Páteční večer – Češi a Slovinci v krajině melancholických ďáblů (2011)

Přidal: Přemek |

Leden 12, 2012

Páteční večer věnovaný česko-slovinským historickým a kulturním vazbám a životu a dílu slovinského spisovatele Drago Jančara. Připravil Jan Sedmidubský. Použity úryvky z cestopisných vzpomínek (František Benhart) a z knihy Obrazy z cest (Jan Neruda).

Hovoří prof. Ladislav Hladký a Jacques Rupnik, slovinský prozaik, esejista a dramatik Drago Jančar. Učinkují Karel Vlček, Jiří Hromada a Josef Somr.

Natočeno 2011. Premiéra 13. 1. 2012 (120 min.).

Lit.: Sedmidubský, Jan: Češi a Slovinci v krajině melancholických ďáblů. In web ČRo, leden 2012 (článek). – Cit.: Češi a Slovinci o sobě navzájem věděli už od začátků národního obrození, se slovinskými buditeli si dopisovali třeba Josef Dobrovský, Pavel Josef Šafařík nebo Božena Němcová, do Slovinska se vydal například Jan Neruda a o sto let později objevoval melancholickou krásu Slovinska překladatel František Benhart.

Zmapování česko-slovinských kontaktů prof. Ladislavem Hladkým a Jacquesem Rupnikem, úryvky z cestopisných vzpomínek Františka Benharta a z Obrazů z cest Jana Nerudy tvoří první část pořadu. V druhé části se budeme věnovat životu a dílu slovinského spisovatele Drago Jančara. Páteční večer, který předznamenává následující Týden slovinské kultury, připravil Jan Sedmidubský.

„Krajino slávská, krajino zázraků! Nejdivnější jsi ty koutek slovanského světa, přec ne dosti znám, nedosti oceněn, jako vše, co slovanské. Neznámě tě ani my sami dost. Pitomost naše vodí nás na sever a západ do krajů německých, v nichž je toho tak málo, co bychom neznali alespoň z popisů…“
Těmito slovy začíná Jan Neruda ve svých Obrazech z ciziny kapitolu věnovanou Postojenským jeskyním, které se tehdy i dnes nacházejí na území Slovinska a patří k nejunikátnějším přírodním památkám Evropy. Nerudovo dnes trochu naivní zaujetí pro „slovanskost“ tohoto území je snad dobově pochopitelné, koneckonců Slovinci jako nejzápadnější „balkánští“ Slované s námi měli tehdy leccos společného. Slovinsko – malá, v evropském kontextu nenápadná země měla do značné míry v rámci habsburské monarchie podobný osud jako české země a český národ – zatímco se pomalu propracovávala k emancipaci národní, opravdové samostatnosti a vlastní státnosti se Slovinci dočkali až v roce 1991, a když budeme důslední, Češi až 1. ledna 1993. Pochopitelně – své sehrál faktor mnohonárodnostního Československa i existence Slovinské republiky v rámci jugoslávského království i později Titovy socialistické Jugoslávie: oba tyto státní útvary umožnily Čechům i Slovincům postupně se postavit na vlastní nohy až k oné kýžené samostatnosti, v obou případech trochu vynucené.

Tím ale podobnosti zdaleka nekončí. Slovinci i Češi se už od konce 18. století navzájem zpovzdálí sledovali a čerpali od těch druhých inspiraci. Svědčí o tom například kontakty Josefa Dobrovského se slovinským jazykovědcem a profesorem slavistiky na vídeňské univerzitě Jernejem (Bartolomějem) Kopitarem. Kopitar patřil k četným Dobrovského žákům a není jistě bez zajímavosti, že ve vzájemné korespondenci obou mužů Kopitar mimo jiné podpořil Dobrovského pochybnosti ohledně pravosti tzv. Rukopisů. Se Slovinskem a slovinskými učenci byli ale ve styku i další čeští buditelé –Josef Jungmann nebo Pavel Josef Šafařík, který mj. vybízel Slovince ke sběru lidových písní.
Nelze také opomenout fakt, že už na konci 18. a počátku 19. století přišla z českých zemí do Slovinska první vlna českých přistěhovalců. K těm nejznámějším patří Josef Ressel, chrudimský rodák, slavný vynálezce lodního šroubu. Možná se o něm ale méně ví, že se ve Slovinsku věnoval zcela jiné oblasti – jako lesnický odborník se podílel na zkvalitňování místních lesů a komunikací. Stejně jako možná není známá věc, že jeho hrob byste našli na hřbitůvku v Lublani – těsně vedle vlakového nádraží. Tato společná kulturní historie ale jakoby ale dnes byla pro lid obecný poměrně zapomenutá. Slovinsko si sice Češi oblíbili pro širokou nabídku jeho přírodních krás – koneckonců od mořského pobřeží k vrcholkům hor to není víc než pár desítek kilometrů – ale přiznejme otevřeně – většina Čechů dnes zná Slovinsko jen jako tranzitní zemi se skvělými dálnicemi na cestě do Chorvatska. Což je bezpochyby škoda. Možná s jednou výjimkou: tou je slovinská literatura a především světově nejznámější slovinský spisovatel Drago Jančar, prozaik, esejista, dramatik, kdysi též příležitostný filmový scénárista.