Vzpomínkový kompost (2012)

Přidal: Přemek |

Květen 28, 2012

Hana Zoubková. Fejeton v autorském čtení studentů 1. ročníku RTDS na DIFA JAMU. Připravila Alena Blažejovská.

Čte autorka.

Nastudovalo Brno v roce 2012. Premiéra 2. 6. 2012 v pořadu Zelný rynk (ČRo Brno, 17:00 – 18:00 h.).

Lit.: Blažejovská, Alena: Fejeton: Hana Zoubková – Vzpomínkový kompost. In web ČRo, květen 2012 (anotace + úryvek). – Cit.: Hana Zoubková se narodila roku 1992 v Třebíči a celou střední školu se věnovala přípravám na studia bohemistiky. Jak je zbytečné plánovat si budoucnost, zjistila až v maturitním ročníku, kdy změnila své předchozí rozhodnutí a narychlo se přihlásila na Janáčkovu akademii múzických umění v Brně.

V současné době studuje na Divadelní fakultě v ateliéru Rozhlasové a televizní scenáristiky a dramaturgie, kde se snaží zúročit svůj přetrvávající zájem o literaturu (především poezii) a dokumentární tvorbu.

Moji rodiče měli vždycky velice vyvinutý smysl pro plánování čehokoli, což se odráželo nejen v práci, ale i v naší domácnosti, kde za dobu jejich estetické působnosti nezůstala cihla na cihle. Okna máme nová, plastová, dveře se vyměnily za částečně prosklené, ze zdi, dělící kuchyni a obývák, zůstaly ruiny v podobě designově vyspělého baru, na zahradě vyrostl skleník následován pergolou, z garáže se stala terasa, střechu jsme shodili a nasadili novou a pokoje se přestěhovaly třikrát tam a zpátky, než ten můj našel místo právě pod tou novou střechou. Je to tak deset let zpátky, co se má dívčí duše toužící po plakátu Ivana Trojana nad postelí zaradovala, jelikož do té doby musel být chudák srolovaný ve skříni, poněvadž můj starší bratr se mnou mé choutky nesdílel, zato se mnou sdílel společný pokoj. Mé osamostatnění s sebou však neslo i méně radostné chvilky. Tehdy jsem totiž byla pod dohledem starších členů rodiny nucena zvážit, které zbytečnosti ze všech mých zbytečností je potřeba stěhovat do nepořádkem neposkvrněné místnosti, a které si naopak zaslouží odpočinout v chládku naší plechové popelnice. Byla to muka, avšak pokus o odpor by byl bez výsledku. Bylo by dokonce zbytečné zabývat se organizováním puče, jehož cílem by bylo poslat popelnici vlastní cestou po naší mírně nakloněné ulici, což by zajisté zachránilo život nejedné z mých plyšových hraček. Všechno marné. Na půdě totiž číhala ještě jedna popelnice, takzvaně „na horší časy“, která se již nemohla dočkat chvíle své korunovace. Při třídění památek na dětství padlo mnoho slz. Více jich však padlo druhý den, kdy jsme se všichni sešli u vchodové branky, kde ta plechová požíračka mých hmatatelných vzpomínek ležela povalená na zemi. Dočista rozdupaná, s vysypanými ušpiněnými hračkami kolem, skoro jako by někdo četl mé spiklenecké myšlenky a pustil se do vzpoury proti odpadkovým košům sám a s trochu větší razancí. Kdo to uklidí, bylo předem dáno jakýmsi zmutovaným potravním řetězcem, na jehož nejspodnějším spodku jsem byla já, jakožto nejmladší člen domácnosti. Když jsem tak klečela na chodníku s úkolem znovu vyhodit již jednou vyhozené věci, zjistila jsem, že ony předměty ke mně v této situaci promlouvají o něco naléhavěji, než to dělaly doma. Ty vyhozené předměty o mně vypovídaly tak přímo, že znovu nabývaly hodnotu, kterou jsem jim ve chvíli, kdy důstojně ležely či posedávaly po poličkách ve starém pokoji, nebyla schopná přiznat. Vidět je pohozené mezi nahnilým salátem a vyteklým jogurtem bylo zkrátka něco úplně jiného.

Eseje, fejetony, přednášky