Prošlapal jsem mnoho stezek (2007)

Přidal: Přemek |

Leden 25, 2007

Literárně-hudební pásmo z poezie španělského básníka Antonia Machada. Překlady a komentáře Jan Vladislav. Připravila Jana Doležalová. Hudbu z cyklu klavírních skladeb španělského autora Federica Mompoua Musica Callada v podání Herberta Hencka vybrala Wanda Dobrovská. Režie Markéta Jahodová.

Účinkují Ladislav Mrkvička, Luděk Munzar a Jana Franková.

Natočeno 2007. Repríza 10. 11. 2019 (ČRo 3 Vltava, 17:00 h.; 44 min.) v cyklu Souzvuk; 26. 6. 2023 (ČRo 3 Vltava, 22:00 h.) v cyklu Souzvuk.

Lit.: Franková, Jana: Mnoho stezek, modré dny a slunce dětství… – Cit.: „Kdykoli se dozvídám, že umřel nějaký básník, říkám si: kolikrát se ten člověk v důsledku svého povolání zamýšlel nad smrtí, aniž v ní věřil. A co si pomyslel teď, když viděl, jak vyskočila z jeho vlastní kouzelné krabičky.“ Onu otázku si kladl Antonio Machado, španělský básník a významný esejista. Ani ve snu se však nenadál, že se za odpovědí bude muset plahočit pěšky, těžce nemocný a v dešti přes Pyreneje do exilu.

Bylo to ke konci španělské občanské války a na počátku velkého exodu republikánů. Kolona sanitárních aut, která vyrazila z Barcelony 22. ledna 1939 a odvážela řadu proslulých republikánských vzdělanců, vědců, umělců a spisovatelů včetně Machada a jeho rodiny, matky a bratra Josého, uvízla nakonec na přeplněné horské silnici a uprchlíci museli dál pěšky. Hranici překročili 27. ledna. O den později našel Machado s rodinou útočiště v jednom hotýlku v rybářském městečku Collioure. Počátkem století tam jezdili malovat Matisse, Deraine, Picasso. Machado věděl, že mu stará srdeční nemoc nedává žádnou naději. Z hotelu vyšel jen jednou. Chtěl vidět moře. „Zamířili jsme k pláži,“ zaznamenal později básníkův bratr. „Sedli jsme na jednu z bárek, které tam ležely v písku. Polední slunce skoro vůbec nehřálo. Byla to ta jedinečná chvíle, kdy by se dalo říct, že člověk pohřbívá svůj stín pod nohama. Nakonec po dlouhém zamyšlení ukázal na jeden z ubohých rybářských domků a řekl mi: ,Kéž bych mohl žít tam mezi těmi okny a nemít už žádnou starost…‘ Pak se s velkým úsilím zvedl a vykročil namáhavě sypkým pískem, do kterého se mu nohy bořily málem až po kotníky. Tak jsme se v naprostém tichu vydali zpátky.“

Krátce nato, 22. února, čtyřiašedesátiletý Machado podlehl zápalu plic a staré srdeční nemoci.

Antonio Machado se narodil roku 1875 v Andalusii. Ke své básnické velikosti a opravdovosti se bral pomalu a nenápadně nejprve opuštěnými stezkami uprostřed vyprahlých olivových hájů rodné Andalusie. Už jeho první sbírka Samoty vzbudila pozornost. V roce 1907 byl přeložen jako profesor do Kastilie a její opuštěné a kamenité cesty poznamenaly mladého básníka snad ještě víc než stezky rodného Andaluska. V další sbírce Kastilské písně jí věnoval své nejlepší verše; jistě také proto, že právě zde potkal takřka na prvním kroku svůj osud v podobě patnáctileté Leonor. Byla to romantická láska, která skončila po dvouleté známosti romantickým manželstvím a tři roky nato tragickou smrtí milované ženy.

„V kapse bratrova svrchníku,“ píše Machadův životopisec José Luis Cano „našel José pár dnů po Antoniově smrti zmačkaný kousek papíru s posledním básníkovým veršem. Dá se číst i jako odpověď na onu ironickou otázku, co si básník pomyslel, když na něho vyskočila z jeho krabičky vlastní smrt. Na ten zmačkaný papírek si Machado napsal: ‚Ty modré dny, to slunce dětství…

Literární pásma