Slyšte, co sladká píseň zpívá / Écoutez la chanson bien douce (2011)

Básník, o něco starší než třicetiletý, má v té době už za sebou osudný, tulácký, absintem i hádkami prosáklý vztah s Arthurem Rimbaudem. Vztah, který mu rozvrátil manželství, vztah neurovnaný a ambivalentní, jehož labilní divokost vyvrcholila roku 1874 proslulou scénou v bruselském hotelu, která se stala centrálním okamžikem verlainovské legendy, onou zoufaleckou hádkou, při níž Verlaine Rimbauda postřelil a byl za to belgickým soudem odsouzen na dva roky do vězení.

V jeho cele se započal pro další básníkovo dílo tolik podstatný přerod. Všemi opuštěný a všemi odsuzovaný, zkormoucený a zpokornělý básník, člověk dotud „lidství velmi nemytého“, slabošský hrdina pitek, neurvalých rvaček a nekonečných bohémských eskapád, nachází právě za mřížemi kriminálu pevnou půdu a smírné útočiště v náboženské víře.

Je to ovšem víra typicky verlainovsky intonovaná, tedy měkká, pasivní, nicméně i vroucná a plná důvěry v odpouštějící Boží milost. Zpytuje svědomí, a výsledkem tohoto upřímného zpovědního sebezpytu je několik desítek básní, napsaných na onom vězeňském kavalci, které básník později rozdělí do několika sbírek.

Nejznámější z nich nese příznačný název Sagesse, Moudrost, a Verlaine ji vydal roku 1880, jako obvykle na vlastní náklady. Ale není v ní už Verlaine coby absolutní básník odhmotněných, vypjatě hudebních veršů své vrcholné sbírky Romance beze slov, jejichž básnické skupenství by se dalo přirovnat k tekutým krystalům.

Básníka, jemuž nikdy nebylo nic dražšího, než „zamžený zpěv, v němž se Neurčité pojí s Přesným“, začíná teď zajímat i určitý, konkrétní lidský výtěžek básně, i její mimoestetická, nestylizovaná, mravně očistná poselství. V nich se Verlaine účastně sklání nad bědnými polohami lidské existence, nad životním utrpením, nejen však tím svým.

Byl v tom jistě kus mravní a existenciální autoterapie, která básníkovi zmítanému sebeničivými závislostmi, měla především poskytnout pevnější zakotvení v konečně šťastnější životní praxi, vymaněné již z otrockých pout všemožných náruživostí, po níž vlastně toužil po celý svůj život.

Není už tolik důležité, že jeho moudrá sebezáchranná předsevzetí vzala nakonec, na rozdíl od stále vroucí víry, za své. Cenu jímavé prostoty těchto intimně zabarvených niterných zpovědí, které nemají nic společného s okázalým afektem nábožného flagelantství a jsou jen pokorně a vstřícně nabídnutou dlaní osamělého básníka (jež však bohužel zůstala výzvou nikým nepřijatou), to v ničem neumenšuje.

Zdrojem té odzbrojující jímavosti, podtržené i měkkými hudebními liniemi básníkova verše, zalitého tlumeně tklivým, leckdy ale i ztišeně radostným světlem, je především básníkova upřímnost.

Verlaine ovšem byl vždycky tak trochu mýtomanem, který si systematicky a záměrně budoval svůj, dnes bychom řekli „image“ empatizujícího proklatce. V případě jeho veršů z Moudrosti se však na jeho opravdovost můžeme, myslím, zcela spolehnout.

Écoutez la chanson bien douce
Paul Verlaine     Slyšte, co sladká píseň zpívá
Překlad Karel Čapek
Écoutez la chanson bien douce
Qui ne pleure que pour vous plaire,
Elle est discrète, elle est légère:
Un frisson d’eau sur de la mousse!

La voix vous fut connue (et chère?)
Mais à présent elle est voilée
Comme une veuve désolée,
Pourtant comme elle encore fière,

Et dans les longs plis de son voile,
Qui palpite aux brises d’automne.
Cache et montre au coeur qui s’étonne
La vérité comme une étoile.

Elle dit, la voix reconnue,
Que la bonté c’est notre vie,
Que de la haine et de l’envie
Rien ne reste, la mort venue.

Elle parle aussi de la gloire
D’être simple sans plus attendre,
Et de noces d’or et du tendre
Bonheur d’une paix sans victoire.

Accueillez la voix qui persiste
Dans son naïf épithalame.
Allez, rien n’est meilleur à l’âme
Que de faire une âme moins triste!

Elle est en peine et de passage,
L’âme qui souffre sans colère,
Et comme sa morale est claire!…
Ecoutez la chanson bien sage.

Slyšte, co sladká píseň zpívá,
jež pláče vám jen pro potěchu,
jak chvějící se voda v mechu:
tak lehká je, tak zdrželivá!

Kdys býval znám ten hlas (a milý?),
než nyní zastřený je zcela
jak v smutku žena ovdovělá,
a přece co v něm ještě síly,

a v řasách šlojíře, jež vlají,
jak podzimní je vítr honí,
co skrytou hvězdu pravdu cloní
a srdci v žasu odkrývá ji.

A znovupoznaný hlas praví,
že dobro jen je, co nás živí,
že záští a hněv závistivý
po smrti pranic nezůstaví.

O slávě prostých mluví zvroucna,
o zlaté svatbě, blahé něze
šťastného míru bez vítěze,
o nečekání do budoucna.

Přijměte hlas, jenž prostoduše
v oslavu zpívá bez umdlení.
Ba dražšího nic duši není
než tišit smutek jiné duše!