Roztočená věž budišovská (2012)

Přidal: Přemek |

Březen 30, 2012

Jaromír Zelenka. Básnický cyklus z roku 1989. Rozhovor s autorem natočil a pořad připravil Miloš Doležal. Režie Vladimír Gromov.

Natočeno 2012. Premiéra 7. 4. 2012 (15 min) v cyklu Svět poezie. Repríza 2. 8. 2014 (ČRo 3 Vltava, 22:45 h.) v cyklu Svět poezie.

Lit.: Marešová, Milena M.: Básně Jaromíra Zelenky – recenze. In web ČRo 3 Vltava, 8. 2. 2011 (recenze knižního vydání básník J. Zelenky pro pořad Mozaika). – Cit.: Souborné vydání poezie Jaromíra Zelenky, pod jednoznačným názvem Básně, pořídily společně nakladatelství Triáda a Paseka. Dílo vybavené podrobným komentářem obsahuje publikovanou i nepublikovanou tvorbu z let 1965–2009. Recenzi knihy připravila Milena M. Marešová.

Souborné vydání poezie Jaromíra Zelenky, pod jednoznačným názvem Básně, pořídily společně nakladatelství Triáda a Paseka. Dílo vybavené podrobným komentářem, obsahuje publikovanou i nepublikovanou tvorbu z let 1965-2009. Recenzi knihy připravila MMM.

Přistoupit na poezii Jaromíra Zelenky není snadné. Je to s ní jako s poutí – je k tomu třeba odhodlání a vytrvalost. A podobně, jako v případě putování, ani při četbě Zelenkových veršů nelze počítat s tím, že by se to mohlo vyplatit. Pokud se odměna dostaví, pak v trochu jiném rozměru.

Souborné vydání nazvané lapidárně – Básně – je souhrnem tvorby z let 1965-2009. Znamená to, že sem patří básně, které vyšly v samostatných sbírkách: z roku 1995 je Přepadání, o dva roky později vyšel soubor Objetiny a za další čtyři roky Kostelík. Veřejné vystoupení autora – jestli je to možné v tom případě říci – ovšem uvedlo vydání soukromého tisku v počtu 135 kusů z roku 1984, nazvaného Spoutání. Tento samizdatový počin se v nynějším souborném „rozpustil“, či lépe, už byl základem sbírky Přepadání, výboru poezie z let 1974-1994.

Cykly i výběry jsou v knize řazeny chronologicky. Doplněny částí nazvanou Rané, do sbírek nezařazené, netištěné, nalezené a jiné básně. Tady jsou první básně z roku 1965, ale také jen dvě básně, vzniklé po vydání sbírky Kostelík, jedna z roku 2002, druhá, přesně datovaná do noci z 14. na 15. říjen 2009, s titulem Poslední báseň, již snad i napíšu, moh by být sonet. Protože formu sonetu tento výtvor má, ledacos by bylo možné si domýšlet, v každém případě však jen marně spekulovat. Proto bude lepší věnovat se obsahu.

Významné jsou v díle Jaromíra Zelenky rozsáhlé cykly. Osm dní v Hrabyni – osmidílný celek z roku 1974 – uvádějící do severomoravského poutního místa, ale především do prostoru léčebny tělesně postižených. Také veršovaná skladba Kostelík, s bohatým dodatkem vysvětlivek, anebo šestnáctisloká „moravská poema“ Roztočená věž budišovská. Zde je ona výše zmíněná dřina putování, zatěžkané dlouhé verše, jejichž konstrukci nelze uchopit snadno, na jedno nadechnutí. I autor jako by se mořil s vyjádřením, nemohl se z nich vyvázat, opustit je, ukončit. Lepí se mu na prsty v přehnaných až nesrozumitelných metaforách (cituji): Fičí v kořenech odjakživa na zemi nedobytá krev,/ raraši rouhají se tancem odívajíce se její divnou skrytostí;/ nesou na nesdělených tvářích zbytky příštího dubna,/ kouzlí kroky a stydí se za stopy nezachované.
Přívětivější je Zelenkova poezie tam, kde se krátce pozastavuje, jakkoliv krkolomně, přece nadšeně nad zvukomalbou (cituji): Chramlá se hrcálek s ludračkou v kření/ Jitřenka uhladlá syčí na šeření…, či rozjímavě v úchvatu brilantního verše, to když v básni Podzim u trati na Benešov: Mlha staví ptáky a vlaky, země je bez cesty, anebo v Povětří o suché středě: Vzal mi tě od úst, lásko, a promlčel tě.

V těžkopádných pasážích jde o zjevení utrpení. Jistě palčivé, ale také hodně osobní rozkrývání životního údělu, o němž je možné diskutovat leda tak s Bohem. Krásou je poezie Jaromíra Zelenky naplněná v detailu (cituji): je mi jak zubům co ukusují sklenku/ a hadříku jímž stírají se mušince/ a noži jemuž blátem zamazali střenku/ a jako bílé nožce v černé holínce.