Vzpomínky babičky z minulého století (1988)

Arnošt Goldflam. Dokumentární hra podle autentických vzpomínek, s nahlédnutím do knihy Paměti babičky Kavalírové. Hudba Jiří Bulis, řídí Evžen Holiš. Dramaturg Jan Kolář. Režie Zdeněk Kozák.

Osoby a obsazení: babička (Helena Trýbová), Tonička (Marcela Peňázová), dcera (Ivana Valešová), zeť (Vladimír Krátký), maminka (Eva Hradilová), otec (Jiří Tomek), Karel (Jaroslav Kuneš), Karel (Michal Plachý), Tonička jako dítě (Petra Mlejová), obecní sluha (Mirko Matoušek), vnouče (Šárka Kozáková), sklář (Stanislav Zindulka), Bucl (Zdeněk Junák), 2. sklář (Vladimír Hauser), Frantík (Jan Fridman), chlapec (Tomáš Kudlička), učitel (Miloslav Maršálek), Josífek (Petr Gazdík), bratr (Jiří Pecha), nájemce (Břetislav Rychlík), syn (Ladislav Běhůnek) a muž (Jaroslav Fert).

Nastudovalo Brno v roce 1988. Premiéra 19. 12. 1988 (Vltava, 13:00 h.; 57 min.). Repríza 6. 12. 1989 (Vltava, 13:00 – 14:00 h.; 56 min.). Obnovená premiéra 27. 10. 2024 (ČRo 3 Vltava, 15:00 h.) v cyklu Hra pro pamětníky.

Lit.: Velíšek, Martin: Arnošt Goldflam: Vzpomínky babičky z minulého století. Dokumentární hra podle autentických vzpomínek. In web ČRo 3 Vltava, 27. říjen 2024  (článek). – Cit.: „Nic není na světě než trápení, a přece je radost na něm bejt,“ píše ve svých vzpomínkách Antonie Kavalírová. A v tomto duchu se odvíjí celé její vyprávění o pohnutém, ale vrchovatě naplněném životě, které se stalo inspirací pro hru Arnošta Goldflama.  (…)

V roce 1859 vyhověla tehdy pětapadesátiletá Antonie Kavalírová žádosti svých deseti dětí a začala psát vzpomínky. První věty se objevily v sešitu, který ona nazývala památník, 7. května. Byla sobota a ona začala jeho stránky pokrývat českým textem, ale psaným německým kurentem.

Její tehdy již zesnulý muž byl zakladatel sklářské hutě v Sázavě. K založení později světoznámých skláren Kavalier ale vedla dlouhá a mnohdy strastiplná cesta. Jak paní Antonie píše: „Při těch upomínkách člověka to někdy ovane a někdy zas až srdce se ulekne a zas dál pookřeje. A musíme všecko jedno s druhým mile a trpělivě snášet; a tak nám ty leta utečou, ani se člověk nenaděje. Přála bych každýmu, kdo bude to moje starodávné škrábání číst, aby ucítil, ale ne zkusil, co jsem já do svých padesáti šesti roků přežila. Moc zlého a trpkého a málo dobrého jsem v tom svým dlouhým věku okusila.“

Zápisky později zdědil Josef Jan Frič, syn J. V. Friče a Anny Sázavské (Kavalírové), který se rozhodl tento výjimečný záznam rodinné historie publikovat. O vydání napsal: „Svůj památník sepisovala babička snad rok, snad dvě léta pilně den co den. Slýchal jsem o tom nejednou vyprávět. Sedávala v myšlenkách v besídce při řece u sázavského mlýna a psávala pak u stolku v hořejší ‚seknici‘ s vyhlídkou na zámek a okolní kopce. Psala hned na ráz bez jediné chyby.“ Hned po prvním vydání v roce 1929 se dílko stalo literární raritou.

V roce 1988 napsal podle této předlohy Arnošt Goldflam dokumentární hru s názvem Vzpomínky babičky z minulého století. Režisér Zdeněk Kozák do hlavní role obsadil Helenu Trýbovou.

If you enjoyed this post, please consider to leave a comment or subscribe to the feed and get future articles delivered to your feed reader.

.
Komentáře

Zatím nemáte žádné komentáře.

Napište komentář k článku

(povinné)

(povinné)