Včera mi bylo patnáct – Markéta touží po řece aneb Jak je život těžký (1963)

Přidal: Přemek |

Únor 2, 2007

Ludvík Vaculík. Reportážní pásmo o mládeži.

Hovoří Rudolf Pellar, píseň zpívá Pavlína Filipovská.

Natočeno leden 1963. Premiéra 5. 1. 1963. Repríza 24. 6. 2021 (ČRo 3 Vltava, 20:00 h.), komentují Viola Ježková a Tomáš Černý.

Lit.: Faltýnek, Vilém: Objev pásku „Egona Ervína“ Vaculíka. In Týdeník Rozhlas 23/2010, s. 6 (článek).

Pozn.: Cyklus pořadů o Markétě vznikl na základě dopisu náctileté posluchačky, který L. Vaculíkovi předal Ivo Možný. Dobově pozoruhodný byl především svou otevřeností i ochotou zabývat se otázkami individua v době silně kolektivistické.

Text in: Branžovský, Josef a Bozděch, V. – Vidět svět novýma očima
(sborník Studijního oddělení ČsRo, 1965 – věnovaný Vaculíkovým tvůrčím postupům)
Branžovský, Josef: Hledání rozhlasovosti. Praha, Studijní odd. Čs. rozhlasu, 1990, s. 181-194.

Lit.: Ježková, Viola – Černý, Tomáš: Včera mi bylo patnáct. Archivní dokumenty Ludvíka Vaculíka z roku 1962 a 1963. In web ČRo 3 Vltava, 24. červen 2021 (článek). – Cit.: Z rozhlasové práce Ludvíka Vaculíka se toho mnoho nedochovalo. Většina analogových pásů byla smazána, existovaly pouze jeho psané scénáře. Avšak v roce 2010 objevil tehdejší redaktor Rádia Praha Vilém Faltýnek pásky s nadpisem Včera mi bylo patnáct. Při jejich poslechu odhalil, že se jedná o reportáže Ludvíka Vaculíka.

Do redakce Vysílání pro děti a mládež přišel Ludvík Vaculík v roce 1959. V cyklu Včera mi bylo patnáct se s výjimečnou autenticitou a upřímností vydává za žáky základních i středních škol, aby s nimi byl v jejich útrapách a životních údobích a zkoumal povahu jejich potíží. Je to právě opravdovost Vaculíkova zájmu a balancování na hraně ideologických a výchovných pravidel, co činí i dnešní poslech velmi zajímavý a aktuální. Jeho hloubka úsudku vede k takovému filosofickému zobecnění, že můžeme stejné otázky pokládat sobě i společnosti dnes. A co víc, i přesto, že Vaculík zastává ve svých reportážích roli toho, kdo vychovává, tato pozice mu nikterak nebrání vnímat nepochopení světa dospělých, kterému jsou tito mladí vystavováni.

Viola Ježková a Tomáš Černý uvádí do kontextu reportáž z prostředí základních škol Vašek je pašák aneb Jak si děláme pověst z roku 1962 a dokument Markéta touží po řece aneb Jak je život těžký z roku 1963.

Oba dokumenty vynikají nejen Vaculíkovou etikou a lidstvím se kterým přistupuje k tématu i svým protagonistům, ale i přímostí výpovědí, které Vaculík respektoval a ponechával bez dílčích režisérských direktiv. Spontaneita a otevřenost výpovědí i Vaculíkovo otevřené „přemýšlení nahlas“ je i po mnoha letech vynikajícím rozhlasovým zážitkem.

Lit.: Kočík, René: Rozhlasová stopa Ludvíka Vaculíka. In Týdeník Rozhlas 26/2015 (článek). – Cit.: Spisovatel Ludvík Vaculík, který zemřel 6. června ve věku 88 let, zanechal výrazný otisk i v rozhlasovém éteru. Mimořádný jazykový dar, provokující myšlenky, urputnost, s níž se prodírá k jádru problémů – to jsou vlastnosti, kterými se vyznačovalo už jeho působení v Československém rozhlase.

Do redakce vysílání pro mládež Ludvík Vaculík nastoupil v roce 1959. Na Vinohradské 12 strávil šest let, než roku 1965 přešel do redakce Literárních novin.

Vyvzdorovat si smír

„Ludvík Vaculík vždy věděl, že k duševní a snad i biologické rovnováze je třeba smír. Zároveň byl urputným rváčem, který si smír chtěl zasloužit, vyvzdorovat. Přátelé, kteří s ním pracovali v Československém rozhlase, vzpomínají na následující historku, která je pro něj příznačná: kolegyni v kanceláři někdo ze stolu ukradl peněženku i s doklady. Když to šla ohlásit, vedení rozhlasu jí sdělilo, že podnik neručí za věci, které jsou na stole. Jakmile se o tom dozvěděl Vaculík, popadl ze stolu psací stroj a vynášel ho z rádia. Vrátný ho zadržel s odůvodněním, že stroj nesmí opustit budovu. Vaculík se bránil, že rozhlas neodpovídá za věci, které jsou v redakci na stole. Konflikt vedl ke smíru,“ napsal o Ludvíku Vaculíkovi novinář Karel Hvížďala.

Rozhlasový reportér Ludvík Vaculík vytvářel originální sondy do života tehdejších mladých lidí i jejich starších protihráčů, které se vysílaly v cyklech Mikrofon mladých a Včera mi bylo patnáct. Zamýšlel se v nich nad odosobněním a zmechanizováním života, snažil se bránit citovost mladých před rozumářstvím a byrokracií. Terén života mladých lidí si ostatně osahal už jako vychovatel v internátech v Benešově nad Ploučnicí a v Praze, odkud vytěžil svůj románový debut Rušný dům.

Ztracené reportáže

Nahrávky Vaculíkových rozhlasových snímků byly za normalizace mazány a dochovaly se jen v textové podobě (Několik rad našim tuzemským cizincům, Proč byste také nekouřili či Den podle představy a podle skutečnosti, za který v roce 1964 získal první cenu v Rozhlasové žatvě). Dvě reportáže považované za zničené se ovšem nedávno podařilo najít. „Potřeboval jsem jednou do vysílání jakýsi starý záznam a přepsal jsem se v signatuře. Nežádaný pásek doprovázela karta se slovy Včera mi bylo patnáct bez bližších údajů, chyběla jména autorů, tvůrců i datum. Nasadil jsem ho na magnetofon a užasl,“ popsal objev ztracených reportáží Ludvíka Vaculíka v roce 2010 v článku pro Týdeník Rozhlas tehdejší redaktor Radia Praha Vilém Faltýnek. Na zteřelém pásku v zaprášené krabici byly reportáže Vašek je pašák aneb Jak si děláme pověst z dubna roku 1962 a Markéta touží po řece aneb Jak je život těžký z ledna 1963. Pásek zachránil neznámý rozhlasák tím, že z popisky odstranil všechny „nebezpečné“ údaje – tedy jméno a název.

Říkali mu Egon Ervín Vaculík. Ludvík Vaculík byl první rozhlasový investigativní novinář v době, kdy se toto označení ještě nepoužívalo. Spisovatel na snímcích z poloviny šedesátých let a na sklonku roku 2012. Říkali mu Egon Ervín Vaculík. Ludvík Vaculík byl první rozhlasový investigativní novinář v době, kdy se toto označení ještě nepoužívalo. Spisovatel na snímcích z poloviny šedesátých let a na sklonku roku 2012. Říkali mu Egon Ervín Vaculík. Ludvík Vaculík byl první rozhlasový investigativní novinář v době, kdy se toto označení ještě nepoužívalo. Spisovatel na snímcích z poloviny šedesátých let a na sklonku roku 2012.

„Kdo se zaposlouchá do Vaculíkovy rozhlasové práce, pochopí, že autor na rozdíl od dobových zvyklostí pouští své hrdiny k mikrofonu, neretušuje jejich vyjadřování, ponechává sobě i jim právo na odbočku, přemýšlení, slepé cesty řeči i myšlenek. V letech degenerovaného jazyka oficiálních sdělovacích prostředků byl Vaculík odhodlán vyprovokovat své respondenty ke spontaneitě a živé reakci. Činil tak ironií, vtipem a slovními hříčkami a zejména osobní angažovaností, nefalšovanou emocí, zájmem o lidi a jejich názory, ať jsou jaké jsou. Hrdinové jeho pořadů vyvstávají plasticky jako skuteční lidé v šedivých reáliích nejobyčejnějšího každodenního života přelomu padesátých a šedesátých let,“ zhodnotil Faltýnek rozhlasovou stopu Ludvíka Vaculíka. Jeho tvůrčí postupy zkoumá samostatný sborník z roku 1965 Vidět svět novýma očima.

„Říkali jsme mu Egon Ervín Vaculík,“ vzpomínal režisér Karel Weinlich podepsaný pod mnoha pořady z programu Včera mi bylo patnáct. „A taky Husita nebo Jánošík. Ludvík Vaculík byl první rozhlasový investigativní novinář v době, kdy se toto označení ještě nepoužívalo.“

Návrat do rádia

Vaculíkovy „problémové“ reportáže byly na jednu stranu oceňované, ale zároveň ostře sledované na ústředí KSČ. „Při interních rozhlasových kritikách nacházel zastání u vedoucího redakce Josefa Koláře. Dokonce i na celorozhlasových posleších se prý stávalo, že funkcionáři změnili kritický názor, pokud se většina rozhlasáků za pořad postavila,“ připomněl Faltýnek, který ve zmíněném článku citoval i Vaculíkův náhled na současné šéfy médií: „Dnešní ředitelé se mnohem víc bojí peněz, než se tehdejší báli strany.“

Vaculíkova spolupráce s rozhlasem přerušená rokem 1968 se po listopadu obnovila. Byl hostem publicistických a diskusních pořadů (v roce 2001 například v diskusi s Janou Klusákovou a Janem Pokorným prohlásil do živého vysílání, že už dál odpovídat nebude, a do konce pořadu to skutečně dodržel, čímž dal pořadu nevšední směr). Spolupracoval rovněž s folkloristou a redaktorem ostravského rozhlasu Janem Rokytou, v jehož pořadech vystupoval jako zpěvák lidových písní. Na pokračování načetl několik svých knih: Jak se dělá chlapec (ČRo Brno, 1994), Nepaměti (ČRo Ostrava a Praha, 2011), Cesta na Praděd (ČRo Ostrava, 1992) anebo Loučení k panně (ČRo Vltava, 2004). Román Sekyra v interpretaci herce Jana Kačera vydal na CD Radioservis. Na vltavském webu je možné si poslechnout pětidílné Osudy, které s Ludvíkem Vaculíkem natočil v roce 2013 jeho syn Ondřej.

Pilátová, Agáta: A najednou mi to začne zpívat. In Týdeník Rozhlas 26/2015 (článek). – Cit.: Ludvík Vaculík mě svým způsobem provází celý dospělý život. Jako studentka jsem poslouchala jeho úžasné rozhlasové reportáže, které uchvacovaly tématy – výbušnou sociální kritikou i originální formou. Nechával mluvit mladé lidi přirozeným, „neukázněným“ jazykem, upřímně vypovídat o trablech s učiteli, šéfy, úřady. Reportér jim držel palec. Jeho sympatie se však neprojevovaly proklamacemi, ale dikcí pořadu, vedením rozhovorů, tónem slov, jimiž oslovoval dívky a chlapce i kantory či mistry. Občas si povídal i se svým magnetofonem. Utkvělo mi, jak vybídl přístroj rázným „jdeme!“, když ho nevlídně vypoklonkovali z jakési kanceláře.

Na své rozhlasové působení vzpomínal: „Jednal jsem podle své povahy, dělal jsem takzvané problémové pořady. Ožehavé téma obvykle dali Vaculíkovi. A Vaculík šel, dělal čtrnáct dní pořad, snažil se, aby to bylo jó něco. Jenže často se stalo, že se to nakonec nevysílalo. Čili dát něco mně, to bylo vždycky riziko,“ vyprávěl na sklonku roku 2012 v rozhovoru pro Týdeník Rozhlas. Míval se svými pořady potíže, problémy s mocnými měl pořád. Za jednu reportáž ho vyznamenali, za jinou ho chtěli vyhodit: „Týž den, kdy mi to vyznamenání dávali, se vysílal pořad, za který ideologické oddělení ÚV KSČ ihned žádalo, aby byl Vaculík z rozhlasu vyhozen.“

Obdivovala jsem jeho prózu i nekonformní publicistiku v Literárních novinách, s obdivem naslouchala veřejným vystoupením. V roce 1969 jsem mu nesla do redakce protestní článek proti odvolání ministra školství Bezdíčka, slušného a charakterního člověka. „Vy chcete uspíšit naše zastavení,“ řekl se smutným úsměvem. To už bylo ovšem o zákazu Literárek rozhodnuto. I pro něj nastal konec publikování, další knihy vycházely jen v samizdatu.

Ludvík Vaculík většinou mluvil, psal a jednal, jak málokdo čekal. Svérázně a originálně. Co si umínil, dotáhl do konce. A v dané době to často bylo přesně „ono“, co se mělo udělat. Jako Dva tisíce slov. Jako Obrodný proces v Semilech, vynikající reportážní reflexe o některých rysech pražského jara 1968. Jako založení edice Petlice, která umožňovala i „pod petlicí“ vydávat texty zakázaných autorů. Jako fejetony z cyklu Jaro je tady v samizdatovém sborníku Obsah. Jako skutečnost, že po listopadu 1989 nešel do politiky, ale zůstal „jen“ prozaikem a glosátorem.

A taky „polepšoval“ písničky. „Sedím a přemýšlím si, a najednou mi to začne zpívat. Nemůžu za to, mně jde jedna písnička za druhou. Raději tedy zavírám dveře, abych tím neobtěžoval ostatní…“

Ať vyprávěl, nebo zpíval, hodina či aspoň deset minut v jeho společnosti – to byl vždycky povzbudivý zážitek.

Radiodokument