Příběhy 20. století – Řidič chartista psal Husákovi a vyzýval ke kuráži. Případ Rudolf Bereza (2012)

Rudolf Bereza se narodil v roce 1942 v Tovačově, dětství prožil v Mariánském Údolí u Olomouce, vyučil se frézařem, pracoval ve fabrice Moravia. Na vojně absolvoval poddůstojnickou školu. Po návratu se o něj poprvé začala zajímat Státní bezpečnost.

Verbovali ho jako tajného spolupracovníka, což Bereza odmítl. Razantně ho prý varoval strýc, který u StB kdysi krátce působil: „Strýc mi řekl: ‚Rudy, jak nejsem tvůj tatínek, tak kdybys to udělal, já tě snad zabiju. Prasečárny a sviňárny dělat, opovaž se!’“

Bereza se po vojně oženil a žil v Jeseníku, kde organizoval motoristické závody a řídil náklaďák – nikoli jako podnikový zaměstnanec, ale jako řidič ve svobodném povolání, což na sklonku šedesátých let chvíli šlo.

Nebyl vyhraněný antikomunista, o politiku se moc nezajímal. To ale úplně změnila sovětská okupace v srpnu 1968. Bereza se zapojil do veřejných protestů, psal nápisy po zdech a po silnicích, provokoval okupační vojáky. Když přišla normalizace a společnost upadala do strachu a letargie, Berezu to štvalo. A poslední kapka dopadla, když se musel kvůli policejní šikaně podřídit staronovým poměrům a nastoupit do normálního zaměstnání.

Chartista z ČSAD

Našel si tedy místo u ČSAD jako řidič autobusu. A záhy se dostal do potíží. Na jedné straně byl svědomitý zaměstnanec, na kterého si nikdo neměl důvod stěžovat, na straně druhé soustavně „zlobil“, odmítal kupříkladu svážet na různá zasedání a sněmování komunistické papaláše.

V roce 1987 vydala Charta ke svému desátému výročí Slovo ke spoluobčanům, které vyzývalo k aktivní účasti v boji za demokracii. Rudolf Bereza a Tomáš Hradilek tedy uspořádali několik veřejných akcí: „My jsme tenkrát tu chartovní výzvu vzali za svou a napsali jsme třeba dopis Gustávu Husákovi, který se jmenoval ‚Dopis pěti dělníků z Moravy’. Obvinili jsme Husáka, že je zodpovědný za stav země a vyzvali ho, aby odstoupil. Potom jsme si připravili ten transparent v Olomouci na prvního máje a podařilo se nám ho držet asi pětadvacet až třicet minut před májovým průvodem, jak šel kolem nás. Samozřejmě jsme hned následně skončili ve vězení.“

Za transparent na 1. máje v Olomouci byli Bereza s Hradilkem odsouzeni k podmíněným trestům. Represí se ovšem nezalekli a Rudolf Bereza napsal (mimo jiné) v květnu 1988 další dopis Husákovi, související se smrtí disidenta Pavla Wonky. Ve stejném roce, těsně před dvacátým výročím sovětské okupace, pak podal s Tomášem Hradilkem trestní oznámení na dalšího bolševického funkcionáře, Vasila Biľaka, za velezradu.

Dům Rudolfa Berezy neustále hlídala StB, několikrát byl zatčen a umístěn do cely, před každou opoziční akcí či plánovanou demonstrací proti režimu byl střežen, aby se nemohl dostavit. Často se mu to ovšem stejně podařilo: dostal se třeba na setkání československých a polských disidentů do Rychlebských hor a v lednu 1989 se mu také povedlo zúčastnit se pražských demonstrací během Palachova týdne. „Tenkrát to bylo brutální. Tam lidi mydlili hlava nehlava. Nešetřili ani ženy. Ženy, které se jen postavily na obranu manžela, tloukli a zkopali. (…) Tam jsem tehdy také dostal. Přijel jsem domů s velkým jelitem.“

Po převratu v listopadu 1989 byl Rudolf Bereza krátce poslancem ČNR za Občanské fórum, pak se stal ředitelem Městské policie v Olomouci. Ale nebyl spokojený, a tak se vrátil k řízení autobusu. Dnes je v důchodu a žije v Hlubočkách. A rád jezdí na motorce: v létě 2011 se spolu se synem vydal na 3 500 kilometrů dlouhý výlet do Saint-Tropez.
Příběhy 20. století

Osudu chartisty Rudolfa Berezy se bude věnovat dokument z cyklu Příběhů 20. století. Pořad uslyšíte na Rádiu Česko v neděli 22. ledna v 10:05, v repríze pak v sobotu 28. 1. ve 13:05. Na Radiožurnálu bude příběh vysílán také v sobotu 28.1, ve 20:05.