranzovy skupiny v ČTK a velmi pravděpodobně byl spolupracovníkem odboje. V osudnou noc však zahynul spolu s ostatními lidickými muži u zdi Horákova statku v Lidicích.

K této noci se dokument blíží zvolna, ale neodvratně. Když reportér požádá Evu Kubíkovou, aby o přepadení Lidic vyprávěla, nejprve s úsměvem, pak ale stále naléhavěji rozhovor odkládá. „Přijďte jindy, já teď nemůžu,“ říká. Po chvíli začíná nejpůsobivější část dokumentu, v níž jednoduše, po větách, v hudebním podkladu zaznívají spíše imprese lidické tragédie vnímané malou holčičkou. Mluví ve zdrobnělinách „náš dvoreček“, „moje hezký teplý šatičky, co mně ráno máma oblíkla“ a v obrazech „ty velký černý boty mě vzaly za bradu a koukaly se na mě“. Emotivní okamžik později ještě prohlubuje historikův popis toho, jak ve skutečnosti probíhaly separace dětí a jejich výběr na německou převýchovu. Až zarazí, kolik náhod, detailů a někdy lidsky velmi pochopitelných věcí, jako je strach ze špíny a vší, rozhodovalo o bytí a nebytí, mimo jiné taky lidických dětí. Eva právě takto přežila. Stejně mrazivá je zmínka její matky Anny Kubíkové o tom, jak jí ostatní přeživší lidické matky záviděly, že se jí jedno ze tří dětí vrátilo. „Já jsem chtěla pryč od těch matek lidickejch,“ říká a zdůvodňuje tak touhu odejít po válce ze země.

Faltýnkův dokument je výsledkem pečlivé investigace – autor našel množství unikátních záběrů z rodinného archivu, dohledal svědky, pátral v interních časopisech ČTK, každý fakt doložil a podrobil ho zkoumání. Výborně dokument vyvážil rytmicky, faktografie se střídá s vyprávěním, autor vstupuje jen vysvětlujícími poznámkami. Zvláštní náladu dodává dokumentu cimbálová hudba, střídaná s dobovým jazzem a tíživými smyčci. Vysvětlení přichází až v závěru – pravnuk lidického kapelníka Max si tento nástroj v sedmi letech zamiloval a hraje na něj v newyorských klubech. Překvapivý pohled mladého Američana na lidickou tragedii po téměř osmdesáti letech dává závěru pořadu nadčasovou a nadnárodní dimenzi.

Radiodokument