Příběhy 20. století – Rok jsme nevyšly z cely bez zavázaných očí aneb Příběh Jitky Málíkové a Antonie Hofmanové (2011)

Přidal: Přemek |

Duben 6, 2012

Mikuláš Kroupa. Jitku Malíkovou drželi vyšetřovatelé StB celý rok na samotce. „Rok jsem nevyšla bez zavázaných očí,“ vypráví dnes chvějícím se hlasem. Podobný osud sdílela tenkrát třicetiletá Antonie Hofmanová. Obě byly odsouzeny za trestný čin sdružování proti republice. Ve skutečnosti se scházely na modlitby v kroužku tzv. „Katolické rodiny“.

Připravil ČRo Rádio Česko v roce 2011. Premiéra 9. 10. 2011 (Rádio Česko, 10:05 h.). Ke stažení zde.

Lit.: Kroupa, Mikuláš: Příběhy 20. století: Rok nevyšla z cely bez zavázaných očí. In web IDnes, 8. 10. 2011 (článek). – Cit.: Jitku Malíkovou drželi vyšetřovatelé StB celý rok na samotce. „Rok jsem nevyšla bez zavázaných očí,“ vypráví dnes chvějícím se hlasem. Podobný osud sdílela tenkrát třicetiletá Antonie Hofmanová. Obě byly odsouzeny za trestný čin sdružování proti republice. Ve skutečnosti se scházely na modlitby v kroužku tzv. „Katolické rodiny“.

Už za druhé světové války vznikly na Slovensku tajné katolické spolky zvané „Rodina“. Zakládal je jezuita Tomislav Kolakovič, o kterém se toho mnoho neví. Tento kněz kolem sebe shromáždil mladé katolíky a připravoval je téměř vojenským výcvikem k životu ve vězeních, aby uměli odolávat strachu a vzdorovat vyšetřovatelům.

Antonie Hofmanová

Antonie Hofmanová se narodila 13. června 1923 v rodině ručního tkalce a drobného hospodáře v podkrkonošské vesnici Horní Branná. Během 2. světové války studovala v Praze obchodní akademii a dostala se do kontaktu s katolickými kroužky mládeže. Pod jejich vlivem se rozhodla, že se stane katechetkou.

Učila náboženství v poválečném pohraničí. V prosinci 1952 byla zatčena a o necelý rok později odsouzena v procesu „Hofmanová a spol.“ k šesti letům odnětí svobody. Po propuštění se stala ošetřovatelkou v Janských Lázních a dál organizovala křesťanské kroužky.

Mnozí členové nakonec v kriminálech za údajnou velezradu v kriminálech skončili. „Kolakovič tvrdil, že až bude nacismus poražen, čeká nás další zkouška – sovětské gulagy. Učil nás, že církev není jen klérus, ale my všichni, a tím pádem neseme odpovědnost za pravdivost tohoto společenství věřících. Byl přesvědčený, že nás čeká těžká zkouška, na kterou se musíme připravit. Rozfoukal v nás ohýnek, a pak odjel zase do jiné země, kde založil další kroužky. To bylo na něm veliké,“ vzpomínal kněz Oto Mádr.

Stejně o Kolakovičovi mluvil i známý katolický laik a jeden z členů Rodiny Václav Vaško, také bývalý mukl komunistických věznic. Kolakovič po válce údajně odcestoval do Sovětského svazu, kde se snad pokusil dostat se až ke Stalinovi a přesvědčit ho, že se mýlí, poté snad zmizel někde v Číně, kde jeho stopy končí.

Obě dívky, Jitka Malíková a Antonie Hofmanová, se na začátku 50. let dvacátého století provinily proti novému režimu tím, že docházely na tato modlitební setkání ilegální Kolakovičovy „Katolické rodiny“. Znaly se s pronásledovanými kněžími, jako byli Josef Zvěřina a Oto Mádr.

Jitka Malíková

Jitka Malíková se narodila v roce 1926 v katolické rodině drobného živnostníka v Praze. Na pražské Malé Straně chodila do křesťanského skautského oddílu a později docházela na setkání Katolické rodiny.

Ukrývala řadu kněží a řeholníků, některým pomohla zorganizovat ilegální útěk za hranice. V roce 1953 byla uvězněna a odsouzena na 11 let žaláře, odseděla si sedm let na Ruzyni, Žielezovcích a Pardubicích.

Po propuštění pracovala ve skladu, pak jako pomocná laborantka v pražských nemocnicích Motol a na Karlově náměstí.

Jitka Malíková dostala jedenáct, později jí trest zmírnili na devět let žaláře. Antonii Hofmanovou odsoudili po desetiměsíční samovazbě na šest let odnětí svobody. Protože v té době trpěla tuberkulózou, byla umístěna do mírnější věznice ve Svatém Janu, ze které jí propustili po dvou letech.

Jitka Malíková vykonávala otrocké práce na polích u slovenské věznice Žielezovce: „To bylo opravdu příšerné. Trpěli jsme hlady a přitom pracovaly od svítání do tmy. Plnily se normy, když jsme je nesplnily, snížily se porce jídla. To opravdu nebyla legrace. Kvůli hrozným bolestem, měla jsem žaludeční vředy, mě přemístili do věznice v Pardubicích,“ vypráví Jitka Malíková, která do amnestie roku 1960 pracovala ve vězeňské továrně na bižuterii.

Antonie Hofmanová, teoložka, čekatelka na řeholní sliby, seděla ve věznici s nacistickými kolaborantkami, vražedkyněmi a prostitutkami. „Na cele jich bylo třicet. Takže mi vyprávěly o svém životě. Víte co jsem zjistila? Jejich hlavní hřích je, že se jim nechce normálně pracovat. Byly to normální příjemné ženské. Vyprávěla jsem jim o svaté Panně Marii. Poslouchaly mě a moc je to zajímalo,“ usmívá se Tonička Hofmanová, která po propuštění pracovala jako uklízečka v nemocnici, později se stala ošetřovatelkou u postižených dětí v ústavu v Janských Lázních.

Příběhy 20. století

Příběhy Jitky Malíkové a Antonie Hofmanové zmapovali dokumentaristé z Post Bellum. V neděli jejich vyprávění odvysílá Český rozhlas – Rádio Česko v 10:05 v pořadu Příběhy 20. století.

Společnost Post Bellum sbírá vzpomínky pamětníků od roku 2001. S Českým rozhlasem a Ústavem pro studium totalitních režimů vede internetový portál Paměť národa, kde jsou příběhy k nalezení. Post Bellum žije především díky drobným darům, na jejich webu můžete pomoci i vy a stát se členem Klubu přátel Paměti národa.

Radiodokument