Kapitoly z historie českého rozhlasového vysílání – 3. Vysílání pro veřejnost jako podnikatelská činnost

Přidal: Přemek |

Leden 18, 2007

Josef Maršík

Počátkem dvacátých let přivedly pracovní povinnosti zkušeného podnikatele v oboru filmového průmyslu ing. Eduarda Svobodu do Spojených států amerických, kde měl možnost seznámit se s novým vynálezem – rozhlasem – a jeho využitím pro komerční účely. Nelze se divit, že bouřlivý rozvoj rozhlasového vysílání, jehož byl svědkem, ho uchvátil a přivedl na myšlenku, že by také u nás bylo možné založit rozhlasovou společnost, jež by se zabývala rozhlasem jako oborem podnikatelské činnosti. Od června do srpna 1922 se proto seznamoval s technickými i programovými otázkami provozu amerických rozhlasových společností při svém studijním pobytu ve stanici společnosti American Telegraph & Telephon Corp. ve Walker Lispenard Bldg. v New Yorku. Ještě ze Spojených států se pak obrátil dopisem na redaktora Národní politiky a člena výboru Spolku českých žurnalistů Miloše Čtrnáctého s návrhem na spolupráci při založení rozhlasové společnosti. Čtrnáctý sice váhal, protože o rozhlasovém vysílání slyšel poprvé, nicméně souhlasil, a tak oba zájemci vzápětí podali žádost na ministerstvo pošt a telegrafů o přidělení koncese k zahájení rozhlasového vysílání.

V té době ještě ale netušili, že komerční zájmy s rozhlasem má také jedna z našich prvních podnikatelských skupin v oboru radiofonie, která byla sdružená kolem továrny na výrobu rozhlasových přijímačů Radioslavie, akciové společnosti pro telegrafii a telefonii bez drátu v Praze.
Cesty těchto dvou skupin, usilujících o založení soukromé rozhlasové společnosti, se měly velmi brzy střetnout.

První zákony o radiofonii

Pod tlakem radioamatérů a žadatelů o povolení k rozhlasovému vysílání i pod dojmem rychlého rozvoje radiofonie v zahraničí se ministerstvo pošt a telegrafů rozhodlo na jaře roku 1923 k vytvoření určitých legislativních norem, které by upravovaly právní rámec pro vznik a činnost rozhlasových společností. První zásady byly stanoveny v zákonu o telegrafech ze dne 23. března 1923, který určil, že provozování radiofonie je výsostným právem státu, je státním monopolem. Každý, kdo chtěl v této oblasti podnikat, musel podle zákona nejprve získat koncesi k vysílání, jejíž přidělení podléhalo přísným pravidlům. Žadatelům, zpravidla společnostem, ji mohlo vydat ministerstvo průmyslu, obchodu a živností ve spolupráci s ministerstvem pošt a telegrafů, a to na základě přísného prošetření stavu a složení společnosti a posouzení, zda je společnost pro přidělení vysílací koncese způsobilá. Společnost se musela zavázat k souhlasu, že její veškerá činnost může být kdykoliv státní správou prověřena a její vlastní nebo zapůjčená vysílací stanice bude obsluhována výhradně pracovníky odborně vyškolenými poštovní správou nebo osobami se zvláštním povolením, které ovšem vydávalo opět pouze ministerstvo pošt a telegrafů. Tímto zákonem si stát zajistil absolutní kontrolu nad rozvojem radiofonie. Konkrétní ustanovení o výrobě, prodeji a přechovávání radiotelegrafických a radiotelefonických zařízení včetně pravidel pro jejich dovoz z ciziny byla pak stanovena následujícím zákonem z listopadu 1923.

Instruktážní vysílání ze Kbel na jaře 1923

Ministerstvo pošt a telegrafů uspořádalo 29. března 1923 pro členy vlády, diplomatický sbor, zástupce ministerstev a novináře instruktážní přednášku o radiofonii, spojenou se společným poslechem prvního pokusného radiofonického koncertu. Byl vysílán z improvizovaného „studia“ stanice ve Kbelích. Prvními účinkujícími byli zaměstnanci pošty, první „program“ byl tvořen ukázkami instrumentální hudby a zpěvu. Poslech s odborným výkladem ministerského rady ing. Josefa Strnada se uskutečnil v budově ministerstva pošt a telegrafů v Praze na Smíchově.

Brzy nato, 15. května 1923, ministerstvo připravilo druhý radiofonický koncert, tentokrát již pro veřejnost. Vysílal se rovněž ze Kbel a jeho poslech se konal před publikem shromážděným v přednáškové místnosti Osvětového svazu ve škole ve Vladislavově ulici v Praze a v kině Sanssouci, které provozoval Spolek českých žurnalistů. Ve vysílání vystoupilo několik členů Národního divadla a také pozdější první stálý hlasatel rozhlasu, vynikající recitátor a herec Adolf Dobrovolný, který přednesl Vrchlického romanci Švanda dudák. Poslech v kině nebyl prý nijak dokonalý. Pro stálé praskání, šum a chrčení bylo velmi obtížné rozeznat, kdy se hraje a kdy se mluví. Poslech byl opět doplněn výkladem ministerských úředníků ing. Josefa Strnada a dr. Otto Kučery.

Na jaře roku 1923 tedy u nás byly vytvořeny základní podmínky k zahájení pravidelného rozhlasového vysílání pro veřejnost. Existovala zde skupina techniků s potřebnými zkušenostmi, několik vysílaček i několik úředníků na nejvyšších místech státní správy s potřebnými znalostmi radiofonie, podnikatelé se zájmem o rozvoj výroby rozhlasové techniky i soukromé osoby se zájmem o podnikání v oboru rozhlasového vysílání a s určitými zkušenostmi ze zahraničí.

Přesto založení rozhlasové společnosti a zahájení vysílání vyžadovalo velkou dávku odvahy a odhodlání. K dispozici byla nakonec jen jedna vhodná vysílací stanice poštovní správy, určená ovšem původně pro radiotelegrafní, a nikoliv radiotelefonní provoz, chyběly peníze – a vysílání bylo, jak se brzy ukázalo, značně finančně náročnou záležitostí. Jen pozvolna se rozbíhala výroba rozhlasových přijímačů a neexistovala ani obchodní síť s rozhlasovou technikou, a co hlavně: většina lidí si nedokázala pod pojmem radiofonní vysílání nic představit (sám název „rozhlas“ ještě neexistoval). První rozhlasové produkce byly přijímány spíše s nedůvěrou a obavami a většinou jen jako zajímavá technická atrakce bez valného využití pro veřejnost.
„Začínali jsme s prázdnýma rukama,“ vzpomínal po letech Miloš Čtrnáctý, „nebylo žádné vysílací stanice, nebylo studií, nebylo právní úpravy vysílání. Ale věděli jsme, že rozhlas stane se jednou velmocí, že nadejde doba zápasu o vlny ve světovém prostoru a konečně že před námi leží neurčitá doba počátečního vývoje a dětských nemocí nové, u nás neznámé instituce a že bude u nás tím lépe, čím dříve ji budeme míti za sebou. To vše bylo příčinou, proč jsme se snažili urychlit jednání o rozhlas a dospět k pravidelnému vysílání.“
Jak se ale brzy ukázalo, cesta k němu nebyla jednoduchá také z dalších, neméně závažných důvodů. První problémy se nečekaně objevily již na konci roku 1922.

Nečekané potíže

V prosinci 1922 se ing. Svoboda s redaktorem Čtrnáctým obrátili na ministerstvo pošt a telegrafů s žádostí o přidělení licence k vysílání. Na tento významný krok, bez něhož nebylo možno rozhlasovou společnost založit, vzpomíná Miloš Čtrnáctý ve své nepublikované knize Jak jsme začínali:“V chladném prosincovém dni kráčeli jsme dopoledne s ing. Svobodou Holečkovou ulicí na Smíchově ke klášteru Sacré Ceur, kde sídlilo ministerstvo pošt. Nebylo nám nijak veselo, poněvadž jsme věděli, že náš první zákrok v státním aparátě bude působit jako puma a že hned první překážky se nám vysypou na cestu. To se také stalo. Ale mohli jsme ještě mluvit o štěstí, že naše věc dostala se hned napoprvé do rukou tak rozšafného úředníka se světovým rozhledem a tak společensky vybroušeného, jakým byl ministerský rada, pozdější oborový přednosta ing. Josef Strnad.

Pan rada přijal nás velmi vlídně a když vyslechl, proč vlastně přicházíme, neubránil se jistému překvapení, které však nijak nedal najevo. Poslouchal pozorně, svraštil poněkud čelo.“ Žadatelům o licenci s diplomatickou zdvořilostí sdělil ohromující informaci:“To, co mi zde vypravujete, pánové, velmi mne zajímá, neboť sám pilně sleduji rozvoj radiofonie v cizině. Chápu vaši snahu, ale nemohu vám dnes ještě říci, jaké stanovisko úřad ve vaší věci zaujme. Já sám osobně budu ji všemožně podporovat. Ale musím vás upozornit, že nejste samotni, kteří se ucházíte o povolení k vysílání.“

V tom okamžiku oba žadatelé pochopili, že existuje ještě někdo další, kdo chce zahájit vysílání, někdo, kdo by je mohl připravit o jejich podnikatelský záměr, do něhož vložili tolik nadějí. Pan ministerský rada jim vzápětí objasnil, kdo je tím tajemným konkurentem:“V Radioslavii, kde jsem ve správní radě, zabýváme se už dávno tou myšlenkou a chceme rovněž něco podniknout.“ Tak tedy Radioslavia, blesklo hlavou oběma žadatelům – a pan rada je členem její správní rady! A pan rada vzápětí vyslovil první skrytou námitku k jejich návrhu: „Ale odkud chcete vysílat, pánové, když nemáte dosud žádnou speciální vysílací stanici pro radiofonii?“ Na tuto logickou a také velmi podstatnou otázku byli Svoboda a Čtrnáctý naštěstí připraveni:“Myslili jsme na kbelskou stanici a chceme žádati ministerstvo o její zapůjčení.“ Rada Strnad je však nenechal ani domluvit a skočil jim do řeči protiargumentem:“Kbely jsou zřízeny pouze pro radiotelegrafii! Stát teprve bude muset objednat speciální vysílací stanici pro radiofonii, a to až budou nějaké zkušenosti z ciziny. Radiofonie je všude ještě ve stádiu pokusů.“

Oba žadatelé pochopili, že někoho jiného (tedy onu zmíněnou Radioslavii) svou žádostí předběhli a že nebude jednoduché jejich podnikatelský plán realizovat. Nevzdávali se však a na Strnadovy námitky odpověděl Miloš Čtrnáctý:“Víme to, pane rado. Zde pan inženýr vrátil se právě z Ameriky, kde studoval nejnovější pokroky radiofonie a rád by uplatnil své poznatky. Chtěli bychom to zkusit zatím ze Kbel, snad to pro začátek přece půjde. Neradi bychom přišli s křížkem po funuse.“

Pan rada si patrně v tomto okamžiku uvědomil, že se svými námitkami proti odhodlaným žadatelům o licenci nic nezmůže. Proto se s nimi ještě chvíli přátelsky bavil a pak schůzku ukončil výzvou, aby se za několik dní přišli na ministerstvo pozeptat, jak byla jejich žádost o vysílací licenci vyřízena. Těch „několik dní“ na vyřízení žádosti se však protáhlo na několik měsíců.

(Články vycházejí se svolením Českého rozhlasu a s pomocí J. Kamberského)

Historie rozhlasu