Boží duha 1/7 (1993)

Jaroslav Durych. Připravila Dagmar Oravová. Režie Josef Melč.

Účinkuje Petr Pelzer a Marta Vančurová.

Natočeno v roce 1993. Repríza 20. – 26. 8. 2017 (ČRo 3 Vltava, 18:30 h.; 30 min) k úmrtí P. Pelzera.

Lit.: anonym: Jaroslav Durych: Boží duha (7 dílů). In web ČRo 3 Vltava, 22. srpen 2017 (článek). – Cit.:  Spisovatel Jaroslav Durych je pro mnohé postavou silně kontroverzní – zejména pro svoji publicistickou angažovanost koncem 30. let 20. století – nic to však nemění na nesporné umělecké kvalitě jeho díla. Novelu Boží duha dokončil v roce 1955, jejího vydání se už nedožil. Poprvé vyšla až v roce 1969, v tom krátkém údobí, kdy nakladatelství stihla v několika měsících vychrlit knihy, které dřív nesměly být publikovány. V případě Boží duhy byl jedním důvodem sám kontroverzní autor, druhým téma novely, v níž se po skončení 2. světové války setkává poutník v opuštěné pohraniční vesnici s mladou Němkou. Milostná novela spojuje linii příběhů ze současnosti s linií historických próz.

Když Jaroslava Durycha poslala jeho babička na studie (oba rodiče ztratil už v dětství), předurčila mu dráhu kněze. Nakonec se jím nestal (stal se lékařem), ale hluboká víra a nezlomné katolické přesvědčení mu zůstaly po celý život. Jaroslav Durych je považován za nejvýraznějšího představitele české katolicky orientované literatury.

Nejznámější a také umělecky nejsilnější jsou jeho historické romány (za všechny připomeňme alespoň tzv. větší a menší valdštejnskou trilogii: Bloudění a Rekviem) a jeho doménou bylo období raného baroka. Tento zájem výrazně ovlivnil volbu témat i umělecký rukopis, jeho obraznost, symboliku, jazyk, slovník, větnou stavbu atd.

Projevuje se to také v novele z autorovy současnosti Boží duha. Příběh se odehrává v česko-německém pohraničí těsně po 2. světové válce. Do vylidněné zpustošené vesnice přichází starý muž – vypravěč příběhu. Sám jen tuší, co ho sem přivádí. Je to klíčová durychovská výchozí situace: bloudící člověk, hledající životní rovnováhu a vnitřní klid. Popis opuštěného kraje působí snově až strašidelně, osamělého poutníka přivítá pach tlení a rozkladu. První živý tvor, na kterého narazí, je had, následuje scenérie hřbitova, kaple s otevřenou rakví…

To je ovšem jen jeden pól barokního kontrastu. V opuštěné chalupě se poutník nečekaně setkává s mladou Němkou, která se tajně vrací do svého rodného domku poté, co prožila a zázrakem přežila všechny hrůzy konce války v německém pohraničí. Tato mladá žena je symbolem nevinnosti a čistoty. V souvislosti s ní se objevují jiné symboly: rozkvetlá růže, vůně dřeva a sena, pozlacený šálek bílého kozího mléka, zapálená svíce…

Nejhlubší ponížení a utrpení, kterému byla vystavena, zanechalo v mladé ženě hluboké trauma. Oba protagonisté mají pocit, že jsou na konci sil a jen velmi zvolna a obtížně hledají východisko z krize. Musí ovšem projít těžkou cestou vyrovnání se s minulostí, upřímným, hlubokým pokáním – teprve pak si navzájem mohou udělit rozhřešení a společně hledat odvahu k novému začátku.

If you enjoyed this post, please consider to leave a comment or subscribe to the feed and get future articles delivered to your feed reader.

.
Komentáře

Zatím nemáte žádné komentáře.

Napište komentář k článku

(povinné)

(povinné)