Příběhy 20. století: Přežil Treblinku a pomohl usvědčit Anděla smrti (2011)

Narodil se v Praze roku 1920 jako Richard Goldschmied, jeho rodiče pocházeli z venkovských židovských rodin z okolí Kolína, kde také prožil část dětství a začátek gymnaziálních studií. Dokončil je v Praze, roku 1939 ještě stačil odmaturovat, dokonce ho v říjnu 1939 – tedy přibližně měsíc před zavřením českých vysokých škol – zapsali k vysokoškolskému studiu.

Od května 1940 pracoval jako zemědělský dělník v Povltaví. V září 1942 jel transportem do Terezína, o měsíc později do vyhlazovacího tábora Treblinka ve východním Polsku.

Richard Glazar byl jedním z 54 lidí, kteří přežili vyhlazovací tábor Treblinka. Narodil se 20. listopadu 1920 v Praze. Po zatčení se přes koncentrační tábor Terezín dostal do Treblinky. Během povstání v roce 1943 se mnoha vězňům, mezi nimi i Glazarovi, podařilo utéci. Se svým spoluvězněm Karlem Ungrem prošli přes Polsko do Německa, kde se dva roky skrývali pod falešnou identitou. Po válce v Praze dostudoval. Byl ale pronásledován komunistickým režimem a během Pražského jara 1968 emigroval do Švýcarska.

V letech 1963 a 1971 vypovídal v Düsseldorfu v procesech o Treblince. Při svých svědectvích se vyznačoval skvělou pamětí a jasnými výpověďmi. V posledních letech života hovořil o svých osudech na mnoha přednáškách na vysokých školách. Dvacátého prosince 1997 po smrti své ženy dobrovolně ukončil svůj život skokem z okna.

Roku 1997 mu byl in memoriam propůjčen Řád T. G. Masaryka III. třídy.

Richard Glazar po válce svědčil u soudů, vystupoval v několika filmech včetně evokativního dokumentu Claude Lanzmanna Šóá, po roce 1989 poskytl v Čechách řadu rozhovorů, dvakrát vyšla jeho kniha Treblinka, slovo jak z dětské říkanky.

Přesto se u nás dochovalo jen velmi málo nahrávek – jedna z nich, na které je založen i pořad z cyklu Příběhy 20. století, je uložena v Židovském muzeu v Praze.

Příjezd do Treblinky Glazar popisuje takto: „Celé to vypadalo jako velký zemědělský provoz, kde budeme pracovat, ale předtím bylo řečeno, že máme jít do dezinfekční koupele a že se máme svléknout donaha. A já jsem stál poslední v řadě, která se dávala pomalu do pohybu a kolem přešel esesman. Já nevím, co to bylo, prostě něco ho na mne upozornilo. Prohlédl si mne, tak jako na dobytčím trhu, a povídá: Ja, du auch, komm! Ty také, pojď, vystup z řady, rychle se obleč, budeš tady pracovat, když se osvědčíš, můžeš se stát předákem, vorarbeiterem nebo kápem. A tak se stalo, že si onen esesman, který byl unterscharführer a jmenoval se August Willy Miete a v Treblince měl přezdívku Anděl smrti, že si vybral, nic netuše, na více než dvacet let dopředu svědka svých činů a hromadné vraždy asi osmi set tisíc lidí.“

Vzpoura v táboře

Z transportů, které přijížděly do Treblinky, bylo vybráno vždy jen několik lidí – ostatní šli ihned do plynových komor. Glazar spolu s několika přáteli přežil v děsivých podmínkách jako jeden z dělníků tábora smrti: především třídil ukradený majetek. Druhého srpna 1943 vypukla v Treblince vzpoura, kterou přežilo jen několik desítek lidí, mezi nimi právě Glazar a jeho kamarád Karel Unger.

„O čtvrté hodině odpoledne, pod blankytně modrou oblohou, pod sálajícím sluncem a v dusivém vedru, které ještě zesilovalo dávivě nasládlý pach, tak příznačný pro Treblinku, vybuchl první granát, signál ke vzpouře. A pak vybuchly další granáty. A pak už letěly lahve naplněné benzinem proti barákům, proti ubikacím Ukrajinců a esesmanů. (…) K požáru tábora snad nejvíce přispěl výbuch, obrovský výbuch benzinového tanku. (…) Ať si nikdo nepředstavuje, že to byla vzpoura jako ve filmu. Byl to zoufalý pokus lidí zbavených téměř už všeho lidského učinit to, co by svět asi byl od nich očekával a co by snad jim byl neprominul, kdyby to byli neučinili. A byl to ten svět, od kterého se cítili naprosto opuštěni, který je skutečně opustil a který je vlastně vydal do záhuby.“

Glazar s Ungrem společně uprchli, jako zázrakem se jim podařilo projít okupovaným Polskem, pak přežívali s falešnými dokumenty jako dělníci na pracích v Mannheimu na Rýně. Tam se taky dočkali konce války a vydali první svědectví o Treblince.

Zachytíme-li ovšem Glazarův válečný osud takto stručně, v několika větách, nevíme nic: ani o povstání, tedy o jedné z událostí, která vyvrací stokrát opakované klišé, že Židé šli do lágrů jako „ovce na porážku“, ani o cestě skrz Polsko, při níž mohli oba přátelé každou minutu zahynout, ani o riskantním skrývání do konce války.

Po válce Richard Glazar vystudoval, založil rodinu, v roce 1951 byl přeřazen do výroby, teprve později se vrátil ke kvalifikované práci. V roce 1961 svědčil v Düsseldorfu proti treblinským SS, a znovu pak v roce 1967. Na začátku srpna 1968 odevzdal do nakladatelství rukopis knihy o Treblince, v následujícím roce emigroval s rodinou do Švýcarska. Po listopadu 1989 do Prahy ze švýcarského exilu nejprve zajížděl, posléze tu trávil větší část roku.

Příběhy 20. století

Příběh Richarda Glazara zmapovali dokumentaristé z Post Bellum. V neděli v 10:06 ho odvysílá Český rozhlas – Rádio Česko v pořadu Příběhy 20. století.

Společnost Post Bellum sbírá vzpomínky pamětníků od roku 2001. S Českým rozhlasem a Ústavem pro studium totalitních režimů vede internetový portál Paměť národa, kde jsou příběhy k nalezení.