Jiné moře (2012)

Přidal: Přemek |

Únor 17, 2012

Vladimír Fekar. Impresionistické nedějové oratorium pro deset hlasů jedné generace zastavených u jezera. Hudba Zdeněk Král. Dramaturgie Hana Hložková. Mistr zvuku Lukáš Dolejší. Režie Radim Nejedlý.

Osoby a obsazení: Vadim a Anděl (Michal Bumbálek), David (Martin Siničák), Lukáš (Jiří Vyorálek), Tomáš (Alan Novotný), Oldřich (Jiří Valůšek), Hana (Eva Vrbková), Jolana (Jana Glocová), Gábina (Alžběta Kynclová), Eva (Tereza Richtrová), Bára (Eva Novotná).

Nastudovalo Brno v roce 2012. Premiéra 26. 2. 2012 (ČRo 3 Vltava, 19:00 h.) v cyklu Hry a dokumenty nové generace. Repríza 22. 3. 2016 (ČRo 3 Vltava, 21:30 h.); 29. 11. 2022 (ČRo 3 Vltava, 20:00 h.) v cyklu Večerní drama.

Pozn.: Pořad zazněl v rámci projektu Audiokabinet (off-program Měsíce autorského čtení) 12. 7. 2014 v 17:30 h. v Divadle Husa na provázku. Následovala beseda s autorem, uváděla Hana Hložková. Více zde.

Lit.: Hložková, Hana: Vladimír Fekar: Jiné moře. In web ČRo, 23. 2. 2012 (anotace). – Cit.: Pod tajemným názvem Jiné moře si lze představit mnohé. Co to ale je? Impresionistické nedějové oratorium pro deset hlasů jedné generace zastavených u jezera. Takovou nápovědu vložil Vladimír Fekar přímo do podtitulu své hry. Její rozluštění vyplyne ale až poté, co skupina spolužáků začne na abiturientském srazu vyprávět osobní příběhy. Od maturity v roce 1989 uplynulo dvacet let. Kdo jsou lidé, kteří se tu spolu znovu setkávají?

Pohled Vladimíra Fekara na jednu generaci nemá být přímočarým kritickým zamyšlením nad společností jako takovou, ale spíše dokladem o uplynulém dvacetiletí skrze pocity lidí, ocitajících se na prahu čtyřicítky. Individuální zkušenosti účastníků srazu, však o čase minulém vykreslují dostatečně autentický obraz i v obecné rovině.
Jsme my stále my? Co se změnilo? Jací jsme? Na tyto otázky se snaží odpovědět bývalí studenti vodohospodářského oboru, kteří se po oficiálním večírku přesunuli na břeh jezera. Bilancování jednotlivých osudů s sebou nese stopy určité nezralosti nejen jich samotných, ale i porevoluční společnosti. Očekávání a zklamání skoro u všech dospělo k osobnímu rozladění nebo životní rezignaci. Společné rozhodnutí pravdivě „pojmenovat“ skutečnost – stejně jako očistný kontakt s živlem vody a ohně – nese jistý způsob smíření.
Jiné moře přináší nespecifikované tajemství. Odkazuje ke změnám v životech a vztazích mezi dávnými spolužáky, možná i v duchu výroku: „Dvakrát nevstoupíš do stejné řeky,“ ale také k Moři Clauda Debussyho. Je otiskem vzpomínek samotného autora.
Fekarova hra není typickým dramatickým tvarem. Přestože má uspořádání textu určitou chronologickou strukturu, více je podřízeno asociativnímu skládání útržků vzpomínek. Tomu napomáhá časté střídání dialogů, vnitřních monologizací a dynamických voicebandových pasáží. Z jakoby formálně komplikovaných střepin, náhle se vynořujících v myslích deseti hlavních postav, lze však vytvořit naprosto reálný záznam proběhlých událostí.

Vladimír Fekar (1971) studoval nejprve na Filozoficko-přírodovědecké fakultě Slezské univerzity obor český jazyk a literatura a jeho tvořivé využití. V roce 2001 absolvoval dramaturgii na divadelní fakultě JAMU. Jako dramaturg hostoval v Divadle Petra Bezruče, v Klicperově divadle, ve Švandově divadle apod. Stálé angažmá měl nejprve v Těšínském divadle v Českém Těšíně, poté odešel do Městského divadla Zlín, kde působí dosud. Zde inicioval mj. cykly scénických čtení Současná evropská hra v českém překladu, Třetí věk současného českého a slovenského dramatu, Zlínské kroky do Evropy. Kromě divadla se věnuje i pedagogické činnosti, v poslední době zejména na Zlínské soukromé vyšší odborné škole umění.
Dramatická produkce Vladimíra Fekara má dvojí podobu. Autor píše původní texty převážně intimního zaměření, anebo je spoluautorem titulů, které jsou připravovány pro konkrétní jevištní ztvárnění. Mezi vlastní tvorbu patří tři ženská monodramata Andromaché, Yoyo aneb Večer s…, Poslední hra s Barbie, či komorní hry Dvojhlas (Snježana a Wolfgang) a Sestra. Pro amatérský soubor v Karolince napsal hru Tenkrát na zabíjačce, za původní lze považovat také scénář z próz E. A. Poea k inscenaci Jáma a kyvadlo aneb Černý kabaret Poe. V autorském tandemu s režisérem Jakubem Macečkem vytvořil libreta k původním muzikálům Masky, Villon F. (Na krk oprátku ti věší) a dramatizace próz francouzského surrealisty Raymonda Queneau Odile a Modré květy. S Janem Mikuláškem napsal životopisné drama Charlie ve světlech moderní doby, s Hanou Mikoláškovou spolupracoval na netradičním divadelním scénáři Je žena člověk? – Is a woman a man? Fekarovy hry byly uvedeny na divadelních scénách např. v Brně, Olomouci, Uherském Hradišti, Českém Těšíně, Karlových Varech a ve Zlíně.
V Českém rozhlase Brno byly natočeny jeho prozaické texty Zápisky z domu, v němž umírá Don Quijote, Apokryf o Noemovi a rozhlasová hra Sestra.

Lit.: Němec, Ivan: Jaká jsme vlastně generace? In Týdeník Rozhlas 12/2012 (recenze). – Cit.: Kdo zažil abiturientský večírek, který se odehrává řadu let po večírku maturitním, ví dobře, jak takové setkání probíhá. Plácá se páté přes deváté, padají otázky zvědavé i přihlouple konvenční, pánové okukují své bývalé spolužačky a s mlsným špičkováním konstatují, že tamta by ještě dneska stála za hřích, zatímco támhleta už je skoro k nepoznání. Přibližně taková je výchozí situace dramatického textu Vladimíra Fekara Jiné moře, jehož podtitul se vyhýbá označení „rozhlasová hra“ a uvádí, že jde o „impresionistické nedějové oratorium pro deset hlasů jedné generace, zastavených u jezera“. Drama nastudoval režisér Radim Nejedlý v brněnském rozhlasovém studiu v dramaturgii Hany Hložkové; jeho premiéru uvedla stanice Vltava 26. února v rámci cyklu Hry a dokumenty nové generace.
Vladimír Fekar (1971), dramaturg zlínského divadla, již nepatří k začínajícím dramatikům; má za sebou několik monodramat i dramatizací, je autorem komorní rozhlasové hry Sestra a píše také prózu. Drama Jiné moře nenabízí „klasickou“ kompozici, u níž bychom mohli sledovat souvislou dějovou linii v určitém dramatickém oblouku. Skládá se z útržků dialogů a krátkých monologů, v nichž se posluchač zpočátku těžko orientuje, neboť ani nepozná, která z deseti postav právě mluví. Ze změti natrhaných promluv, v nichž občas zazní střípek vzpomínky, občas prostořeké popíchnutí spolužáka a občas také naprostá banalita, začneme však přibližně v polovině hry cítit, že tato skupina čtyřicátníků nejenže v roce 1989 společně maturovala, ale po dvaceti letech trpí i jakýmsi společným pocitem marnosti a rozladěnosti. Každý z nich je svým způsobem nespokojen s dosavadním naplněním svého bytí. Tyto „Husákovy děti,“ které vstupovaly do dospělosti s nadějemi a očekáváním, jež přinesl listopadový převrat, teď žijí prostředním životem, jenž uplývá v šedivé všednosti. Ve svém zklamání se navíc užírají vnitřním mindrákem, který jeden z nich vyjádří slovy: „Jsme posranej ročník, kterej vždycky jen přitakával!“ I dnes rezignují, byť se nemohou se současností smířit.
Drama, z něhož jsou cítit autobiografické prvky, svou komplikovanou strukturou naznačuje, že autor měl zřejmě vyšší ambice než jen vyjádřit prostým způsobem rozčarování jedné generace, která se marně pokouší odpovědět na otázku, jací jsme byli a jací vlastně jsme. Ve hře jsou pasáže, v nichž se v kontrastu s útržkovitými dialogy ozývá jazyk takřka básnický, dramatik pracuje s metaforickými obrazy, nechává zaznít sborový přednes blížící se voicebandu, snaží se vytvářet asociativní spojení. Potvrzuje tak, že mu šlo vskutku o osobitý způsob vyjádření, jak naznačuje podtitul hry. I vzpomínka na Debussyho impresionistickou skladbu Moře neslouží jen k vysvětlení názvu hry, ale obrazně naznačuje vztah mezi hudební skladbou a dramatem. Přesto se však domnívám, že různorodost užitých prostředků spolu s rozvolněností tvarovou by byly plně funkční teprve tehdy, kdyby vstupovaly do inscenace v určitém řádu, umocněny navíc režijní vynalézavostí. Takto slouží jako pouhý prvek ozvláštnění, jenž zaznívá na náhodných místech, aniž by nějakým způsobem rozdmýchal emoce.

Lit.: Hložková, Hana: Vladimír Fekar: Jiné moře. In web ČRo 3 Vltava, březen 2016 (článek). – Cit.: Pod tajemným názvem Jiné moře si lze představit mnohé. Co to ale je? Impresionistické nedějové oratorium pro deset hlasů jedné generace zastavených u jezera. Takovou nápovědu vložil Vladimír Fekar přímo do podtitulu své hry. Její rozluštění vyplyne ale až poté, co skupina spolužáků začne na abiturientském srazu vyprávět osobní příběhy. Od maturity v roce 1989 uplynulo dvacet let. Kdo jsou lidé, kteří se tu spolu znovu setkávají?

Jsme my stále my? Co se změnilo? Jací jsme? Na tyto otázky se snaží odpovědět bývalí studenti vodohospodářského oboru, kteří se po oficiálním večírku přesunuli na břeh jezera. Bilancování jednotlivých osudů s sebou nese stopy určité nezralosti nejen jich samotných, ale i porevoluční společnosti. Očekávání a zklamání skoro u všech dospělo k osobnímu rozladění nebo životní rezignaci. Společné rozhodnutí pravdivě „pojmenovat“ skutečnost – stejně jako očistný kontakt s živlem vody a ohně – nese jistý způsob smíření.

Jiné moře přináší nespecifikované tajemství. Odkazuje ke změnám v životech a vztazích mezi dávnými spolužáky, možná i v duchu výroku: „Dvakrát nevstoupíš do stejné řeky,“ ale také k Moři Clauda Debussyho. Je otiskem vzpomínek samotného autora.

Fekarova hra není typickým dramatickým tvarem. Přestože má uspořádání textu určitou chronologickou strukturu, více je podřízeno asociativnímu skládání útržků vzpomínek. Tomu napomáhá časté střídání dialogů, vnitřních monologizací a dynamických voicebandových pasáží. Z jakoby formálně komplikovaných střepin, náhle se vynořujících v myslích deseti hlavních postav, lze však vytvořit naprosto reálný záznam proběhlých událostí.

Dramatická produkce Vladimíra Fekara má dvojí podobu. Autor píše původní texty převážně intimního zaměření, anebo je spoluautorem titulů, které jsou připravovány pro konkrétní jevištní ztvárnění. Mezi vlastní tvorbu patří tři ženská monodramata Andromaché, Yoyo aneb Večer s…, Poslední hra s Barbie, či komorní hry Dvojhlas (Snježana a Wolfgang) a Sestra. Pro amatérský soubor v Karolince napsal hru Tenkrát na zabíjačce, za původní lze považovat také scénář z próz E. A. Poea k inscenaci Jáma a kyvadlo aneb Černý kabaret Poe. V autorském tandemu s režisérem Jakubem Macečkem vytvořil libreta k původním muzikálům Masky, Villon F. (Na krk oprátku ti věší) a dramatizace próz francouzského surrealisty Raymonda Queneau Odile a Modré květy. S Janem Mikuláškem napsal životopisné drama Charlie ve světlech moderní doby, s Hanou Mikoláškovou spolupracoval na netradičním divadelním scénáři Je žena člověk? – Is a woman a man?, pro zlínské divadlo vytvořil scénáře k inscenacím Palubní deník Hanzelky a Zikmunda, Kabaret Astragal aj.

Fekarovy hry byly uvedeny na divadelních scénách např. v Brně, Olomouci, Uherském Hradišti, Českém Těšíně, Karlových Varech a ve Zlíně. V Českém rozhlase byly natočeny jeho prozaické texty Zápisky z domu, v němž umírá Don Quijote (2001), Apokryf o Noemovi (2001) a rozhlasová hra Sestra (2008).

Rozhlasové hry