Nejlepší z nejlepších (2011)

Přidal: Přemek |

Listopad 16, 2011

David Hertl. Dokument o osudech české rodiny, která obsadila usedlost v obci Krásný Les na Frýdlantsku, je především svědectvím o složitosti dosidlování Sudet. Redaktor Michal Lázňovský.

Natočeno v roce 2011. Premiéra 23. 11. 2011 (60 min.). Repríza 15. 4. 2012 (ČRo 6, 20:10 h) v cyklu Téma.

K poslechu zde.

Lit.: Hertl, David: Nejlepší z nejlepších. In web ČRo, listopad 2011 (článek). – Cit.: V archivu Českého rozhlasu je jeden jediný zvukový záznam z první vlny dosídlování pohraničí. Pochází ze září roku 1945. Reportér Josef Cincibus se tehdy vydal do severočeského Frýdlantu, kam přicházeli zemědělci z Turnovska.

Na archivním snímku můžeme slyšet mimo jiné projev zástupce ministerstva zemědělství, který dosídlence na frýdlantském náměstí vítá jako ty „nejlepší z nejlepších“. Jenže české pohraničí často ani dnes zdaleka nepřipomíná místo, kde by byli ti „nejlepší z nejlepších“… Jací lidé tehdy vůbec na periferii republiky přišli? A jak se jim dařilo? Žilo se jim opravdu dobře, jak sliboval inženýr Koťátko?
Reportér Josef Cincibus se tehdy, v roce 1945, vydal také do vesnic, aby zachytil (v optimistickém duchu, jak jinak) situaci prvních českých dosídlenců v německých chalupách. Setkal se i s rodinou Cvrčkových, která přišla z Turnovska a obsadila usedlost v obci Krásný Les, dříve Schönwald. Po letech dnes příslušníci této rodiny vzpomínají v dokumentu Davida Hertla nejen na své prarodiče, kteří se tehdy do Sudet vydali, ale také na to, jak obtížně (a neúspěšně) se pokoušeli obnovit hospodaření po roce 1989.
V pořadu hovoří i další obyvatelé Krásného Lesa a okolních obcí a také historikové, kteří dávají vzpomínky pamětníků do historických souvislostí, nabízejí širší pohled a pokoušejí se o odpověď na otázku, zda bylo dosídlení českého pohraničí vůbec úspěšné a nakolik se s jeho důsledky potýkáme dodnes. Zvláštní barvu dodávají pořadu archivní snímky, které s odstupem let získaly podivuhodnou výpovědní hodnotu.

„Že Sudety zmizely, to si uvědomujeme stále intenzivněji a hlouběji. … Teprve chůzí po cestách, které náhle nesmyslně končí, podél zídek z vysbíraného kamení, které neoddělují louky a pole, ale lány plevele a náletů, po stráních na kost černých pahýlů jabloní a hrušní, teprve chůzí kolem zbytků lidských sídel, které identifikuje pouze botanik, objevíme, co všechno skutečně zmizelo.
Jistě, zmizeli konkrétní lidé, se kterými vedeme a ještě povedeme obtížný dialog o minulosti, tak jako oni jej vedou s námi, ale zmizely především plody práce celých generací, uložené ve zcela nepolitické krajině jako v té kdysi nejbezpečnější záložně.
Tyto Sudety lidské práce zmizely, protože jsme neuměli, my, tak šikovný a pracovitý národ, tu práci zhodnotit, přidat k ní tu naši. Jistě, neplatí to zdaleka všude, ale vcelku to platí.
Nešlo to. To jsou Sudety – že to nešlo. Proč to nešlo, proč jsme neuměli či nemohli navázat na staletí práce původních kolonistů a pak už usedlíků – sousedů, to je to, co v Sudetech zůstává, to je otázka, kterou nelze žádným sebeospravedlňujícím vysvětlováním sprovodit ze světa. Co se tam stalo v prvních letech po válce, obtisklo se do kulturní krajiny, a tedy i do lidských sídel tak, že by to ani poctivá, pilná práce neuměla zahladit.
Jsou to tedy samé otázky. Méně cest, které vedou k cíli, méně kamenů, jejichž hromady mají smysl, méně hrušní, které plodí, a méně sídel, v nichž žijí lidé. A o to více otázek.
Ty otázky, to jsou dnešní Sudety.“
(Z úvahy Petra Pitharta, kterou napsal v roce 2004 do knížky Zmizelé Sudety a která je v pořadu citována.)

Radiodokument