Vánoční zážitek Miloše Kopeckého (1960)
O svém nezapomenutelném vánočním zážitku (ovšem už ve věku dospělosti) vypráví herec Miloš Kopecký.
Natočeno 1960.
Lit.: Anonym: Miloš Kopecký pod zámkem. In web ČRo 4. 12. 2001 (anotace). – Cit.: Každý Štědrý večer je nezapomenutelný, ovšem takový jako ve vzpomínce herce Miloše Kopeckého by chtěl prožít asi málokdo.
Nevedu si evidenci Štědrých večerů. Na mou duši, že ne. Ale jeden Štědrý večer vystupuje v mé duši náramně zřetelně. Myslím, že na něj těžko zapomenu. Vlastní Štědrý večer nebyl tak hrozný. Daleko horší byl vlastní Štědrý den.
V roce 1946 jsem hrál v Divadle Satiry, v Umělecké besedě na Malé Straně. Třiadvacátého prosince tohoto inkriminovaného roku vyhledal mě po představení jistý vousatý známý. Stále dneska je ještě vousatý, ale od té doby je daleko známější, protože se stal úspěšným filmovým režisérem. A my jsme se v té době stýkali a byli tak trošku kamarády. Pozval mě k sobě na šálek černé kávy. Seděli jsem a povídali si o filmu, o divadle a o všem možném. Velmi dobře jsme se bavili a náramně jsme si rozuměli. Najednou jsme zjistili, že jsou tři hodiny ráno. Hostitel mě vybídl, abych zůstal, jestliže chci. Já jsem souhlasil. Vysvětlil mi, kde co má, vysvětlil mi, že ráno odjíždí na několik dní na svátky, připomněl mi, abych nezapomněl, až budu odcházet, dobře přibouchnout dveře a pak jsme si ustlali, lehli a usnuli.
Probudil jsem se druhého dne asi tak k polednímu. Krásně vyspaný do růžovoučka, odpočatý. Slastně jsem se protáhl. “Dneska je Štědrý den,” říkal jsem si. Mám volno. Ještě jsem si říkal, že musím opatřit nějaké maličkosti, nějaký dáreček, protože jsem večer pozván do jedné rodiny na Štědrý večer. Tak jsem šel, vykoupal se, pečlivě se oholil, uvařil jsem si ze skromných zásob snídani, vlastně to už byl pomalu oběd. A tak byly pomalu tři hodiny. Nahlédnutím do Rybné ulice, kde činžák stál, jsem zjistil, že byla plna vánoční nálady, plna takové té vánoční odpolední idyly. Občané už začali spěchat s balíčky ke svým domovům. Rozhodl jsem se, že se vydám na krátkou zdravotní procházku. Potom půjdu domů pro dárky a večer se ve vhodný čas objevím v rodině, kam jsem byl na dnešní svatý večer pozván. V předsíni jsem si oblékl kabát, nasadil klobouk, vzal za kliku, vzal jsem za kliku a vzal jsem za kliku… Nevím, jak bych to řekl. V tu chvíli jsem se proměnil v onen věhlasný solný sloup. Dveře totiž byly zamčené. “To snad není možný,” říkal jsem si s rostoucím zděšením a začal jsem všelijak manipulovat se zástrčkou. Zkoušel jsem to tisíci způsoby, až mě definitivně konečně došlo, že jsem v tom prokletém bytě skutečně zamčen. Panebože! V první chvíli jsem pochopitelně proklel svého přítele, pak jsem se poděsil, vyděsil, ustrašil. Chvíli jsem seděl v křesle zoufalý s rukama na klíně a nevěděl jsem, co mám dělat. Roztržitý hostitel byl na určitou dobu pryč, zásoby potravin téměř žádné a skok ze čtvrtého patra zaručená sebevražda. Před mým duševním zrakem figurovaly všechny známé i neznáme hrůzné příběhy lidí ponechaných bez pomoci a proviantu na opuštěných místech. No strašné. Najednou můj zrak padl na jedinou věc, která mě vůbec mohla zachránit – telefon. Okamžitě vytáčím číslo Jaroslava Stránského – tehdejšího ředitele Divadla Satiry. Hurá, výborně, je doma! Vykládám mu situaci a prosím, aby pomohl. Navrhuji různé věci. Tady jsem, čekám, musím prostě ven. “Snad zavolat zámečníka.”
“Teď na Štědrý večer?” ptá se on. Musím uznat, že na tom něco je.
“No tak výborně, prosím, jednoduchá věc. A co hasiče?”
V telefonu bylo chvilku ticho. “Víš,” povídá ten známý držgrešle Stránský. “Hasiči, tedy požárníci, to by stálo strašně peněz. Víš co, nejdřív to zkusíme po dobrém.”
Co si představuje pod pojmem po dobrém jsem zjistil, když za malou chvíli přišel. Přes zavřené dveře mně vysvětlil, že se správcovou domu je prý všechno zařízeno. Společně se dvěma známými vleze na střechu a spustí pevný provaz. Já si ten provaz pevně uváži kolem pasu a oni mě vytáhnou nahoru vikýřem a půdou a já se potom snadno dostanu na ulici. Toto mně vykládal ředitel Divadla Satiry přes zavřené dveře a myslel, že s tím budu souhlasit. Vůbec jsem s tím nesouhlasil. Ovšem nezbylo mi, než tuto myšlenku akceptovat, protože jsem ani na chvilku nepochyboval, že byli ochotní mě tam nechat přes Štědrý den.
Stalo se, jak navrhnul. Třesoucíma se rukama jsem si omotal provaz, vlezl jsem na okno ve čtvrtém poschodí a se slzami v očích a se srdcem na velmi nedůstojném místě jsem podstoupil navrženou proceduru. Neobešla se pochopitelně bez pozornosti zvědavých a většinou velmi nadšených diváků. Musím říct, že mi fandili. Okna všech okolních domů byla přecpána a provoz v Rybné ulici byl na delší dobu zastaven hloučky lidí shromážděných na chodnících i v jízdní dráze.
Nakonec všechno dobře dopadlo. Důkazem toho je, že to všechno dneska můžu vypravovat. Ale na tu večeři už jsem nešel. Jenom si vzpomínám, že jsem ležel doma, zkonzumoval jsem dost uklidňujících prášků a trošku jsem si dával na hlavu ledové obklady. Tak to byl Štědrý večer, na který se zvlášť dobře pamatuju.
If you enjoyed this post, please consider to leave a comment or subscribe to the feed and get future articles delivered to your feed reader.
Lit.: Anonym: Miloš Kopecký pod zámkem. In web ČRo 4. 12. 2001 (anotace). – Cit.: Každý Štědrý večer je nezapomenutelný, ovšem takový jako ve vzpomínce herce Miloše Kopeckého by chtěl prožít asi málokdo.
Nevedu si evidenci Štědrých večerů. Na mou duši, že ne. Ale jeden Štědrý večer vystupuje v mé duši náramně zřetelně. Myslím, že na něj těžko zapomenu. Vlastní Štědrý večer nebyl tak hrozný. Daleko horší byl vlastní Štědrý den.
V roce 1946 jsem hrál v Divadle Satiry, v Umělecké besedě na Malé Straně. Třiadvacátého prosince tohoto inkriminovaného roku vyhledal mě po představení jistý vousatý známý. Stále dneska je ještě vousatý, ale od té doby je daleko známější, protože se stal úspěšným filmovým režisérem. A my jsme se v té době stýkali a byli tak trošku kamarády. Pozval mě k sobě na šálek černé kávy. Seděli jsem a povídali si o filmu, o divadle a o všem možném. Velmi dobře jsme se bavili a náramně jsme si rozuměli. Najednou jsme zjistili, že jsou tři hodiny ráno. Hostitel mě vybídl, abych zůstal, jestliže chci. Já jsem souhlasil. Vysvětlil mi, kde co má, vysvětlil mi, že ráno odjíždí na několik dní na svátky, připomněl mi, abych nezapomněl, až budu odcházet, dobře přibouchnout dveře a pak jsme si ustlali, lehli a usnuli.
Probudil jsem se druhého dne asi tak k polednímu. Krásně vyspaný do růžovoučka, odpočatý. Slastně jsem se protáhl. „Dneska je Štědrý den,“ říkal jsem si. Mám volno. Ještě jsem si říkal, že musím opatřit nějaké maličkosti, nějaký dáreček, protože jsem večer pozván do jedné rodiny na Štědrý večer. Tak jsem šel, vykoupal se, pečlivě se oholil, uvařil jsem si ze skromných zásob snídani, vlastně to už byl pomalu oběd. A tak byly pomalu tři hodiny. Nahlédnutím do Rybné ulice, kde činžák stál, jsem zjistil, že byla plna vánoční nálady, plna takové té vánoční odpolední idyly. Občané už začali spěchat s balíčky ke svým domovům. Rozhodl jsem se, že se vydám na krátkou zdravotní procházku. Potom půjdu domů pro dárky a večer se ve vhodný čas objevím v rodině, kam jsem byl na dnešní svatý večer pozván. V předsíni jsem si oblékl kabát, nasadil klobouk, vzal za kliku, vzal jsem za kliku a vzal jsem za kliku… Nevím, jak bych to řekl. V tu chvíli jsem se proměnil v onen věhlasný solný sloup. Dveře totiž byly zamčené. „To snad není možný,“ říkal jsem si s rostoucím zděšením a začal jsem všelijak manipulovat se zástrčkou. Zkoušel jsem to tisíci způsoby, až mě definitivně konečně došlo, že jsem v tom prokletém bytě skutečně zamčen. Panebože! V první chvíli jsem pochopitelně proklel svého přítele, pak jsem se poděsil, vyděsil, ustrašil. Chvíli jsem seděl v křesle zoufalý s rukama na klíně a nevěděl jsem, co mám dělat. Roztržitý hostitel byl na určitou dobu pryč, zásoby potravin téměř žádné a skok ze čtvrtého patra zaručená sebevražda. Před mým duševním zrakem figurovaly všechny známé i neznáme hrůzné příběhy lidí ponechaných bez pomoci a proviantu na opuštěných místech. No strašné. Najednou můj zrak padl na jedinou věc, která mě vůbec mohla zachránit – telefon. Okamžitě vytáčím číslo Jaroslava Stránského – tehdejšího ředitele Divadla Satiry. Hurá, výborně, je doma! Vykládám mu situaci a prosím, aby pomohl. Navrhuji různé věci. Tady jsem, čekám, musím prostě ven. „Snad zavolat zámečníka.“
„Teď na Štědrý večer?“ ptá se on. Musím uznat, že na tom něco je.
„No tak výborně, prosím, jednoduchá věc. A co hasiče?“
V telefonu bylo chvilku ticho. „Víš,“ povídá ten známý držgrešle Stránský. „Hasiči, tedy požárníci, to by stálo strašně peněz. Víš co, nejdřív to zkusíme po dobrém.“
Co si představuje pod pojmem po dobrém jsem zjistil, když za malou chvíli přišel. Přes zavřené dveře mně vysvětlil, že se správcovou domu je prý všechno zařízeno. Společně se dvěma známými vleze na střechu a spustí pevný provaz. Já si ten provaz pevně uváži kolem pasu a oni mě vytáhnou nahoru vikýřem a půdou a já se potom snadno dostanu na ulici. Toto mně vykládal ředitel Divadla Satiry přes zavřené dveře a myslel, že s tím budu souhlasit. Vůbec jsem s tím nesouhlasil. Ovšem nezbylo mi, než tuto myšlenku akceptovat, protože jsem ani na chvilku nepochyboval, že byli ochotní mě tam nechat přes Štědrý den.
Stalo se, jak navrhnul. Třesoucíma se rukama jsem si omotal provaz, vlezl jsem na okno ve čtvrtém poschodí a se slzami v očích a se srdcem na velmi nedůstojném místě jsem podstoupil navrženou proceduru. Neobešla se pochopitelně bez pozornosti zvědavých a většinou velmi nadšených diváků. Musím říct, že mi fandili. Okna všech okolních domů byla přecpána a provoz v Rybné ulici byl na delší dobu zastaven hloučky lidí shromážděných na chodnících i v jízdní dráze.
Nakonec všechno dobře dopadlo. Důkazem toho je, že to všechno dneska můžu vypravovat. Ale na tu večeři už jsem nešel. Jenom si vzpomínám, že jsem ležel doma, zkonzumoval jsem dost uklidňujících prášků a trošku jsem si dával na hlavu ledové obklady. Tak to byl Štědrý večer, na který se zvlášť dobře pamatuju.