Vztahy / Correspondances (2011)
Charles Baudelaire. Báseň ze sbírky Květy zla. Překlad Karel Čapek. Připravil a uvádí Rudolf Matys.
Natočeno 2011. Na webu Čtenářský deník od 5. 10. 2011.
Lit.: Matys, Rudolf: Vztahy / Correspondances. In web Čtenářský deník, 5. 9. 2011 (článek + nahrávka ke stažení). – Cit.: V cyklu Prameny od Seiny se posluchači seznamovali s básněmi moderní francouzské poezie. Verše zazní ve francouzském originále, i v českém překladu z pera Karla Čapka. Významnou součástí cyklu jsou úvody Rudolfa Matyse, které najdete u jednotlivých básní jak v písemné podobě, tak v autorově přednesu.
Omlouváme se, ale kvůli autorským právům bohužel nemůžeme tento cyklus nabídnout k volnému stažení. Můžete si ho tedy pouze vyslechnout.
První vydání Čapkovy Francouzské poezie nové doby vyšlo v roce 1920. „Většina Čapkových překladů vznikla uprostřed první světové války, roku 1916, mimo jiné jako výraz duchovní solidarity s bojující Francií. Řadu z nich Čapek nejprve publikoval časopisecky a první jejich knižní podoba spatřila světlo světa až po válce. Později Čapek svou kolekci podstatně rozšířil, i o nové autory z mladších generací. Tato nová verze pak vyšla v roce 1936. Od té doby se dočkal tento jedinečný a čtenářsky veleúspěšný soubor už více než deseti vydání,“ upozorňuje Rudolf Matys.
Charles Baudelaire: Vztahy/Correspondances
La Nature est un temple où de vivants piliers
Laissent parfois sortir de confuses paroles;
L’homme y passe à travers des forêts de symboles
Qui l’observent avec des regards familiers.
Comme de longs échos qui de loin se confondent
Dans une ténébreuse et profonde unité,
Vaste comme la nuit et comme la clarté,
Les parfums, les couleurs et les sons se répondent.
II est des parfums frais comme des chairs d’enfants,
Doux comme les hautbois, verts comme les prairies,
- Et d’autres, corrompus, riches et triomphants,
Ayant l’expansion des choses infinies,
Comme l’ambre, le musc, le benjoin et l’encens,
Qui chantent les transports de l’esprit et des sens.
Vztahy
Překlad Karel Čapek
Je chrámem příroda s živými pilíři,
jež slovy zmatenými někdy zahovoří;
v symbolů černé hvozdy se tu člověk noří,
jež na něj důvěrně svůj pohled zamíří.
Jak táhlé ozvěny, jež zdaleka se mísí
v jednotě hluboké, dálné a temnotné,
rozsáhlé jako noc a jako světlo dne,
tak vůně, barvy, zvuky odpovídají si.
Jsou vůně některé svěží jak dětská těla,
jak louky zelené, sladké jak oboe,
bohaté, vítězné či porušené zcela,
v nichž nekonečných věcí rozpětí se skrývá,
jak ambra, kadidlo, mošus a benzoe,
ze kterých extáze smyslů i ducha zpívá.
Naše putování se otevírá básní klíčovou nejen pro dílo svého autora, ale i pro celou moderní evropskou poezii. Jde o sonet nazvaný Vztahy, o úvodní báseň z Květů zla Charlese Baudelaira. Nejpodstatnějším veršem tohoto sonetu je jeho verš osmý, který v Čapkově podání zní: „vůně, barvy, zvuky odpovídají si“.
Ne že by byl Baudelaire objevitelem tohoto principu vzájemných vnitřních souvztažnosti smyslových zážitků a poznání, který si snad můžeme zjednodušit na zjištění, že lze například „slyšet barvy“ či „vidět zvuky“. Vědomí o těchto korespondencích, psychologicky řečeno synestesiích, najdeme například již u anglického barokního básníka Johna Donna, později třeba u Balzaka i Nervala, německý romantik E. T. A. Hofmann snil o klavíru barev, klavíru vůní.
Ale teprve Baudelaire zdůslednil a prohloubil význam těchto korespondencí. Ty u něj nezůstávají jen zkušeností ryze smyslovou, ale vytvářejí jakýsi průchodný koridor, jímž se celý vesmír lidského nitra propojuje v tajemné jednotě s kosmem přírodním. To on rozšířil toto vzájemné propojování smyslových zážitků, které se navzájem stupňují a násobí ve svém účinku, i na oblasti duchovní, a radikálně tak zmnožil pole lidského vnímání o překvapivě nové zóny.
Aby se tato, v naturálním stavu jistě chaotická data smyslových vjemů mohla stát komponentou záměrně konstruovaného estetického efektu, musí však vstoupit do hry i kritický, třídící intelekt se svou vůlí k přísné, koncentrované stavebnosti tvaru, který přesně kótuje a ohraničuje nepřesné a neohraničitelné, který je definitivou prchavosti. Žár, který mrazí. Básník usiluje o vyvolání dojetí, aniž je sám dojat.
Tohle napětí mezi spontánní, až horečnatou mluvou smyslů a kritickou estetickou distancí ducha je nejvlastnějším zdrojem působivosti této lyriky. Obrazně řečeno: žhavá matérie života se tu taví ve skleněných retortách, které jsou sice křehké a průhledné, ale zároveň natolik pevné, že nikdy nesmějí prasknout…
Tím souběžně už hovoříme také o charakteru Baudelairovy obraznosti, která se radikálně zbavuje rétoriky, únavných mechanických popisů i zprostředkujících přirovnání starších poetik. Nejde v ní už o fyzikální mechaniku, ale o mnohem složitější procesy básnické chemie, ba alchymie. Jen jejím prostřednictvím se může projevit monistická jednota psychického a fyzického, smyslového a duchovního komplexu lidského bytí v jeho plné intenzitě, jen tak se může před člověkem objevit naráz celá planetární soustava jeho nitra.
Po Baudelairovi se na tuto těžkou, ale nádhernou kolumbovskou výpravu za tajemstvím slova, které je transparentní s tajemstvím života, vydali Verlaine i Rimbaud, mnozí další básničtí symbolisté, po nich surrealisté, a tato řada nekončí ani dnes.
If you enjoyed this post, please consider to leave a comment or subscribe to the feed and get future articles delivered to your feed reader.
Komentáře
Zatím nemáte žádné komentáře.
Napište komentář k článku