Žítkovské bohyně (2012)

Přidal: Přemek |

Květen 7, 2012

Kateřina Tučková. Ukázka z knihy. Připravila Alena Blažejovská.

Nastudovalo Brno v roce 2012. Premiéra 12. 5. 2012 v pořadu Zelný rynk (ČRo Brno, 17:00 – 18:00 h.).

Lit.: Blažejovská, Alena: Ukázka z knihy: Kateřina Tučková – Žítkovské bohyně. In web ČRo Brno, květen 2012 (anotace + ukázka textu). – Cit.: Žítkovské bohyně jsou třetí rozměrnou prózou Kateřiny Tučkové (nar. 1980). Debutovala v roce 2006 novelou Montespaniáda. V roce 2009 vydala román Vyhnání Gerty Schnirch, za který byla oceněna v soutěži Magnesia Litera 2010. Tučková, která vystudovala dějiny umění a bohemistiku na Filozofické fakultě v Brně a pracuje jako kurátorka, je také autorkou několika odborných publikací a beletrizovaného životopisu Můj otec Kamil Lhoták.

Román Žítkovské bohyně nás zavádí do kopců Bílých Karpat, kde odedávna žily ženy obdařené výjimečnými schopnostmi. Říkalo se jim bohyně a své umění předávaly z generace na generaci. Román vydalo brněnské nakladatelství Host.

Od té doby, co se stala andělem, už nikdy zbůhdarma neseděla na lavičce na zápraží horské samoty. Její čas se stal součástí času mnoha lidí, mezi nimiž zastávala důležitou roli. Vykonávala ji hrdě a s vědomím odpovědnosti k tajuplné tradici, která vycházela z minulosti tak dávné, že si nikdo ze Žítkové, nikdo z Kopanic neuměl představit z jaké. Každý jen uctivě pokyvoval: — Bohování je prastaré, bohyně a andzjelé tu byli odjakživa. Odjakživa, odvždycky. Dora to dobře věděla. Co ale do chvíle, než se stala andělem, netušila, bylo, že bohyně a jejich umění jsou taková vzácnost. Že je jinde nemají. Když byla malá, tak si dokonce myslela, že být bohyní je jen jedna z forem existence. Že ženy se zkrátka dělí na tetky z pošty nebo jednoty, na dojičky a krmičky z JZD, a na ty, co se živí jako bohyně. Zdálo se jí to být stejně přirozené povolání jako jakékoliv jiné. Ani ji nenapadlo, že by to tak nebylo i jinde.Teprve až se stala andělem a poznala, z jak velkých dálek za bohyněmi lidé jezdí pro radu nebo léčení, pochopila, jak jedinečné ty ženy jsou. O to nadšeněji pak andzjelovala a pečlivě dodržovala všechno, co jí Surmena kladla na srdce. — Když přijede autobus, stůj vždycky poblíž zastávky, nikoho na sebe neupozorňuj, jen čekej, až tě někdo osloví. Jestli se bude ptát na cestu k bohyni, zeptej se ho, jestli je tak hloupý, že věří na bohyně. Počkej, co ti odpoví. Když bude rozpačitý, doveď ho. Když bude moc sebejistý, radši se kliď, od takového nepojde nic dobrého. A dávej si pozor na dvojice. Pamatuj, že lidé sem častěji jezdí s trápením, se kterým se potýkají sami a ke kterému nepotřebují žádné svědky, opakovala Surmena často. Dora si to zapamatovala dobře. Pečlivě si prohlížela lidi, které vyplivly odpolední autobusy z Brodu, a když viděla někoho cizího rozpačitě se rozhlížet kudy kam, připletla se mu do cesty a počkala, až se jí zeptá: — Holčičko, prosím tě, nevíš, kde tady bydlí bohyně?

Povídky