Vzpomínky na šedesátá léta 1/? (2011)

Přidal: Přemek |

Červenec 18, 2011

Pavel Švanda. Připravila Alena Blažejovská.

Nastudovalo Brno v roce 2011. Premiéra 3. dílu 23. 7. 2011, 6. dílu 13. 8. 2011 (ČRo Brno, 17:00 – 18:00 h.) v pořadu Zelný rynk.

Pozn.: Spisovatel a filmový kritik prof. Pavel Švanda se narodil 6. června 1936. Vystudoval Filozofickou fakultu Masarykovy univerzity, obor dějiny umění. V letech 1971-1990 prošel řadou praktických zaměstnání vesměs manuální povahy, roku 1990 se vrátil k literární a publicistické činnosti a v roce 1992 začal přednášet na Divadelní fakultě JAMU. V 60. letech publikoval v časopisech Host do domu, Film a doba, v deníku Rovnost aj., v 90. letech mj. v revue Proglas. Knižně vydal mj. Anonymní povídky (1967), Zázraky v malém ráji (1991), Portréty (1994), Zkušenosti (1995), Na obou březích (1996), Libertas a jiné sny (1997), Hodinka profesora Bojera (1998). V roce 2002 přibyla prozaická kniha Krajina s trnem v oku a soubor jedenácti esejů Monstrum a jiná domácí zvířata, v roce 2004 básnická sbírka Cestou z Kainova pohřbu a roku 2006 vzpomínková kniha Paměť esejisty.

Se svobodným vyjádřením osobního názoru nepočítal nikdo, kdo měl všech pět pohromadě. To je myslím důležité, vzpomínáme-li na počátek 60. let, že polemika byla všemožně tlumena a vlastně byla vyhrazena jen určité privilegované skupině rozhněvaných mladých mužů soustředěných posléze v Praze kolem Literárních novin. Poměry v provincii byly spíše dusivé, i když je pravda, že už tehdy na všech úrovních politické správy, kulturního života, odborových organizací a dokonce i v aparátu KSČ bylo možno sem tam potkat schopné mladší muže a ženy, kteří si uvědomovali, že tak, jak to jde, už dlouho to nepůjde. Pod oficiální nepohnutou maskou a za clonou běžných frází se navazovaly vzájemné kontakty pro budoucnost. Nešlo o to, co si kdo myslel, ale spíše o to, jestli vůbec byl ochoten přemýšlet. Hannah Arendtová správně napsala, že: „Cílem totalitní výchovy nikdy nebylo vštěpovat přesvědčení, ale zničit schopnost si nějaké utvořit.“ V našich poměrech se vytvářely osobní názory především v soukromí.

Osmašedesátníky jsem znal zblízka. Významnou roli mezi nimi hráli a dodnes hrají lidé asi tak o 10 let starší než já. Převážně vstupovali do KSČ brzy po válce. Jejich představy se shodovaly s českými levicovými tradicemi. V Sovětech viděli především osvoboditele. Vesměs nechápali smysl demokracie ani účel složitého parlamentního systému. Chtěli žít v jednoduchém světě. Žádali si, aby dobro a zlo zůstávaly jasně odděleny. Padesátá léta pro tyto lidi znamenala společenský vzestup, ale také rozporné a někdy i bolestné zkušenosti. Vyprávěči této generace, například Milan Kundera, vydali zajímavá svědectví o jistém vnitřním zmatku kompenzovaném politickým siláctvím. Hospodářská krize kolem poloviny 60. let byla signálem k mohutnému nástupu této vrstvy uvnitř KSČ. Co se pak dělo, všichni víme, i když si myslím, že se nám doposud nepovedlo tuto velkou zkušenost s myšlenkovým chaosem levice plně domyslet. Většinou se přemýšlí o 68. roce dost povrchně, pořád ještě podle schématických představ svazáků: vinen, nevinen, komunista, nekomunista, hrdina, udavač. Lidské osudy byly složitější.