Křesťanský týdeník – Titanic a jeho tajemství (2012)

Titanic je fascinující ukázkou lidské velikosti, a současně křehkosti. Jeho příběh připomíná antické báje, a přitom je absurdně jednoduchý. Vrchol techniky a luxusu končí v několika hodinách na mořském dně. Loď, která má být nepotopitelná, nedokončí ani svoje úvodní antré.

Když byl vrak Titanicu objeven, zdálo se, jako by kus historie ožil, jako by jeho plavba dějinami zdaleka neskončila. Možná i proto se s osudy nešťastných pasažérů tolik lidí ztotožňuje. Ostatně, je to brilantně znázorněno v úvodních scénách slavného Cameronova filmu, kde jsou zakomponovány skutečné záběry z objevených trosek.

Je zajímavé, že Titanic dostal řadu varování před nebezpečím ledovců. Přicházely z okolních lodí od pátku až do osudné neděle. Jenom během ní přišlo sedm zpráv, první v devět ráno, poslední ve 22:55. Nikdo je ale nebral vážně. Ke kapitánu Smithovi se asi vůbec nedostaly a operátor vysílačky Jack Philips na poslední varování telegrafoval zpět lodi Californian, ať přestane konečně otravovat. Do kolize zbývalo v tu chvíli 45 minut.

Smutnou kapitolou jsou záchranné čluny, kterých bylo na palubě dvacet a zdaleka nemohly pojmout všechny pasažéry. Vešlo by se do nich ale skoro 1200 lidí, nebýt zmatku během jejich spouštění na hladinu. Díky němu se zachránilo pouze 705 lidí a dalších pět set zbytečně utonulo.

A proč se čluny ani poté nevrátily zachránit aspoň některé? Lidé v nich se báli velkého počtu tonoucích a možnosti převrácení člunu. A chtěli být co nejdál od Titanicu, aby je případný vír nestáhl pod hladinu. Pouze dva čluny se vrátily a nabraly alespoň šest lidí.

Záhadou je loď, která byla viděna nablízku, ale vůbec nekomunikovala a chovala se jako fata morgána. Co ale fascinuje na bájném Titanicu asi nejvíc, to je ona bezstarostnost, s jakou se pasažéři na palubě řítili do vlastní zkázy. Málem by člověka napadlo, jestli taky nesedí na nějakém – v našem případě výsostně suchozemském – „Titanicu“.