Panáček v říši mluveného slova

stránky přátel rozhlasových her a mluveného slova vůbec

Poslední forbína: Setkání ve Vídni (1974, 2012)

Poslední „forbína přes oceán“. Rozhovor uskutečněný ve Vídni v roce 1974. Sleeve-note Karel Koliš, František Cinger a Jiří Černý. Digitalizace a remastering Tomáš Gsöllhofer.

Hovoří Jiří Voskovec a Jan Werich.

Natočeno 15. 10. 1974 (Vídeň). Vydal Supraphon v roce 2012 (2CD).

Lit.: anonym: Poslední forbína. In web Music Online, 1. 2. 2012 (pozvánka na křest CD). – Cit.: V roce 1974 odjel Jan Werich z Prahy do Vídně, kam letěl z Nového Yorku i Jiří Voskovec. Oba protagonisté Osvobozeného divadla tam spolu strávili pár dní a své rozhovory natáčeli na Voskovcův magnetofon. Když pak v roce 1980 Werich zemřel, dala kopii záznamu jeho dcera Jana Karlu Kolišovi, který se o národního umělce poslední rok jeho života staral, měl však – Werichovými slovy- to národní umělcování značně omezené. Po mnoha letech konečně oba skvělí herci promlouvají – díky tomu, že ve vydavatelství Supraphon vychází dvoudeskové cédéčko „ Poslední forbína“. Křest – za účasti většiny těch, kteří se o to zasloužili – bude ve středu 8. února v kulturním středisku Průhon od 18:44 h.

Lit.: anonym: AUDIO: Vycházejí vůbec poslední raritní nahrávky Voskovce a Wericha. In web IDnes, 6. 2. 2012 (článek + ukázka). – Cit.: Firma Supraphon vydá v pondělí 13. února dosud nepublikovaný záznam z posledního setkání Jiřího Voskovce a Jana Wericha, které se uskutečnilo ve Vídni v roce 1974. iDNES.cz exkluzivně přináší dvě rozsáhlejší ukázky z tohoto kompletu dvou CD.

Na podzim roku 1974 se ve Vídni, v domě mecenáše Herberta Turnauera, sešli na tři týdny celoživotní přátelé, divadelníci, myslitelé, komici a spisovatelé Jiří Voskovec a Jan Werich. Čtyři večery svého pobytu věnovali u magnetofonu nahrávce vzpomínek, vyprávění a upřesňování důležitých okamžiků svého života. Patnáct minut z tohoto vzpomínání již vyšlo v roce 1975 v USA na LP Relativně vzato. Nyní, po 38 letech, vychází tento záznam téměř kompletní na dvou CD. Unikátní rozhovor je o to cennější, že V+W se zde setkali naposledy osobně.

Zásadními tématy této jejich „poslední forbíny“ jsou vzpomínky na mládí a studia na tzv. Křemencárně, Werichovo totální zklamání z nemožnosti cokoliv v době normalizace v Čechách publikovat a jakkoliv se uplatnit, vzpomínky na Jana Masaryka a Julia Fučíka a radost z toho, že fenomén, zvaný Osvobozené divadlo, oslovuje i další generace mladých lidí, kteří znají zpaměti předscény, písničky, i celé pasáže z her slavné dvojice.

V bookletu jsou otištěny statě tří autorů. Majitel záznamu Karel Koliš zajímavě popisuje historii setkání, novinář František Cinger doplňuje podrobnosti a publicista Jiří Černý glosuje: „Číst Voskovce a Wericha je duševní potěšení. Slyšet jejich hlasy je však přímo tělesná rozkoš… Přátelství Jiřího a Jana překlenulo i oceán a jejich dvojhlas nevyschnul dodnes.“

František Cinger končí svůj text prohlášením: „S o to větší pozorností naslouchejme jejich vyprávění, které činili s vědomím, že může jít o vzkaz budoucím generacím. O odkaz nám i našim potomkům.“

Lit.: anonym (ČTK): Poslední setkání Voskovce a Wericha vyjde na CD. In web Lidovky, 6. 2. 2012 (anotace). – Cit.: Dosud nepublikovaný záznam z posledního setkání Jiřího Voskovce a Jana Wericha ve Vídni v polovině 70. let vydá tento týden Supraphon. Na kompaktní desce nazvané Poslední forbína tak bude po 38 letech zveřejněn jejich vzkaz budoucím generacím.

Bylo to na podzim roku 1974, kdy se ve Vídni, v domě mecenáše Herberta Turnauera, sešli na tři týdny Jiří Voskovec a Jan Werich. Čtyři večery věnovali u magnetofonu nahrávce vzpomínek a upřesňování důležitých okamžiků svého života.

„Patnáct minut z tohoto vzpomínání už vyšlo v polovině 70. let v USA na dlouhohrající desce Relativně vzato. Nyní vychází záznam téměř kompletní na dvou CD. Unikátní rozhovor je o to cennější, že Voskovec s Werichem se tehdy setkali naposledy osobně,“ uvedll mluvčí Supraphonu Vladan Drvota.

Zásadními tématy této jejich „poslední forbíny“ jsou vzpomínky na mládí a studia, Werichovo totální zklamání z nemožnosti cokoliv v době normalizace v Čechách publikovat a jakkoliv se uplatnit, vzpomínky na Jana Masaryka a Julia Fučíka a radost z toho, že fenomén zvaný Osvobozené divadlo oslovuje další generace mladých lidí, kteří znají zpaměti předscény, písničky i celé pasáže z her slavné dvojice.

Jan Werich zemřel 31. října 1980 ve věku 75 let, Voskovec ho v USA přežil o pouhých osm měsíců. Dvě slavné postavy českého i světového divadla se mohly v Praze setkat až po listopadu 1989, kdy byla na Olšanech po boku Jana Wericha a členů rodiny uložena urna s Voskovcovým popelem.

Lit.: anonym (ČTK): Poslední forbína. Vyjde dosud nepublikovaná nahrávka Voskovce a Wericha. In Týden, 6. 2. 2012 (článek). – Cit.: Text stejný jako na Lidovky.cz.

Lit.: -rek-: Voskovec a Werich jeli na své poslední setkání do Vídně jako kluci za školu. In art.ihned.cz, 6.2.2012 (článek). – Cit.: „Private summit meetings“, tak nazývali zakladatelé Osvobozeného divadla svá setkání v zahraničí. Jak říkával Jiří Voskovec: probralo se na nich všechno, ale nic to nebylo platné. Nyní na dvojdisku vychází záznam poslední schůzky z Vídně roku 1974, kam Jan Werich jezdil za mecenášem.

Nahrávka pochází z podzimu 1974, kdy se celoživotní přátelé a zakladatelé Osvobozeného divadla naposledy setkali v domě mecenáše Herberta Turnauera ve Vídni. Vídeň v jejich životě vůbec hrála zásadní roli. Werich tudy projížděl při svých italských cestách a několik měsíců zde strávil při svém útěku z okupovaného Československa v roce 1968.Pro Voskovce to bylo pro změnu nejblíž Praze, kam se po roce 1948 kdy podíval.

Vzpomínky na Masaryka a Fučíka

Čtyři večery pobytu u magnetofonu věnovali nahrávce vzpomínek a vyprávění. Ze zachovaných pásků doposud Voskovec vydal jen patnáctiminutové LP Relativně vzato (1975), které se však prodávalo pouze v USA. Klíčovým bodem posledního rozhovoru V+W jsou vzpomínky na mládí: na studia na „Křemencárně“, vzpomínky na Jana Masaryka či Julia Fučíka a hlavně samotné Osvobozené divadlo. Frustrovaný Werich pak v půlhodinové nahrávce „Co žere a sere Jana Wericha“ zavede téma na to, jak nemožné je za socialismu podnikat cokoliv tvůrčího.

Voskovec a Werich se snažili potkávat pravidelně. Svá setkání nazývali „private summit meetings“, a jak Voskovec napsal Pavlu Tigridovi v létě 1963, „všecko [na nich] probereme, všecko vyřešíme – a nic to není platný.“

„Jan mi poví o rybách, jak žijou a jak se třou a proč a kde, já jemu o tom, jak se atom vodíku prej spontánně rodí z prázdna, nebo jak Heisenberg dokazoval, že neurčitost čili chaos je možná podstatou řádu. Vyměňujeme si kuličky a mrtvý brouky jako kluci za školou,“ vyprávěl Voskovec pro Tigridův časopis Svědectví.

„Pak mi Jeník poví do detailu o své nedávné šarvátce se Zubatou, jak ji momentálně zkrušil, a čemu se od ní naučil – no a já mu za to dodám bližší informace o různých stavech zoufalství, neřešitelnosti lidského sdělení, leč taky o neočekávaných záchranách lidského srdce… Co vám mám povídat. My dva si vyhrajem – opravdu jako na předscéně.“

Kyslík z Vídně

Na tom, že se setkání ve Vídni roku 1974 vůbec uskutečnilo, se zásadním způsobem podepsal hlavně mecenáš Herbert Turnauer. Průmyslník a bankéř, který po druhé světové válce odešel do Rakouska, totiž Wericha pravidelně finančně podporoval.

Například v roce 1978 mu zakoupil a dovezl přístroj na výrobu kyslíku, který Werichovi umožňoval domácí odhleňování bez nutnosti pravidelně navštěvovat nemocnici.

Dvojdisk nazvaný Poslední forbína vydá Supraphon s obsáhlým bookletem, jenž obsahuje statě tří autorů: majitele záznamu Karla Koliše, Františka Cigera a publicisty Jiřího Černého (spolupracovníka Hospodářských novin). Amatérsky nahrané pásky vyčistil a zdigitalizoval Tomáš Gsöllhofer.

„Pásky s kopií dialogu V+W jsem dostal krátce po odchodu Jana Wericha od Jany Werichové, kdy jsme spolu jeli na otočku ´zazimovat´ Velhartickou chalupu,“ píše ve sleevenotu k desce Karel Koliš. „Po celých více jak třicet let jsem s tímto záznamem nic nepodnikal. Myslím si však, že spatřit světlo světa, lépe řečeno, doputovat k uším těch, kteří měli a mají V+W rádi, má tenhle dokument bytostné právo.“
—
Pomoc Werichovi

Číst Voskovce a Wericha je duševní potěšení. Slyšet jejich hlasy je však přímo tělesná rozkoš. Ledacos z toho, o čem si na tomto dvojdisku vyprávějí, bylo už popsáno i jinde; něco i přesněji. Ale povzdech, váhavé odmlčení, podiv, uchichtnutí, nevěřícnost – v těch je tolik podtónů, tolik nejhlubší zvukové pravdy, že na ně žádná grafická nápodoba nestačí.

Voskovec si tehdy do Vídně odskočil z Ameriky od své takřka každodenní herecké práce. Hlasově trénovaný, jistý. „Co s tím budeme potom dělat, se uvidí,“ říká sice, jen co schystal magnetofon k nahrávání, čím dál je však jasnější, oč mu jde: pomoci Jeníkovi.

Svému hereckému dvojčeti, už léta oněmělému vinou husákovského režimu. Svou laskavostí Werichovi usnadňuje „zahřívací kolo“ a zvolna v něm zase probouzí nekonečnou škálu zvukové komiky, jaká bývávala Werichovou parádou. – z textu Jiřího Černého pro booklet CD Poslední forbína. Jako kluci za školou

Lit.: anonym: Supraphon vydá nezveřejněné hovory Voskovce a Wericha z roku 1974. In České noviny, 6. 2. 2012 (článek). – Cit.: (…) Podle Karla Koliše zůstane velkým paradoxem, že se Voskovec s Werichem narodili, vyrůstali a seznámili v mocnářství, kde Vídeň byla hlavním městem. A tohle město na Dunaji se později pro oba stalo středobodem několika jejich setkání, včetně toho posledního. Pro Wericha to bylo „nedaleko“ Kampy, Vídní projížděl při svých italských cestách s dcerou Janou, sem zajel i s Miroslavem Horníčkem. Vídeň se stala jeho azylem při útěku z okupovaného srpnového Československa v roce 1968. Pro Jiřího Voskovce to bylo rovněž místo „blízko“ Prahy, kam se po roce 1948 už nikdy nevrátil. Blízko Prahy, ale „kousek“ dál od New Yorku – hlavně že to pro nemocného Wericha bylo pohodlné a dosažitelné.

Originální pásky s monofonním záznamem dialogu si Voskovec odvezl do Ameriky a na své LP desce Relativně vzato použil příhodu s hracím obrazem, respektive vyjmutým hracím strojkem. O dalším využití tohoto materiálu a jeho osudu není nic známo. Magnetofonové pásky s nahrávkami, ze kterých vznikla tato dvě CD, jsou jeho kopií. Záznam byl digitálně remasterován a podařilo se z větší části vyčistit i to, co Voskovec v roce 1974 považoval za nemožné. Pásky s kopií dialogu Koliš dostal krátce po úmrtí Jana Wericha od jeho dcery Jany. (…)

Lit.: ČTK, Jiří Borovička, hj: Supraphon vydá nezveřejněné hovory Voskovce a Wericha z roku 1974. In Divadlo.cz, 6. 2. 2012 (článek).

Lit.: Filípková, Zuzana – Jelínková, Tereza: Vychází doposud nepublikovaná Poslední forbína V+W. In web ČRo, 8. 2. 2012 (recenze + nahrávka: Vladimír Kroc hovořil o Poslední forbíně Voskovce a Wericha s editorkou tohoto CD Naďou Dvorskou). Cit.: Dosud nepublikovaný záznam rozhovoru Jiřího Voskovce a Jana Wericha právě vychází na dvou CD. Rozhovor se uskutečnil ve Vídni v roce 1974, kdy se tito dva herci, komici, myslitelé a hlavně přátelé sešli naposledy. Patnáct minut z tohoto vzpomínání již vyšlo v roce 1975 ve Spojených státech amerických na LP.

Záznam nyní vychází u Supraphonu pod názvem Poslední forbína Voskovce a Wericha. Oba pánové své vzpomínky nahrávali v amatérských podmínkách a sami. Po dnešním křtu budou na prodejních pultech od pátku.

Záznam má pouhé dva exempláře, jeden si nechal Jan Werich, druhý si odvezl Jiří Voskovec do Spojených států. Z něj potom čerpal právě na LP, které vyšlo nejprve v Americe pod názvem Relativně vzato. Posléze ho na počátku 90. let vydal Lotos.

„Tehdy to byla obrovská událost, pro nás pro všechny byl ten záznam naprostým zjevením, a to měl pouhých patnáct minut. A teď si představte, že se najednou v Supraphonu objevil pán jménem Karel Koliš a řekl, že má celý ten záznam, který tehdy vznikl, a bude hrozně rád, když to vyjde,“ popisuje původ nahrávky editorka nosiče Naďa Dvorská.

Nahrávka pochází z roku 1974, kdy začínala tvrdá normalizace – a v jedné z pasáží vypovídá Jan Werich právě o tom, jak vůbec nemůže pracovat, že se mu do cesty staví úplně všichni a nikdo mu nedá žádnou práci.

„Není to jen veselé poslouchání, ale samozřejmě jsou tam i báječné vtipné pasáže, třeba vzpomínky na mládí, kdy se smíchy tlučou opravdu všichni. Je to inteligentní všehochuť, hlavně z toho máte dojem, že je to jakoby poselství příštím generacím,“ říká Dvorská.

„Je zajímavé poslouchat jejich zvláštní způsob vyjadřování, jak se vzájemně doplňují, to je požitek. Zajímavé je i to, že se posluchači dozvědí, jak to opravdu bylo během let, kdy třeba ještě nebyli na světě. Voskovec s Werichem vzpomínají i na to, jak psali Vest Pocket Revue,“ prozrazuje střípky z Poslední forbíny Voskovce a Wericha Naďa Dvorská.

Lit.: Šafus, Ivo: Vychází poslední forbína Voskovce a Wericha. In web DVDinform, 7. 2. 2012 (článek). – Cit.: Supraphon vydá dosud nepublikovaný záznam z posledního setkání Jiřího Voskovce a Jana Wericha, které se uskutečnilo ve Vídni v roce 1974. Po 38 letech se k nám dostává jejich vzkaz budoucím generacím!

Na podzim roku 1974 se ve Vídni, v domě mecenáše Herberta Turnauera, sešli na tři týdny druzi, přátelé, divadelníci, myslitelé, komici, herci, spisovatelé a maximální navršitelé slávy Osvobozeného divadla, kamarádi Jiří Voskovec a Jan Werich. Čtyři večery svého pobytu věnovali u magnetofonu nahrávce vzpomínek, vyprávění a upřesňování důležitých okamžiků svého života. Patnáct minut z tohoto vzpomínání již vyšlo před mnoha lety (1975) v USA na LP Relativně vzato, nyní, po 38 letech vychází tento záznam téměř kompletní na 2 CD. Unikátní rozhovor je o to cennější, že V+W se zde setkali naposledy osobně. Zásadními tématy této jejich „poslední forbíny“ jsou vzpomínky na mládí a studia na tzv. Křemencárně, Werichovo totální zklamání z nemožnosti cokoliv v době normalizace v Čechách publikovat a jakkoliv se uplatnit, vzpomínky na Jana Masaryka a Julia Fučíka a radost z toho, že fenomén, zvaný Osvobozené divadlo, oslovuje i další generace mladých lidí, kteří znají zpaměti předscény, písničky, i celé pasáže z her slavné dvojice. V bookletu jsou otištěny statě tří autorů. Majitel záznamu Karel Koliš zajímavě popisuje historii setkání, novinář František Cinger doplňuje podrobnosti a publicista Jiří Černý takto glosuje: „Číst Voskovce a Wericha je duševní potěšení. Slyšet jejich hlasy je však přímo tělesná rozkoš… Přátelství Jiřího a Jana překlenulo i oceán a jejich dvojhlas nevyschnul dodnes.“ František Cinger končí svůj text prohlášením: „S o to větší pozorností naslouchejme jejich vyprávění, které činili s vědomím, že může jít o vzkaz budoucím generacím. O odkaz nám i našim potomkům.“

V+W a Vídeň

Zůstane již navždy velkým paradoxem, že se V+W narodili, vyrůstali a seznámili v mocnářství, kde Vídeň byla hlavním městem. A tohle město na Dunaji se později pro oba stalo středobodem několika vzájemných setkání, včetně jejich setkání posledního. Pro Jana Wericha to bylo „nedaleko“ Kampy, Vídní projížděl při svých italských cestách s dcerou Janou, sem zajel i s hereckým partnerem Miroslavem Horníčkem. Vídeň se stala jeho několikaměsíčním azylem při útěku z okupovaného srpnového Československa, Prahy (resp. Velhartic) v roce 1968. V téhle rakouské metropoli se setkával i s Milošem Havlem. Pro Jiřího Voskovce to bylo rovněž místo „blízko“ Prahy, kam se po roce 1948 již nikdy nevrátil a nepodíval, ať již to bylo z jakéhokoliv důvodu. Blízko Prahy, ale „kousek“ dál od New Yorku – hlavně že to pro nemocného Wericha bylo pohodlné a dosažitelné. Podstatné je, že se tady v roce 1974 takřka sedmdesátiletí Jan Werich a Jiří Voskovec na několik týdnů setkali. Naposledy. Bydleli v soukromí, měli veškeré možné pohodlí. A náležitě si jej užívali.

Pro vznik této nahrávky je tak velmi důležitá ještě třetí osoba. Člověk, který Werichovi ono pohodlí a soukromí, včetně finančního zabezpečení, poskytl. „…když se na to tak dívám, tak vedle Voskovce mám než Tebe, a to ještě ke všemu jeden jste ve Vídni a druhej v New Yorku, Nezbývá mi, než si s váma povídat v duchu…“ (W 20.09.74 z dopisu H. Turnauerovi).

Jmenoval se Herbert Turnauer, narodil se v roce 1907 v Praze a po druhé světové válce odešel do Rakouska, kde se stal úspěšným průmyslníkem a bankéřem. Werich se s ním setkal někdy na počátku šedesátých let, pravděpodobným jejich „seznamovatelem“ byl Jiří Trnka. Faktem zůstává, že Herbert Turnauer se stal posléze Werichovým mecenášem, od roku 1968 umělce, kterému „nedovolovali jeho národní umělectví vykonávat“ pravidelně finančně podporoval. Byl to ten, který mu v roce 1978 zprostředkoval koupi a dovezení přístroje na výrobu kyslíku (i v té době nevídaný vrchol techniky), který umožňoval Werichovo domácí odhleňování bez pravidelných nemocničních pobytů. Z Vídně byl po roce 1977 Werichovi zapůjčen rovněž nejmodernější naslouchací aparát. Herbert Turnauer (kterého V+W nazývali „Moje“) stál mj. i za financováním letenek pro Voskovcovy cesty na setkávání s Werichem. Mimo ubytování v hotelu Carlton, které jim pro jedno jejich setkání zabezpečil, ve Vídni u Turnauerů V+W při svých návštěvách přímo i bydleli: na Jaures Gasse, a v našem roce 1974 na Keylwerth Gasse v Salmannsdorfu. A s jistotou lze konstatovat, že od něho pochází i magnetofon, kterým V+W tuto nahrávku pořídili. (Je nepochybné, že V+W si i v roce 1971 svůj dialog rovněž nahrávali – existuje totiž část tohoto záznamu). Zbývá jen konstatování, že se tento člověk v roce 2000 „tam někde“ s Janem Werichem a Jiřím Voskovcem setkal.

Během svého třínedělního setkání V+W spustili cívkový magnetofon celkem 4x. První záznam není datován (pravděpodobně vznikl v prvních dnech října), další tři dialogy jsou ze dnů 3., 8. a 13. října 1974.

Originální pásky s monofonním záznamem dialogu si Voskovec odvezl do Ameriky a na své LP desce „relativně vzato…“ (Kampa disc New York 1975) použil příhodu s hracím obrazem, resp. vyjmutým hracím strojkem. O dalším využití tohoto materiálu a jeho osudu není do dnešní doby, tj. více jak 35 let, nic známo. Magnetofonové pásky s nahrávkami, ze kterých vznikla tato dvě CD jsou jeho kopií, monofonním přepisem pořízeným rychlostí 9,53 cm/s. Záznam byl digitálně remasterován a podařilo se z větší části vyčistit i to, co Voskovec v roce 1974 považoval za nemožné. „…zbývá vyeditovat některé pasáže z naší všeobecné vídeňské první rozmluvy. Mimochodem, odborníci si tu projeli, co jsme nahráli, a vše, co jsme udělali na těch 19cm rychlosti, je s jistým snadným vyčištěním hukotu přijímacího aparátu znamenitě k použití. To, co jsme dělali na pomalejší rychlost, nelze – ale je to alespoň dokument a záznam…“ (V 30.10.74 z dopisu W). Zvuk jejich magnetofonu tak i zde přes současné technické možnosti čištění v určitých chvílích uslyšíte. Záměrně jsme ponechali zvuky manipulace s magnetofonem, případné pozastavení záznamu a jeho opětovné následné spuštění. Slyšitelné a charakteristické je i Werichovo těžké dýchání. Z původního záznamu jsme vypustili převážnou část Voskovcova delšího vyprávění o historii rodné chalupy v Sázavě-Budě a malou vzpomínku na Arne Laurina. Ostatní zásahy do „originálu“ spočívaly pouze v rozdělení na jednotlivé tracky, resp. ve vypuštění některých pauz. Vzpomínání na „Křemencárnu“ slyšíte ve zcela původní, nezkrácené či jinak upravené podobě a můžete porovnávat.

A na závěr si dovoluji připojit jednu malou osobní poznámku. Pásky s kopií dialogu V+W jsem dostal krátce po odchodu JW od Jany Werichové, kdy jsme spolu jeli na otočku „zazimovat“ Velhartickou chalupu. Po celých více jak třicet let jsem s tímto záznamem nic nepodnikal. Myslím si však, že spatřit světlo světa, lépe řečeno, doputovat k uším těch, kteří měli a mají V+W rádi, má tenhle dokument bytostné právo. A proto patří mé poděkování zejména supraphonské „realizátorce“ paní Nadě Dvorské a zvukaři Tomáši Gsöllhoferovi za nadstandardě profesionálně odvedenou práci. A dík taky všem ostatním. A největší moje poděkování patří paní Jarmile Týlové, sekretářce Jana Wericha, která mi pana „šéfa“ na více jak dva roky umožnila poznat.
Karel Koliš

If you enjoyed this post, please consider to leave a comment or subscribe to the feed and get future articles delivered to your feed reader.

(c) 2005 - 2011 Panáček v říši mluveného slova | autoři: Přemek, Beatman, ixi a Rickie | mapa webu

• Domů