Tvůrci versus baviči: Nerozhodně

Přidal: Přemek |

Prosinec 13, 2011

Jan Vedral

Rozvíjet kritické myšlení či drilovat technologické stereotypy – pedagogický problém (a vliv vysílání ČRo na jeho řešení)

Referát na semináři Sdružení rozhlasových tvůrců na Prix Bohemia Poděbrady 13. 10. 2011, na němž zazněl i příspěvek Aleny Blažejovské „Nemuset, ale moci“.

Referát byl přednesen spatra na základě tezí, které jsou zde podrobněji rozpracovány. Jednotlivé kapitolky byly „titulkovány“ podobně, jako v tomto textu. Informace o referátu (a titulcích) vyvolaly dodatečně nesouhlasnou reakci nepřítomného šéfredaktora Čro 2 – Praha. Na jeho žádost je úvaha o nezpůsobilosti kreativních pedagogů vychovávat „dokonalé řemeslníky“ dodatečně opatřena titulkem Život je pes.

1. We Dont Need no edukation

Učitel, který, jako moje maličkost, už tři desetiletí učí (také) kreativní obory na vysokých školách, a současně je zaměstnán v rozhlase, je svým způsobem komickou postavou. Na vlastní oči je svědkem onoho rozporu mezi „teorií a praxí“, tedy mezi tím, k čemu jsou studenti – v rovině vzdělanostní, kreativní, estetické a také etické – ve škole vedeni, a požadavky zaměstnavatele. (I když slovo požadavky není právě výstižné, vhodnější by – v případě instituce jakou je ČRo - bylo mluvit o „specifickém klimatu pracoviště“.)

Učitel je samozřejmě potěšený, když potkává na rozhlasových chodbách své bývalé studenty a sleduje, oč ve své kreativní práci usilují a zda a jak se jim to daří.

Je však zděšen, když vidí, nač narážejí. Řečeno stručně a tudíž nepřesně: absolventi, kteří jsou nezatíženi způsoby myšlení a paestetikou normalizace, kteří jsou díky otevřené Evropě často jazykově kompetentní a cítí se být identifikováni (jsou „doma“) nejen v tom našem „dolíčku mezi pohraničními horami“, ale opravdu v Evropě, jsou vystaveni tlaku, aby „metamorfovali“ v tzv. „rozhlasáky“. Nemyslím tím tlakem nezbytné požadavky zaměstnavatele, který samozřejmě chce, aby se nováček naučil pracovat v týmu, respektoval hierarchii organizace, ovládnul standardizované pracovní postupy. Myslím tím nevyslovený, ale citelný požadavek větší proměny, požadavek změny paradigmatu, mířící k takovému přebudování hodnotového systému, který se často dotýká až samotné integrity kreativní osobnosti.

Na to, že nováčci – absolventi různých škol, si v rozhlase připadají jako v nějaké „podivné realitě“, která existuje souběžně s realitou žitého světa, a že mají potíže se s nepsanými pravidly této podivné reality ztotožnit, poukázaly názorně výzkumy, které nedávno provedlo vedení rozhlasu ve spolupráci se specializovaným akademickým pracovištěm mezi zaměstnanci Čro. Míra nespokojenosti zaměstnanců se stavem instituce, způsoby jejího řízení, s firemní kulturou, se vztahy na pracovišti a mezi pracovišti vzájemně, s prací a možnostmi osobnostního rozvoje v korelaci s pracovními příležitostmi a výzvami a nedůvěra v možnost pozitivní změny narůstala úměrně klesajícímu věku a dosaženému vzdělání. Proměna v „rozhlasáka“, jak fyzická (celková „povolenost“ držení těla, jež ale vždy souvisí i s „flexibilitou“ postojů, velmi neformální oblékání se i při formálních příležitostech, určitá „lidová“ zanedbanost zevnějšku a způsobu mluvy atd.), tak, zejména mentální (oportunismus ve vztahu ke všemu, co vyjadřuje holistický zájem ČRo, neloajalita k vedení, neschopnost snést kritiku rozvíjená až k paranoidnímu jednání, dovednost ve spojování partikulárních osobních, často ekonomických zájmů s deklarovanými vznešenými hesly veřejné služby, sklony k účelovému spojování se k dosažení dílčích osobních cílů atd.) činí, naštěstí, některým nedávným absolventům vysokých škol značný problém.

Vykreslil jsem „rozhlasáka“ příliš tlustými barvami? Ano, byla to karikatura. V této komplexní podobě naštěstí (téměř) neexistuje, jako, samozřejmě, neexistuje ideální absolvent, jenž by byl etalonem všech pedagogických ambicí a projekcí.

Dnešní seminář se zabývá profesní přípravou studentů pro práci v rozhlase. Řada absolventů však narazila (a i přes snahy o změnu deklarované nedávno nově ustaveným vedením stále naráží) na to, že i v médiu veřejné služby se za profesionalitu vydává znalost obsahových klišé a osvědčených nepůvodních rutinérských postupů. Absolventi na to reagují buď tím, že po srážce s takovými požadavky odejdou, nebo se pragmaticky přizpůsobí, využijí obrovského potenciálu rozhlasu k tomu, aby se zdokonalili v práci s technologiemi a standardními pracovními postupy, a toto „know how“ si pak odnesou do privátů, kde je výhodně zpeněží. Třetí možnost, totiž to, že se absolvent poměrům cynicky přizpůsobí, zničí nezbytný idealismus a étos, získaný studiem; proto připadá učiteli jako nejtragičtější.

Proč toto přizpůsobení, v zásadě evoluční krok ve vývoji rozhlasového pracovníka, vnímám z pedagogického hlediska jako tragické? Protože kromě nezbytné generační obměny, ke které v rozhlase dochází, a při níž se zkušenosti jedné generace předávají a kriticky zhodnocují v práci generace další, proběhlo v ČRo několik nepřirozených obměn, vyvolaných známými společenskými souvislostmi. Nástup normalizátorů v 70. letech znamenal programové přetržení vývojové kontinuity a také záměrnou izolaci rozhlasové práce a tvorby od evropského kontextu. Pracoviště byla personálně a kompetenčně zdecimována, na uvolněná místa byli rekrutováni tehdy mladí, ambiciózní a často i bezskrupulózní lidé, kteří byli rychlokvašně zaškoleni. (S řadou z nich se rozhlas na začátku 90. let rozloučil, ale nebyli to všichni ti, kdo, jak říká aforista Lec „ nahrazují nedostatek talentu nedostatkem charakteru.“) Byli to zejména tito normalizací prefabrikovaní „rozhlasáci“ (a „televizáci“), kteří určili pro několik generací „mediální estetiku“. Oni byli již v 80. letech vnímáni jako „profíci“ a dáváni za vzor těm, kdo, jako já, tehdy do rozhlasu přicházeli. Nejpatrnější je to zejména na pojetí specifické normalizační „zábavy“, vyjádřené např. v produkci „zábavné hudby“. Dodnes je schopnost naplňovat tuto pochybnou a normu, o níž dokládají kulturální studia, že přes svou zdánlivou „zábavnost“ rozhodně nebyla ideologicky nepříznaková, stále mylně označována jako „rozhlasová profesionalita“. V 90. letech se normalizační rozhlasová estetika a duch normalizačního rozhlasu setkala s (předem k nezdaru odsouzeným) pokusem navázat na estetiku 60. let. Do tohoto souboje dvou značně vyhaslých konceptů rozhlasového vysílání záhy brutálně vstoupila estetika a duch komerčních vysílatelů. ČRo nebyl dost hbitý a otevřený, aby na změnu kontextu reagoval, a tak postupně ztratil 80% svého publika. „Ostrovem jistoty“, ke kterému se „profesionální“ programoví pracovníci dnes nakonec nejčastěji uchylují, je zvláštní kombinace středoproudého merkantilismu komerčních rádií s normalizační „ostalgií“. A tak duch a estetika normalizačního rozhlasu žijí dál, recyklují se v dalších generacích, spoluvytvářejí zmíněné „klima pracoviště“, s nímž jsou absolventi, sebe lépe profesně připravení, konfrontováni. Ona třetí možnost, cynické přizpůsobení se, tak likviduje výsledky jakéhokoli vzdělávacího procesu a recykluje duch normalizačního vysílání pro další generace. Neboť oni cyničtí přizpůsobení, dosáhnou-li v podnikové hierarchii vyššího postavení (k čemuž mají, díky své flexibilitě, nejen chuť, ale i předpoklady) při generační proměně předávají nastupujícím právě takovou „profesionální“ zkušenost.

Absolventi, kteří přicházejí do rozhlasu, narazí na generační nevyváženost řady pracovišť (redakcí), kde zůstávají „mladými“ i ve zralém středním věku. Pro věrné, tudíž letité posluchače, vysílají letití rozhlasáci, ani čtyřicátník dnes přece „ještě nemůže vědět“, co auditorium skutečně chce a jak se na ně obracet. Vždyť nemůže pamatovat ta „hezká odpoledne“ např. spartakiádního vysílání…

Učitele vyděsí a znechutí i to, když vidí, jak v rozhlase o absolventech škol (často se zkušeností získanou při výměnných studijních pobytech v zahraničí, občas i o absolventech či externích studentech doktorandských programů) rozhodují lidé, jimž vzdělání nahrazují kariérní ambice, ti, kteří náročnou cestou sebevzdělání neprošli, vzděláním pohrdají a spoléhají se na „mantry šamanských zaříkávadel“, vyčtené z různých příruček managementu či marketingu .

A tak učitele napadá, že to, co se zpívá ve slavném songu z projektu Pink Floyd Zeď, totiž, volně (a ještě slušně) přeloženo: „Kašleme na vaše vzdělávání“, není dnes zdaleka postojem studentů (na veřejných školách), jako spíše postojem, který se parazitně usídlil v nekonečných útrobách veřejnoprávní instituce (institucí).

2. Je jaká je

Problémy na rozhraní mezi školami a praxí nemůžeme začít řešit, dokud nenahlédneme situaci ve vzdělávacích institucích a na mediálním trhu práce takovou, jaká „skutečně je“ a přestaneme dále platonsky uvažovat o tom, jaká by ideálně být měla. Tohle nám ostatně žitá skutečnost dělá stále, je jiná, než jak si ji vznešeně projektujeme. Určitě to však nedělá proto, abychom se měli na co alibisticky vymlouvat.

Za dvacet let prošlo naše vysoké školství proměnou od „elitního“ přes „demokratizované“ až k „masifikovanému“. Stručně řečeno, zatímco na konci 80. let na vysokých školách studovalo méně než 10% každého populačního ročníku, nyní se vysokoškolskými studenty stává více než jeho polovina. Jakkoli se tedy za dvacet let vysokoškolské vzdělání nejprve odideologizovalo a posléze přeci jen (i když s rozdíly) obsahově zkvalitnilo, ztrácelo současně nejen elitní, ale i exkluzivní ráz.

Taková míra masifikace má své příčiny a důsledky. Nejvýraznější příčinou je snaha připoutat mladé lidi, pro které není dostatek nekvalifikované práce a kteří mají největší potenciál rebelovat, k nějaké pravidelné činnosti a k vidině příštího profesního uplatnění. Boloňský proces, sjednocující vysokoškolské vzdělání poskytované školami v Evropské unii, deklaruje vidinu „vzdělanostní společnosti“, ke které se také rádi hlásí politici. Ušlechtilý projekt; sotva však můžeme dnešní evropskou společnost vnímat jako nějak kromobyčejně vzdělanou. Na druhé straně jeho uskutečňování léta s poměrným úspěchem zaměstnávalo velké skupiny mladých lidí (a menší skupiny učitelů, kteří by patrně byli jinak nezaměstnatelní) a oddalovalo tak sociální kolaps.

Poté, co permanentní krize, mylně označovaná jen jako ekonomická, zastavila bujení společnosti „růstu růstu“ (jak o ní mluvil V. Bělohradský), ukázal boloňský proces svou odvrácenou tvář. Jeho výsledek se nyní začíná jevit jako vážný sociální problém. Nejde o to, že by v globalizovaném světě nebyl dostatek nekvalifikované práce, on je zde nedostatek práce jako takové. Mladí lidé s doktoráty, s více absolvovanými vysokými školami, nenacházejí uplatnění. Sen o vzdělanostní společnosti se rozplývá na madridských náměstích, předměstích Paříže a Londýna, na ulicích Atén, ale už také třeba v Ljublani či v Berlíně. Potenciál vzpoury je u vzdělaných lidí menší, nejenže obtížněji podléhají ideologickým manipulacím a simplifikacím, ale také už jsou často spoutáni řetězy půjček a hypoték. Koncepce tzv. kreativního průmyslu možná nabízí východisko, spíše ale je to jen další evropsky korektní placebo.

Důsledkem masifikace vysokoškolského vzdělání pak je to, co popisuje K. P. Liessmann v nyní oblíbené eseji Teorie nevzdělanosti. Nemusí jít právě o neblaze proslulá „plzeňská práva“, vysokoškolské tituly nejsou vždy zárukou kompetence absolventů.

Demokratizace a masifikace vysokoškolského vzdělávání, která probíhala v USA (odkud také pojmy charakterizující tento proces pocházejí) několik desítek let v souvislosti s kontinuálními proměnami společnosti, se u nás odehrála během dvou dekád. Ani vysoké školy, ani společnost na ni nebyly připraveny. Dodnes úplně přesně nechápeme, co se v této oblasti stalo. Názorným příkladem budiž to, jak v obecném vnímání funguje titul bakalář, udělovaný, v duchu Bologně, absolventům tříletého vysokoškolského studia. Někteří ho ani nepovažují za plnohodnotný vysokoškolský titul. Jiní, tímto titulem vybavení, si naopak počínají, jako by absolvovali osm let doktorského studia, jako by je titul Bc., určený těm, kteří jsou schopni kvalifikovaně vykonávat odbornou práci ve vedeném týmu, opravňoval k tomu tyto týmy sestavovat, vést a programovat. (Ostatně, „dělňácké univerzity života“, mají nejen v ČRo doposud svou hodnotu při obsazování míst, vnímám to, jako vysokoškolský učitel a občas také „bodře“ posmívaný „intelektuál“, jako nekulturní projev pohrdání vzdělaností.)

Rychlost proměny společnosti z toho „jaká by měla být“ do podoby „jaká je“ nás i v tomto případě zaskočila. Vysoké školy už neslouží jako „brána do praxe“, jako kultivující prostředí, z nějž pedagogové, ne nepodobni slavnému vrátnému z Kafkova Procesu, „vpouštějí“ do života kvalifikované odborníky schopné uplatnit se ve fungujících institucích a strukturách těch elitních profesích, které takové vzdělání vyžadují. Masifikace vzdělávání způsobila, že se tato brána otevírá nepoměrně snadněji a procházejí jí už ne jedinci, ale hned celé tlupy absolventů. Někdy je u ní věru pěkný průvan a někteří pedagogové – vrátní trpí rýmou, jež je výrazem jejich bezmoci.

Podívejme se jen na ty obory, z nichž se rekrutují (či by se rekrutovat mohli a měli) tvůrčí pracovníci ČRo. Velmi módní „mediální studia“ v nejrůznějších akcentech (od psané žurnalistiky až po kombinace s persvazivní publicistikou, tedy tzv. „pí ár“ či s marketingovou komunikací) jsou akreditována snad na všech regionálních univerzitách a v masovém měřítku se studují i na soukromých vysokých školách. Umělecké školy střední, vysoké, veřejné, soukromé vyprodukují každý rok několikasethlavou armádu herců, moderátorů, režisérů, scenáristů… Většina těchto absolventů je přesvědčena o tom, že jsou na praxi připraveni a chtějí vstoupit do mediálního a tvůrčího „provozu“. Provoz tento jejich názor nesdílí. Studium takto individualistických oborů je naštěstí dovedlo k značné samostatnosti v „sebeprogramování“ kariéry, takže, alespoň pokud je mi známo, netvoří, na rozdíl od jiných oborů, recidivující klienty pracovních úřadů.

Ale současně – a to především vytváří „dané okolnosti“ dnešní situace: postmoderní realita rychle rozbila po generace budované systémy a instituce. Struktura těchto institucí byla projektována osvícenectvím, založena (v našem případě) národním obrozením a dobudována, až do sebekarikující podoby, totalitou. V plánovaném socialistickém hospodářství byla akademická půda (resp. to, co z ní tehdy zbylo) propojena s praxí. Když jsem – neúspěšně – v roce 1975 dělal poprvé přijímačky na DAMU, sháněli se dva studenti režie ze severomoravského kraje; plánovalo se totiž, že do pěti let dva režiséři na Ostravsku půjdou do penze. Nejenže jsem byl z exsvazácké, stranickými prověrkami zdecimované rodiny, navíc jsem byl ještě ke všemu z Prahy… Takové svázání akademické půdy s konkrétní praxí se, naštěstí, zrušilo. Dnes již neplatí tehdejší bonmot, že zásadní zkouškou, kterou člověk, jenž pak celou kariéru strávil jako herec, musel vykonat, byla přijímací zkouška na divadelní fakultu.

Před třemi lety otřásal Akademií múzických umění v Praze boj o volbu rektora. Nejde mi teď o jeho rekriminaci, ale o to pochopit jeho podstatu, jež souvisí s tématem, totiž s rozpadem institucionální základny „kolektivních umění“. Proti sobě výrazně stály Hudební fakulta a Filmová fakulta. Divadelní byla polarizována. Hudebníci nemohou vesměs pracovat mimo instituce, mimo orchestry, například; filharmonie se nesejde ad hoc pro jeden umělecký projekt. Filmařům privatizací Barrandova, změnou ČT a dalším borcením institucionální struktury už dnes nezbývá, než studovat tak, aby pak mohli pracovat zejména projektově. Tedy, na jedné straně – studovat pro instituce, na straně druhé – studovat obor. Studovat tak, abychom obstáli měřítkům existujících pracovních pozic, či studovat tak, abychom pracovní příležitosti dokázali vytvářet a flexibilně mezi nimi surfovat. Toto dvojí pojetí (obojí je opodstatněné) se projevuje už ve vztahu učitel a žák, v nástrojích, jimiž si pedagog buduje autoritu, ve vytváření studijních programů a jejich konkrétním naplňování. Tyto odlišné přístupy se při havarované volbě rektora na AMU srazily s pustošivou energií dvou vlaků jedoucích proti sobě na jednokolejné trati. V postmoderní realitě ale už není jediný správný směr, trať už není jednokolejná, i na Mount Everest lze vystoupat různými trasami. „Majitelé pravd“ jsou právě těmi výpravčími, kteří způsobují podobné havárie. AMU se z ní dodnes nevzpamatovala a vztahy a důvěra akademické obce jsou narušeny.

Tolik pokud jde o proměny vzdělávání. Nedosti na nich. Dobře víme, „jaká by měla být“ média veřejné služby, v našem případě ČRo. Dobře víme, že taková nejsou, ale neradi slyšíme, „jaká jsou“. Za dvacet let ztratil Český rozhlas nejen monopol, ale i své postavení ve společnosti. Zajímá pouze 20% českých radiových posluchačů. Prochází, společně s médii veřejné služby v celé Evropě, hlubokou krizí identity. I v tomto případě, podobně jako u „sektoru vysokoškolského vzdělávání“, jde o kombinovaný proces, kde si ve zkratce musíme projít vším, nač měly netotalitní společnosti více času.

Po roce 89 vstoupil Český rozhlas do evropského světa svobodných médií a snažil se jim připodobnit. Sám tento moment šoku z pádu železné opony někteří pracovníci rozhlasu ještě dodnes nestrávili. Zdá se, že setrvačnost zde není jen důsledkem fyzikálních zákonů či projevem mentální indispozice. Patrně jde o hlubší biologickou příčinu. Četl jsem o experimentu, kdy biologové donutili rozmnožit se kolonii vodních jednobuněčných organismů v jakési lahvi. I když lahev byla rozbita, další a další generace potomků „zaflaškovaných“ organismů se vždy znovu dobrovolně a ukázněně uspořádaly do tvaru neexistující lahve a takto svorně a sešikovaně pluly ve volném oceánu. A tak i my zmírňujeme trauma šoku tím, že se uchylujeme ke starým dobrým lumpárnám a programovým typům, mrmlajíce při tom, že jde přece o tradici, její udržování a rozvíjení. Na některých jednáních programové rady ČRo jsem si připadal jako v takové „dobrovolně udržované lahvi“, nechráněné však bezpečím tlustého skla před predátory v dravém mediálním živlu.

Nezůstalo však jen u šoku z rychlé změny podmínek. Začali jsme si osvojovat podmínky života společnosti, mediální praxe v Evropě, byli jsme vedeni a motivováni svým přirozeným zájmem o integraci s Evropou k tomu, abychom se se jim naučili, ale tyto podmínky, tato praxe se již sama ocitla v nejprve skryté, posléze už očividné krizi. Mediální prostředí se proměnilo zcela zásadně a média veřejné služby v celé Evropě procházejí jedním nárazem za druhým. Různé „restrukturalizace“ a „transformace“ se odehrávají dílem jako obrana, ale dílem i jakou součást celoevropského souboje o rozsah, správu a financování veřejného prostoru.

Bezprostředně z toho – s ohledem na téma semináře – plyne poznání, že dnešní generace studentům má k médiím zásadně jiný vztah, než před dvaceti lety. Všichni, kdo se snaží učit rozhlasovou práci, potvrdí, že studenti rozhlas téměř neposlouchají, nejméně pak ten Český. Neztotožňují jej s obsahy, jež je zajímají, nemají rádi médium, které jim „programuje“ jejich čas, své preferované obsahy (z nichž celou řadu vysílání stanic ČRo přeci jen vysílá a je je nutné hledat) je prostě ani nenapadá od rozhlasu veřejné služby poptávat. To se, přirozeně, projevuje v jejich motivovanosti rozhlasem se vůbec zabývat.

Prvním předpokladem toho, aby pedagog začal učit budoucí rozhlasové profesionály, je, že ze studentů „vychová“ rozhlasové posluchače.

3. Život je pes

Podstata profese rozhlasového tvůrčího pracovníka byla od samého jejího vzniku janusovská. Dvojdomost vycházela z toho, jak byl koncipován rozhlasový program. Na jedné straně šlo o specifickou práci novináře, žurnalisty, publicisty, na druhé straně o specifickou práci tvořivou a uměleckou. O těchto specificích mluvíme jako o auditivních a od první akademické studie Václava Růta z počátku 30. let je můžeme teoreticky zkoumat. Výsledky tohoto zkoumání pak můžeme na vysokých školách přednášet těm, kdo rozhlasovou práci studují. Teorie je často nepropracovaná, tu odvozovaná od literární vědy, tu od činoherní dramaturgie, tu od mediálních studií, často je spíše „vědeckoidní“ než vědecky fundovaná a často proto působí poměrně legračně. (Definujte rozdíl mezi „ruchem“ a „zvukem“, nebo mudrujte o definici rozhlasového programu jako „ticha, rušeného občas slovem, hudbou a ruchy“.)

Teoretické uchopování problému však učiteli příliš nepomůže, má-li se v kreativní výchově studenta vypořádat právě s onou dvoudomostí. Novinářská tvář rozhlasového tvůrce je ta, která věcně zprostředkovává posluchačům informace, jež objektivizuje a kontextualizuje. Zato rozhlasový umělec se vztahuje k žité skutečnosti prostřednictvím obrazů a umělecké poznání zprostředkuje emocemi. VĚCNÉ EMOCE ovšem jsou protimluv. Je to rozpor zakládající na schizofrenii.

Nedosti na tom. Zpravodajství komerčních médií začalo informace emocionalizovat. Věcné zpravodajství média veřejné služby proti tomu působí nudně. Po pádu letadla u Jaroslavě, při kterém zemřeli i tři mladí hokejisti, vyhrávali v televizi pod obrazy tragédie rekviem. Média začala ve zpravodajství nepokrytě obchodovat s emocemi. Kontexty událostí jsou nahrazovány falešnými narativy, jinak řečeno „storkami“. Hlasatelé a reportéři hrají emoce, resp. snaží se, často opravdu komicky, dosáhnout emocionálního účinu v podstatě hereckými prostředky. Mediální umělci by si na to měli stěžovat u protimonopolního úřadu. Nedělají to, adaptují se. Artificiální tvorba inklinuje od umělých obrazů více k tzv. „non fiction“. V evropských rozhlasech je features oblíbenější než rozhlasová hra. Umělecké tvary se tváří jako publicistické, zabývají se často publicistickými obsahy. V tomto mateníku se pak nelze divit, že i někteří kompetentní činitelé (rozhlasoví radní) nejsou schopni rozlišit mezi novinářskými žánry a uměleckými obrazy (jak to ukázala diskuse o inscenaci Drábkova kabaretního textu Koule).

Rozhlasoví tvůrci musí mít svou odbornost, specializaci, ale nelze je současně vychovávat jako fachidioty. Pěstovat vědomí janusovské podstaty rozhlasové profese je nezbytné. Je přeci rozdíl mezi tím, když text napíšu, a tím, když mu „dám svůj hlas“. Dát hlas znamená, jak upozorňuje Ivan Vyskočil, souhlasit, integrovaný člověk „je svým hlasem“. Ručí – měl by ručit – sám sebou za to, co vypouští z úst; není už tedy pouhým anonymním hlasem, hlasatelem, rozhlašovačem. To ale nemůže dělat každý, jak se dnes a denně přesvědčujeme ve vysílání, k tomu je třeba nejen mít ten „hlas“, který je schopen srozumitelně obsáhnout sdělení, je třeba být i onou integrovanou osobností. Posluchačská soutěž o nejpopulárnější moderátory na letošní Prix Bohemia nám názorně ukázala, jaké jsou problémy rozlišit mezi osobností a tzv. celebritou.

Zmíněnou dvojdomost ještě zkomplikovala nutnost osvojit si práci s technikou. Stále méně zůstává obsluha „rozhlasové techniky“ doménou specialistů, ale stává se pevnou součástí redaktorské kompetence. Rozvoj médií nás přivedl do situace, kdy už nelze „technologií používat“, ale je žádoucí „technologiemi myslet“. Od školou ideálně připraveného rozhlasového tvůrce (který, naštěstí, se jak už řešeno, ve skutečnosti nevyskytuje, neb by působil jako monstrum) se tedy očekává, že bude celostní osobností, která dokáže obsáhnout a sloučit vlastně tři odlišné specializace. To pro lidský mozek, který má jen dvě hemisféry, z nichž, jak tvrdí psychologové, fungují každá jinak (jedna diskursivně, druhá obrazně), je úkol téměř nesplnitelný.

Při přípravě studijních programů na vysokých uměleckých školách (ale platí to pro všechny školy, které rozvíjejí kreativitu), členíme pracovně jednotlivé předměty do tří skupin. Nepochybně vysokoškolská je skupina předmětů vědomostních. Debata se vede o tom, zda ta skupina předmětů, které říkáme „dovednostní“, a v níž jde o rozvoj a tréning „psychosomatických“ dispozic nezbytných pro výkon profese, není vlastně ještě, jako každé drilování, spíše svou podstatou „učilištní“ než vysokoškolská. Třetí skupina předmětů je pak nejkomplikovanější, jde o samotnou kreativní výchovu, detekci a pochopení talentu každého studenta jako jedinečné hodnoty, o způsoby, jimiž lze dosáhnout toho, že se tato individuální talentová dispozice může organicky rozvíjet v pedagogem korigovaném a inspirovaném procesu, že osobitost bude rozvíjena vzájemně se znalostí technologických postupů. (Do tohoto pedagogického dilematu nám dává nahlédnout mytologizovaný příběh o antipodech Mozart a Salieri.)

Je tu však ještě jedno další velké úskalí. Respekt k individuální osobnosti a jejímu talentu nás, učitele kreativity, vede k tomu, že přirozeně rozvíjíme zejména to osobité, to jedinečné, to zvláštní. Jde tedy spíše o „ars“ než o „techné“, jde tedy spíše o „poesis“ než o „praxis“. Taková talentová výchova vychází se středoevropské kulturní tradice. Vnímá tvůrce (a v tom nesporně doznívá romantizující megalomanie) jako Autora a Autoritu, jako osobnost, skrze niž prochází Žitá akutečnost a vyjevuje v jeho Tvorbě svůj Smysl.

Vedle tohoto postosvíceneckého středoevropského pojetí však existuje ještě věcnější pojetí anglosaské. Zatímco v naší tradici se umělec pasuje na „svědomí národa“, jsou mu stavěny pomníky a je pohřbíván na Slavíně či Wawelu, je v oné věcnější tradici umělec především profesionální bavič. (Pomníků se ovšem stejně nezbaví a k jeho hrobům se táhnou procesí, jak dokazuje hřbitov Pere Lachaise.) Není to srážka vznešeného s nízkým (i když, přirozeně, u některých výtvorů také), ale akcentu buď zejména na transcendentnost a jedinečnost nebo zejména na zábavnost (ve smyslu ludičnosti, tedy hravosti, nikoli smíchové efektivity) a univerzálnější srozumitelnost. Na jedné straně stojí „vznešená“ Tvorba, na druhé „prostá“ Produkce.

Jsou známy směšnohrdinské historky o tom, jak velcí německožidovští spisovatelé, kteří emigrovali před Hitlerem, ztroskotali jako scenáristé v Hollywoodu. Zde se tyto dva přístupy srazily opět s razancí již zmíněných dvou protijedoucích vlaků na jednokolejné trati.

A oba tyto přístupy se dnes srážejí i v našem mediálním provozu. Převzali jsme totiž do něj oba kulturní modely, středoevropský i anglosaský, z obou jsme chtěli těžit jejich výhody, ale, jak už to „mazaných Čechů“ bývá, ani u jednoho nejsme ochotni ani schopni nést plně jeho náklady. Produkční (komerční) model prostě potřebuje více vydrilovaných enterteinerů a méně křehkých tvůrčích individualit. Pro vysokoškolské studium oborů z toho plyne požadavek více akcentovat onu stránku „dovednostní“ přípravy a méně onu individuální kreativní výchovu. Drilovat řemeslo, cepovat stereotypy, respektovat, že mediální scenáristika nivelizuje osobitost a vyžaduje univerzálnost… I když, Woody Allenovi jistě neuškodilo, když po nocích četl Čechova a Kafku, ale ve dne osm hodin seděl v kanceláři s N. Simonem s povinností vymyslet do dialogů ve scénářích jiných autorů každá 50 slovních gagů. Leč podle mého přesvědčení i přesvědčení ctěných kolegů na akademické půdě se tímto vysoká škola, kde se obor jaksi komplexně studuje (v plném významu onoho slova), zabývat nemá, to patří na specializované učiliště. Říkáme to se středoevropskou tradiční tvůrčí pýchou, ale také, otevřeně řečeno, i proto, že onu vysoce profesní produkci masové kultury sami drilovat neumíme. Středoevropský intelektuál jaksi přirozeně raději stojí na elitářských východiscích frankfurtské školy a masovou kulturou pohrdá, neboť pohrdá manipulací s masami, než aby postupoval v duchu příruček „Scenáristou oskarových filmů ve dvanácti lekcích snadno a rychle“. Potíž začíná, když „adornovsky“ ustrojený intelektuál (u nějž není nezbytné, aby Adorna kdykoliv četl) spočine v instituci, v níž je jeho tvorba konfrontována s řídící praxí samo studentů příruček „Práce s lidskými zdroji v kostce“ či „Večerní kurs marketingu“.

Profesionálně vyrábět kvalitní produkty masové kultury neumí, samozřejmě, ani naše média. Jsme zemí, jež proslula úspěšnými filmovými parodiemi na filmové žánry. Limonádový Joe jako parodie žánru je nenahraditelný, ale z místních pokusů o western má nejblíže k žánrovému kánonu agitka Král Šumavy. To, co je u nás dnes vydáváno za „profesionální produkty masové kultury“, jsou v naprosté většině jen jejich amatérské, či přímo šmírácké napodobeniny. Od „písničkálů s half playbackem“, vydávajících se za muzikál, přes české filmové „thrillery“ až po to, co jsme schopni posluchačům servírovat jako rozhlasovou zábavu.

České vysoké umělecké školy a, pokud vím, i akademická pracoviště mediálních studií, se snaží do provozu „vypouštět“ absolventy, z nichž každý je originální jedinečnou tvůrčí individualitou. Nelze se pak divit tomu, že pokud se tyto individuality neidentifikují s požadavky provozu masové kultury, provozovatelé takové popkultury se obracejí na diletanty. Naši absolventi směřují spíše do veřejnoprávního, nekomerčního sektoru. Často jsou ovšem nemile zaskočeni tím, že i tady jsou vystaveni požadavkům produkce masové kultury, produkované ovšem často diletantsky. A tak buď odejdou, nebo sami začnou diletovat.

V projektu „rodinného seriálu“ jsme se – dva zkušení autoři a pedagogové – pokoušeli pracovat s mladými, ve svých oborech úspěšnými scenáristy na vytvoření profesionálně kolektivně produkovaného rozhlasového sitcomu. Povedlo se to jen částečně. Vytvořit profesionální postupy ve všech fázích přípravy, nejen v autorské a dramaturgické, ale i realizační, bylo však obtížné, patrně nad schopnosti autorů pedagogů, rozhodně nad ochotu a síly rozhlasu. Případné pedagogické přínosy, které z tohoto projektu rozhlas mohl vytěžit, byly rychle zmarněny. Oni mladí autoři už dnes (s jednou výjimkou) pro rozhlas nepíšou, píší pro televizi. Rozhlasový program se raději vrátil k prověřeným normalizačním enterteinerům.

Zdá se, že práce pedagoga, který přivede absolventy do rozhlasu, by měla skončit tím, že jeho exstudenti debutují. Tím, že to umožní, je splněna morální povinnost rozhlasových programových pracovníků zabývat se mladými, po debutu už nemusí nic následovat (a také zpravidla nic nenásleduje). Program se vrátí ke svým jistotám a programoví pracovníci ke svým neriskantním stereotypům.

Inu, život je pes.

4. Zpátky si dám tenhle film

Problém ČRo jako media veřejné služby tkví v tom, že nedokázal (a zatím nedokáže) včas a kreativně reagovat na proměny společnosti a mediálního provozu. Drží se až pateticky úpěnlivě segmentu stárnoucího publika, které přirozenou cestou v nejstarších posluchačských skupinách zaniká. Nedokázal, jak už se opakovaně potvrdilo, dostatečně oslovit nejméně dvě posluchačské generace a vytvořit v nich „posluchačský návyk“ na vysílání veřejné služby.

Je zjevné, že absolventi vysokých škol mohou do kontextu diskursu „starého média pro staré publikum“ se svými obsahy, komunikačními způsoby, nekoncentrovanou klipovitostí a zkratkovitostí sdělování, vstoupit jen obtížně. Měli by vytvářet program pro svou „cílovou skupinu“, ne se proměnit v „mladé staré“, aby v kontextu obstáli. Z tohoto hlediska skutečně nejsou pro práci převažující části ČRo připraveni.

To, že dnes ČRo vysílá jen pro část veřejnosti a většina programu je určena „starému věrnému“ publiku (a koncipována tak, aby jej nepopudila) je jednou z daní, kterými naše společnost dodatečně platí za normalizaci.

Normalizační vysílání vyprázdnilo a zdiskreditovalo obsah novinářské práce a publicistiky. Zpravodajská funkce vysílání je dnes něčím, co se významně realizuje jen ve vztahu k omezenému, aktivnímu auditoriu. Masové auditorium už dnes dává přednost instantnímu zpravodajství komerčních vysílatelů. Komerční vysílatelé svůj „zpravodajský krámek s emocemi“ také příslušně rozšiřují a zkvalitňují, média veřejné služby dnes už rozhodně v oblasti zpravodajství nehrají prim. Nastupující generace si navíc navykla obstarávat informace z internetu, nikoli z tištěných či elektronických médií.

Normalizační vysílání deformovalo kulturní a vzdělávací funkci vysílání. To namísto poznání nabízelo agitaci. Namísto vzdělávání nabízelo lekce dogmatismu. (Marxismus leninismus byl nejpokročilejší vědou té doby, vzpomeňte, všichni, kdo jsme tehdy studovali na vysokých školách jsme z něj skládali státnice, jak to tedy mohlo vypadat.) Namísto uměleckých obrazů se snažilo nabízet plakáty. Tvorba v médiích byla výrazně limitovaná, společenská tématika byla ideologizovaná, k jakés takés relevantní umělecké výpovědi o žité skutečnosti docházelo zejména na tématech intimních či, paradoxně, na historických látkách.

Normalizační vysílání za železnou oponou se navíc odehrávalo mimo kontext evropské tvorby. Tam, kde se v Evropě sdílela – i v oblasti popkultury – zahraniční tvorba, nahrazovala ji v Husákově Československu původní produkce, spíše ovšem nadprodukce. Tak vznikl fenomén normalizační zábavy s atributy jako „laskavý humor“, „vzít za srdíčko“, „co je české, to je hezké“, s Vánocemi, jejichž trascendentní rozměr nahrazoval koncert Karla Gotta v Lucerně, z uměle deformovaným folklórem, který neodpovídal verifikovatelným etnografickým výzkumům, s občanskými obřady, jež měly nahrazovat církevní svátky, s obrazy ztepilých estébáků (Major Zeman), moudrých žen z lidu (Žena za pultem a Vondrovi), opileckých blábolilů na združstevněných vinicích (degradace výjimečného talentu herců Menšíka a Krónera) a s celým tím nevkusným lidově demokratickým Ein Kessel buntes naší provenience…

Soukromým vysílatelům se během necelých dvaceti let podařilo (v několika krocích) zábavnou (bavičskou) funkci médií zcela ovládnout. Z nostalgie (resp. ostalgie) vzaly ty nejplodnější rouby, často bez ohledu na jejich ideologickou infekčnost, prokřížily je s produkty světové masové kultury a zábavního průmyslu. Média veřejné služby tomu konkurovat nemohou, neumí a na této úrovni vlastně ani nesmí.

V těchto několika odstavečcích jsem se pokusil postihnout, jak se ČRo historicky dostal do situace, v níž prohrál u většiny publika jako zdroj zábavy, v níž se obtížně prosazuje jako zpravodajské a publicistické médium a v níž se s mnoha (často vnitřními) limity pokouší fungovat jako vzdělávací a kulturní instituce a obhájit tak svou identitu a legitimitu média veřejné služby. Jedině v kulturní a vzdělávací funkci rozhlasu veřejné služby komerční média nekonkurují. O ni by se tedy, nejen jaksi ze zákona, ale i z logiky věci, měl opírat více, než o marnou konkurenci privátním enterteinerům. (Při veškeré povinné úctě, Jiřího Pomeje či Rudu z Ostravy rozhlas veřejné služby neunese a vlastními klony jim konkurovat nesmí.)

Tato situace má vliv na to, jak pro rozhlas připravovat příští pracovníky. Nejméně rozumné by bylo učit je tomu, co umí rozhlas dělat teď. Znamenalo by to, jak už výše řečeno, recyklovat dále a dále duch a estetiku normalizace. Pevně věřím, že pro mé studenty už skrytě kolaborantský životní postoj vyjádřený například slovy populární písně „není nutno, aby bylo příliš veselo…“ je spíše kuriózní než následováníhodný. Pevně věřím, že jejich vkus už jim nedovolí masově se tlačit „stánků na levnou krásu“. Že pakultura normalizace (včetně dietlovských agitačních seriálů či produkce skupiny Kroky) je dnes baví podobně, jako je pobaví pouťové panoptikum. Obávám se však, že například „obchod s fakty“ nedokáží přesně odlišit od „obchodu s emocemi“ a že idealizace normalizace je vede k tomu, aby podvědomě omlouvali zlo, které naši společnost pustoší dodnes.

Studenti by měli promýšlet rozhlas budoucnosti, pokud ovšem rozhlas má (mít) vůbec nějakou delší budoucnost. Jednoho dne „ostalgické vysílání“ a přemílání stereotypů začne padat do prázdna. Další generace, které by měly posluchačský návyk a nostalgicky by se dožadovaly jeho (příslušně aktualizovaného) plnění ve vysílání, si rozhlas za dvacetiletí svobodného vysílání ve větším měřítku nevychoval. Programování vysílání pro masy nostalgiků devadesátých a nultých let tedy zákonitě nehrozí.

Má-li mít instituce rozhlasu veřejné služby, tedy ČRo, nějakou delší budoucnost, musí, vedle toho, že „recykluje minulé tutovky“, otevřít prostor programovému experimentování nastupujících tvůrců. Přinášejí (znám to z cyklu Hry a dokumenty nové generace) obsahy a tvary nejen nedokonalé, ale také nepříjemné a pro starší posluchače obtížně stravitelné. Jako pedagog cítím povinnost učit debutanty profesi, ale ne nalívat je jako zmíněné jednobuněčné organismy do lahve vyjadřující konformně estetiku mé generace, či, nedej Bože, dokonce paestetiku normalizace.

A neplnit povinnost práce s mladými tím, že jim dáme „jednu debutantskou elévskou příležitost a dost“. Jistě, stálí spolupracovníci rozhlasu mají ještě plná šuplata nápadů, jež je možné recyklovat, formátů, s nimiž kdysi kdesi měli úspěch, a scénářů, které neudali v televizi či filmu, či jež je možné znovu prodat s jiným názvem.

Ačkoli řada z nás, kteří se programem v rozhlase zabýváme, je již v předdůchodovém a důchodovém věku, neměli bychom se cynicky chovat podle principu „ať to ještě chvíli vydrží a po nás potopa.“

5. Nezatloukat

Rozdíl mezi enterteinery a tvůrci, mezi showbyznysem a uměním, není v míře zvládnutí řemesla. Ta musí být v obou případech vysoká. Rozdíl je v přístupu k obsahu, ke sdělování, k tomu, jaký smysl žité skutečnosti výsledný výtvor přináší.

Zatímco tvorba se musí pokoušet svými prostředky vyjadřovat nové obsahy, showbyznys opakuje, recykluje obsahy již známé. Tvorba vede své příjemce do neznáma, není tedy vždy pohodlná, showbyznys je vrací do již poznaného světa, který v zábavném produktu existuje, i kdyby se realita tisíckrát změnila.

Pokud má zůstat rozhlas médiem veřejné služby, potřebuje tvůrce, kteří jsou schopni znejistit a rozšířit naše poznání světa. Bude je potřebovat tím víc, čím víc se bude prohlubovat krize naší civilizace, krize, která je mylně detekována jako ekonomická, ale je krizí hodnot.

Z tohoto hlediska by se rozhlas měl držet názvu jednoho ze svých (z hlediska veřejné služby) nejproblematičtějších pořadů a NEZATLOUKAT. Přestat se chovat pokrytecky.

Pokrytec něco jiného prohlašuje a něco jiného činí. Nejlépe to postihuje Moliére ve slavném monologu Dona Juana, který se navenek „obrátil k dobru“, aby mohl páchat ty největší špatnosti. Hovořit v souvislosti s programem ČRo o pokrytectví je, připouštím, možná hodně drsné. Přesto je to, myslím, namístě. POKRYTECTVÍ V PROGRAMU VIDÍM V TOM, ŽE TO HLAVNÍ, K ČEMU JE ČRO JAKO VEŘEJNÁ SLUŽBA USTANOVEN, SICE VE VYSÍLÁNÍ UDRŽUJE, ALE NEDOSTATEČNĚ ROZVÍJÍ. Prostředky, které jsou vyčleněny na TVORBU programu, byly léta přemísťovány na PROVOZ instituce a na udržování NETVŮRČÍCH stereotypů ve vysílání.

Konkrétní poučení z letošní přehlídky Prix Bohemia: Deklaruje-li se rozhlas jako instituce veřejné služby, mluví vždy na prvním či druhém místě o tvorbě pro děti, o rozhlasových pohádkách a hrách pro mládež. Přitom dnes v jeho řadách, které se pohybují pod patnácti stovkami zaměstnanců, působí jedna jediná dramaturgyně, která má celou tuto produkci na starost. Pohádky jsou ve své realizaci podfinancovány, málokdy se jim dostane původní hudby nenahrané „synteticky“. Není-li toto pokrytectví, pak už nevím, co lze tímto slovem označit.

Tento pokrytecký mechanismus, odvádějící prostředky od podstatného a smysluplného k vyprázdněnému, a odvádějící i pozornost od tohoto odvádění, je třeba pokusit se zastavit a obrátit zpět k poctivému stavu. Veřejné peníze jsou vybírány na tvorbu pořadů zpravodajských, publicistických, vzdělávacích, kulturních a zábavních, ne na zprostředkované dotování showbyznysu, zejména pak jeho senilnějící, archaické a mimo rozhlasové vlny už publikum ztrácející vrstvy.

K onomu „nezatloukání“ je třeba zavést účinnou evaluaci, jež by vyjádřila efekt a kvalitu veřejné služby jinak, než v procentech posluchačských koláčů. Je, samozřejmě, správné zaměřit se na aktivnější kontakt s vysokými školami, které vzdělávají příští možné rozhlasové tvůrce. Je třeba nevnímat oddělení elévů jako jakýsi apendix, ale skutečnou pedagogickou tvůrčí dílnu. Především však, myslím, je nutné začít se vzděláváním v samotném rozhlase. Je třeba z „rozhlasáků“, jak byli výše karikaturně popsáni, vychovat zase sebevědomé, odpovědné, svobodné a tvůrčí individuality, vědomé si společenského smyslu své práce a vážící si možnosti, že ji mohou vykonávat.

Říjen – listopad 2011

Názory a komentáře