Soňa Červená: Vše dobré i zlé se vám vrátí (2011)

Přidal: Přemek |

Říjen 27, 2011

Dokument připravil Jan Herget. Hovory se Soňou Červenou na témata nadčasová i aktuální. Redaktor Michal Lázňovský.

Natočeno v roce 2011. Premiéra 30. 10. 2011 (59 min.) v cyklu Přemýšlení mikrofonem – Přehlídka dokumentů na ČRo 3-Vltava. Repríza 21. 8. 2016 (ČRo 2 Praha, 22:00 h.); 7. 5. 2023 (ČRo Plus, 19:07 h.) k úmrtí Soni Červené; 25. 5. 2023 (ČRo 3 Vltava, 20:00 h.) v cyklu Radiodokument.

Pozn.: Rozhlasový dokument Jana Hergeta se pokouší nahlédnout za kulisy. V otevřeném rozhovoru se Soňou Červenou poznáváme nejen její náturu a názor na současnou českou společnost, ale i její životní filozofii. S postavami, které v současné době hraje, tato filozofie někdy souzní, jindy se od nich zase diametrálně odlišuje. Zajímá vás, co dělá Soně Červené radost, co má nejvíc ráda ve své rodné Praze a co ji naopak dopaluje? (anotace)

Lit.: Švejda, Martin J.: Fragmenty rozhlasu – Pozoruhodná to žena. In Divadelní noviny 19/2011 (15. 11. 2011) (recenze). – Cit.: V přehlídce rozhlasových dokumentů Přemýšlení mikrofonem zazněl i portrét Soni Červené Vše dobré i zlé se nám vrátí, který připravil Jan Herget (Český rozhlas 3 – Vltava premiérově 30. října).

Herget ve svém portrétu nepostupuje životem Červené nějak chronologicky, ale člení jej do tří dějství (pojmenovaných po inscenacích, ve kterých Červená v posledních letech v Čechách vystupovala: Návštěva staré dámy, Zítra se bude…, Věc Makropulos) a v nich se věnuje určitým tematickým okruhům (návrat do vlasti, Milada Horáková a komunistický režim obecně, stárnutí), nikoli však striktně, a tak jeho dokument nakonec tvoří spíš nesystematickou než systematickou skládanku. Autor také různě střídá způsoby dotazování: od nezávazného rozmlouvání nad všedními věcmi k až „klinicky“ soustředěnému kladení otázek. Někdy sklouzává do téměř trapné figury nepoučeného zvídavého školáčka, ale popravdě: je to možná lepší a prospěšnější, než kdyby vystupoval jako (pře)kultivovaný tazatel, vedoucí rozhovor „na úrovni“. Dokument sice v úvodu trpí zbytečnou artistností (různé experimentující zvukové efekty) a rychlým, až překotným střihem, ale záhy se tato vymyšlenost srovná a Herget upře pozornost na to podstatné: na samotnou Červenou, její slova. A ta, neředěna zbytečně dlouhými ukázkami z tvorby umělkyně či jakýmikoliv jinými „oddychovými“ vsuvkami, umožnila vznik neobyčejně soustředěného a intenzivního tvaru. Portétu osobnosti, jíž dominuje operou zušlechtěný hlas, člověku s vysoce kultivovanou češtinou, vzdělanému, sebevědomému, vitálnímu, s nezdolným životním optimismem. V úhrnu: osobnosti, kterou můžeme považovat za jeden (chceme-li být vznosní) z pilířů české kultury, za ztělesnění její kontinuity a odkazu prvorepublikového niveau. Červená v Hergetově dokumentu nemluví o vlastní rodině, o stávajících společenských a politických poměrech – zajisté by měla co říct; (jinak) ale mluví ochotně a rovně, neuhýbavě, bez sentimentu… Pozoruhodná to žena.

Radiodokument