Příběhy 20. století – Vzpomínky Václava Havla (2011)

Krátce před smrtí Václav Havel vyprávěl lidem z Post Bellum svůj příběh. Jsou tak nejspíš posledními dokumentaristy, kteří s ním hovořili nikoliv pět minut, ale více než hodinu.

„Jmenuji se Václav Havel“

„Václav Havel jméno mé. Narodil jsem se v Praze roku 1936,“ zní úvodní věta nahrávky pořízené 17. března roku 2010. Bývalý prezident, světově známá osobnost, hovoří o svých studiích, rodičích, strýci Milošovi, o kavárně Slavia, estébácích… A možná poprvé detailně i o svém dětství.

„Kupodivu si toho pamatuji dost. Jako malý jsem se setkával s hvězdami filmového plátna a to díky svému strýci Milošovi, který vedl barrandovská studia. Znal jsem se třeba s Adinou Mandlovou,“ vypráví někdejší prezident, než ho přemůže záchvat kašle. „Promiňte, že vám do toho kašlu. Jsem ještě nemocný,“ omlouvá se Havel. Je to jeden z nejdojemnějších okamžiků z celé nahrávky.

Odkašlávající Havel byl pod neustálým dohledem lékařů, přesto věnoval hodiny dokumentaristům. O natáčení pro Paměť národa a Příběhy 20. století velmi stál, říkají dnes lidé z Post Bellum. Když se s ním loučili, naléhavě prý prosil, jestli by se ještě k některým epizodám z jeho dětství mohli vrátit na dalším natáčení. Po hodinovém rozhovoru se dostal někam do poloviny šedesátých let 20. století. K dalšímu naplánovanému sezení nedošlo, lékaři mu to už nedovolili.

Komunisté si s Havlem nevěděli rady, vystoupil proti nim veřejně

Václav Havel provedl v roce 1956 československým komunistům něco na tu dobu nevídaného. Na začátku 50. let se odpůrci a odbojáři proti totalitnímu režimu nedokázali sjednotit a tvořili tajné ilegální odbojové skupiny. S těmi si StB vesměs uměla poradit.

Havel neměl v úmyslu jít do boje se zbraní v ruce, zvolil, zdá se, účinnější metodu. Už ve dvaceti letech veřejně vystoupil před slavnými prorežimními spisovateli na konferenci v Dobříši.

Pujmanovou, Drdu, Nezvala a další nařkl ze lží, zbabělosti a trval na tom, že chce žít a tvořit jako svobodný spisovatel. Mluvil o něčem zapovězeném: o svědomí.

„Ten projev se nedochoval. Nejostřejší myšlenečka v něm obsažená zněla, že by měli propustit zavřené spisovatele a že by měli umožnit publikovat těm nezavřeným, jako je Černý, Chalupecký, jmenoval jsem různé,“ vzpomínal Havel.

„Marie Pujmanová proti mně vystoupila s tím, že v Maďarsku v těchto dnech řádí fašistické bandy, které statečně pomáhá potlačit sovětská armáda, a že se tady já bavím o nějakých údajně zavřených básnících. Myslel se tím Zahradníček, Renč a jiní. Já jsem jí na to před celým plénem opáčil, že jestli si myslí, že není vhodná doba na rozpravu o poezii, tak nemají pořádat konferenci o poezii, že ano,“ řekl dokumentaristům bývalý prezident.

Tím, že vystoupil veřejně a na místě, kde byl slyšet, způsobil poprask. Nacházel se na sjezdu spisovatelů, kde ho nebylo možné jednoduše odvést v želízkách, nebylo možné ho ani přerušit, protože se komunističtí spisovatelé stavěli do role morální autority a hráli hru na svobodnou diskuzi.

Havel ještě nemohl tušit, jaká stavidla se otevírají. Stavidla, která komunisté nikdy nezastavili. Dnes se jim říká disent. Havel jen trval na svých lidských a občanských právech. Tím strhl lavinu…
Projev nemohl nikdo zastavit, komunisté byli bezradní

Disent nebyla instituce, ani organizace, ani politická skupina, ale veřejný postoj. K němu se mohl svobodně přihlásit kdokoliv: politický vězeň, komunista, starý nebo mladý člověk.

Opozice v čele s Havlem trvala na něčem samozřejmém – aby režim dodržoval lidská práva, ke kterým se zavázal listinou OSN. Aby se choval podle svých vlastních zákonů. Za to se těžko zavíralo.

„Ten projev na sjezdu jsem napsal s vědomím, že mi ho nikdo nemůže zcenzurovat, zkrátit, přepsat. Prostě ho proslovím a bude. Vyvolal jsem rozruchy. Furt tam o tom mluvili a nevěděli, co se mnou udělat. Částečně souhlasili. Například Jiří Hájek, nejznámější sekerník té doby, mě dialekticky pochválil a odsoudil zároveň. Byla to prostě kuriózní situace.  Všichni se mnou chtěli komunikovat a vysvětlovat, že se mýlím nebo přeháním. Cítili, že jsem z jiného těsta,“ popisoval Václav Havel.

„Pánové, budeme pokračovat příště,“ nekompromisně vstupuje do Havlova vyprávění tajemník Martin Vidlák. V předsálí už netrpělivě čekala další delegace.

Václav Havel zemřel 18. prosince 2011. K pokrčování už nedošlo, zdravotní stav prezidenta se zhoršil.

„Bez paměti není identity,“ řekl Havel národu

Dokumentaristé sdružení Post Bellum natočili v roce 2009 Havlův vzkaz, nebo z dnešního pohledu spíše poselství. Měla to být zdravice pro diváky České televize, posluchače Českého rozhlasu a publikum v žofínském sále k prvnímu ročníku Udílení cen Paměti národa.

„Dámy a pánové. Bez paměti není identity. Musíme ručit za to, čím jsme byli včera, i za to, čím jsme byli někde jinde. Teprve tímto ručením se stáváme odpovědnou lidskou bytostí. Obzvlášť důležité samozřejmě je, aby se s minulostí seznamovali mladí lidé, aby už od mlada reflektovali to, co předcházelo době, v níž žijí, orientovali se, vnímali ji,“ prohlásil Václav Havel krátce před smrtí.

Příběhy 20. století

Příběh Václava Havla zmapovali dokumentaristé z Post Bellum. V neděli jeho vyprávění odvysílá Český rozhlas – Rádio Česko v 10:05 v pořadu Příběhy 20. století. V repríze Radiožurnál v sobotu 31.12. v 21:05.

Společnost Post Bellum sbírá vzpomínky pamětníků od roku 2001. S Českým rozhlasem a Ústavem pro studium totalitních režimů vede internetový portál Paměť národa, kde jsou příběhy k nalezení.