Hotel u kanálu 1/9 (2006)

Přidal: Přemek |

Leden 26, 2007

Eugene Dabit. Četba na pokračování z románu francouzského spisovatele. Překlad Jarmila Fialová. Připravil Miroslav Stuchl. Režie Ivan Chrz.

Účinkuje Jan Kanyza.

Natočeno 2006 (9 x 30 min.). Repríza 1. dílu 20. 8. 2016 (ČRo 3 Vltava, 18:30 h).

Lit.: anonym: Hotel u kanálu. In web ĆRo, 26. 1. 2007 (anotace). - Cit.: Pouť nových majitelů hotelu U kanálu, Louisy a Emila Lecouvreurových, je nerozlučně spjata s obyvateli hotýlku na nábřeží pařížského plavebního kanálu Saint-Martin. Řada životních příběhů vytváří pestrou směs osudů drobných pařížských lidí – od služebných, kočích, povozníků a dělníků až po tanečnice a starce. Autor skládá dohromady obraz života v Paříži na počátku 20. století. Kromě líčení osudů lidí zachycuje román také konec jedné epochy v životě velkoměsta: počátkem 20. století do Paříže vtrhla další vlna bourání starých domů a prosazoval se železobeton. Závěrečná scéna knihy je více než výmluvná.

Francouzský prozaik Eugene Dabit (21. 9. 1898 Mers-les-Bains – 23. 8. 1936 Sevastopol v SSSR) byl původním povoláním zámečník, později studoval malířství. Účastnil se první světové války. Jeho prvním úspěchem je hned debutový román (napsaný v letech 1927-1928 podle zážitků z mládí) Hotel
U kanálu. Francouzsky 1929, česky 1936 pod názvem Hotel Sever, nový překlad pod názvem Hotel
U kanálu 1981. Autor za něj získal Cenu za populistický román (nálepce populistického spisovatele se pak Dabit bránil po celý život). Kniha byla úspěšně zfilmována r. 1938 (režie Marcel Carné, v hlavních rolích Louis Jouvet a Arletty).

V několika realisticky napsaných románech popisoval Dabit život drobných lidí v jejich zápase o existenci (Ludvíček, 1930; Pařížská předměstí, 1933; Ostrov, 1934; Zelená oblast, 1935). Je autorem souboru esejů Mistři španělského malířství (posmrtně 1937), posmrtně vyšel i jeho Důvěrný deník 1928-1936 (1939).

Eugene Dabit se přátelil s André Gidem, kterého doprovázel při jeho cestě po SSSR (zde v srpnu 1936 Dabit zemřel). Před cestou do SSSR, kde Dabit rychle rozpoznal nevýhody oficiálně organizovaného propagandistického cestování, napsal v jakési temné předtuše: „Dosud jsem napsal jen svá mladistvá díla, nejsem ještě na konci, takže pokud budu žít dál…“ Příčinou jeho smrti byl patrně nerozpoznaný tyfus, léčený jako spála.

Četba na pokračování