Když slunce zapadá, většina lidí konečně odchází z kanceláří! (2012)
Elfriede Jelineková. Rozhlasová hra z roku 1972. Překlad Barbora Schnelle. Hudba Jiří Kučerovský. Dramaturgie Hana Hložková. Režie Martina Schlegelová.
Osoby a obsazení: Gábinka (Natálie Řehořová), Markus (Jan Kolařík), moderátor v rádiu (Roman Blumaier), posluchač (Pavel Vacek), posluchačka (Alžběta Kynclová), kamarádka (Anežka Kubátová), lékařka (Jana Glocová), hostinský (Vladimír Hauser), doktor (Robert Mikluš).
Nastudovalo Brno v roce 2012. Veřejná předpremiéra 12. 7. 2012 v rámci cyklu Audiokabinet – Měsíc autorského čtení, Brno (Divadlo Husa na provázku, 17:30 h.). Premiéra 2. 10. 2012 (ČRo 3 Vltava, 21:30 h.). Repríza 15. 4. 2014 (ČRo 3 Vltava, 21:30 – 22:24 h).
Lit.: Hložková, Hana: Elfriede Jelinek: Když slunce zapadá, většina lidí konečně odchází z kanceláří! (článek) – Cit.: Elfriede Jelinek je dnes spojovaná především s divadelním jevištěm a romanopisectvím. Nositelka Nobelovy ceny za literaturu přitom své první úspěchy slavila právě rozhlasovými hrami. Průlomem v její tvorbě byla navenek milostná tragikomedie Když slunce zapadá, většina lidí konečně odchází z kanceláří!, jež je ironickou sondou do světa lidí, kteří podlehli tlaku „falešných komerčních pohádek“. Před české posluchače se rozhlasové drama této autorky dostává vůbec poprvé.
Výsměšný podtext rané rozhlasové hry Elfriede Jelinek, odkazuje k trendu výkonnosti, který podprahově prosazuje konzumní diktát. Z médií znějící sugestivní hesla a rady na to, jak vést materiálně šťastný život, inspirovaly autorku k napsání této tragikomedie už v roce 1972. Že je pro české prostředí nebývale aktuální i čtyřicet let poté, nelze chápat jenom jako trpký odraz soudobé společenské zkušenosti. Autorce se totiž právě v této hře podařilo ironizovat jev, který přetrvává obecně. Touhu po zhmotnění sentimentálních maloměšťáckých představ. Jak jinak bychom mohli vnímat nebývale sugestivní „lovestory“ nezkušené prodavačky a zralého zajištěného muže? Romantický příběh o dívce, která prožila osudovou lásku a navíc se na ni usmálo štěstí v podobě nečekaného sociálního vzestupu, vystihuje Jelinek v závěru více než sarkastickým výkřikem: „Co všechno si teď můžu koupit!“ Humor Elfriede Jelinek je zde, na rozdíl od jejích pozdějších děl, velmi zřetelný a čitelný. Nelze si nevšimnout jazykových klišé, která jsou rytmicky opakována, nelze nezaznamenat doslovná zobrazování triviálních mýtů, nelze si zkrátka nevšimnout, čemu se autorka směje.
Hra v německém originálu nazvaná wenn die sonne sinkt ist für manche auch noch büroschluß! (autorka v titulu ani v textu záměrně nepoužívá versálky) má zajímavou historii. První úspěšná inscenace vznikla v koprodukci Jihoněmeckého a Bavorského rozhlasu hned v roce 1972. Poté byla deníkem Die Presse vyhlášena hrou roku. Ve švýcarském rádiu DRS byla s titulem We d’Sunnen abegeit isch für teil Lüt o no Büroschluss natočena v roce 1974 v německém dialektu z okolí Bernu. Rakušané hru inscenovali o rok později ve vorarlberském rozhlasovém studiu ORF. Můžeme spekulovat nad tím, proč na první cizojazyčnou verzi čekal titul až do roku 1991, kdy jej natočil francouzský rozhlas a zda přeložený název Mark et Gaby ou quand le soleil se couche (Mark a Gábi, když zapadá slunce) nepůsobil příliš kýčovitě. Stejně tak je s podivem, že další jazyková mutace hry – česká – vznikla až v roce 2012.
Pro Český rozhlas hru přeložila germanistka a teatroložka Barbora Schnelle, autorka dosud jediné české publikované studie o zmiňované umělkyni – Elfriede Jelinek a její divadlo proti divadlu. Přesně rytmizované „komerční pasáže“ textu byly aktualizovány pro brněnskou inscenaci, jenž zvukově a hudebně pracuje se stylizací, odkazující na metody, uměle vyvolávající emoce. Režisérka Martina Schlegelová, ve spolupráci s hudebním skladatelem Jiřím Kučerovským a mistrem zvuku Lukášem Dolejším, takto záměrně ironizovala audiální konvence nejen daných žánrů. Dramaturgii měla Hana Hložková. Milostný pár ztvárnili Natálie Řehořová (Gábinka) a Jan Kolařík (Markus), zcizovací vstupy z komerčního rozhlasu vytvořili Roman Blumaier (Moderátor v rádiu), Pavel Vacek (Posluchač) a Alžběta Kynclová (Posluchačka), v inscenaci dále účinkují Anežka Kubátová (Kamarádka), Jana Glocová (Lékařka), Robert Mikluš (Doktor) a Vladimír Hauser (Hostinský).
Elfriede Jelinek – rakouská dramatička (*1946) se v německojazyčném literárním prostředí naplno prosadila v polovině sedmdesátých let románem Milovnice. Nekonvenčnost a štiplavá ironie jsou od té doby jedním z těžišť její produkce, ostře zaměřené nejprve proti maloměšťáctví a nacionalismu, v pozdější tvorbě také proti nevybíravým politickým machinacím západních vlád. Kritický osten autorky je zabodnut do pokryteckých praktik společnosti – ať už se jedná o jednotlivce, nebo o celek, kromě toho je obrácen také proti jazyku a jeho deformacím, plynoucím z manipulativního tlaku médií a politiků. Dosud podstatným tématem je pro Jelinek nerovné postavení ženy v současné společnosti. Z rozsáhlého díla autorky uvedla česká divadla hry Co se stalo poté, co Nora opustila manžela aneb Opory společnosti, Klára S., Nemoc aneb Moderní ženy, Sportštyk aneb Sportovní hra, On není jako on a Bambiland, přeloženy byly např. romány Vyvrhelové, Milovnice, Pianistka, Lačnost.
Lit.: Šotkovský, Jan: Kulturní hlášení posledních dní. In Facebook, 10. 2. 2014 (ohlas). – Cit.: Kulturní hlášení posledních dní – kromě vydatného zklamání z Pařízkovy Zahradní slavnosti i několik potěšení. (…)
Jednak rozhlasový debut Martiny Schlegelové, suverénně inscenovaná hra Elfriede Jelinek s Když slunce zapadá, většina lidí konečně odchází z kanceláří! (Český rozhlas Brno natočil 2012, já slyšel až teď.) Nejde oproti názvu o tvrdé sociální drama o vykořisťování v korporacích, alébrž o brilantní parodii červené knihovny s patřičně nadneseným jazykem – „Chvíli jsem něžná milenka,, pak zase rozverná malá holčička. To je moje tajemství. Takových žen by mělo být víc.“.
Lit.: N.N.: Hörspiel von Elfriede Jelinek. In: Volksstimme, 8.6.1984.
N.N.: Elfriede Jelinek und eine „rührende“ Geschichte. In: Österreichischer Rundfunk (Hg.): Pressedienst Radio, 31.7.1990.
Haider, Hans: Das Neue Hörspiel ist immer noch ein Stiefkind. Viele Avantgardisten unter den österreichischen Autoren müssen weiterhin für deutsche Sender schreiben. In: Die Presse, 25./26.1.1975.
Hirschenhuber, Heinz: Gesellschaftsbilder im deutschsprachigen Hörspiel seit 1968. Wien: VWGÖ 1985.
If you enjoyed this post, please consider to leave a comment or subscribe to the feed and get future articles delivered to your feed reader.
dobry den,dovoluji si dotaz ohledne prehrani nebo ziskani nahravky teto rozhlasove hry tz. kdyz slunce zapada…ze 2.102012 bezela po devate hodine na radiu cesky rozhlas brno. dekuji za jakoukoliv odpoved. bouchal